Výlet do minulosti

„Musel jsem odejít, protože jsem nemlčel,“ vzpomíná Josef Klíma

Napsal 18.12.2017 Libor Kult
K a d a ň / C h o m u t o v - Pamatuje nejslavnější chomutovské časy, patří mu páté místo v historickém pořadí střelců. Bývalý vynikající útočník Josef Klíma, autor 366 gólů v bílomodrém dresu a dlouholetý trenér mládeže v Kadani oslaví v lednu osmdesátiny. Na dálku sleduje výkony svých čtyř vnuků, kteří působí v zámořské juniorské Quebec Major Junior Hockey League a na Slovensku.

Jak vypadaly vaše hokejové začátky?
„V roce 1949, když mi bylo jedenáct let, přišel do Chomutova Olda Hurych a chtěl, aby oddíl měl žákovské i dorostenecké mužstvo. Vybíral si hráče a já jsem se dostal do žákovského týmu, kde nás bylo jen deset. Začal jsem teda hrát, pak jsem přešel do dorostu a v roce 1954 jsem začal hrát za áčko. V podstatě sám jsem se propracoval, protože se trénovalo jednou týdně, když nepřišlo áčko.“

A předtím jste dělal i jiné sporty?
„Po válce jsem chodil do Sokola a vyzkoušel jsem všechny možné sporty – házenou, kopanou a další. Když jsem začal hrát hokej, měli jsme v týmu dva kluky, kteří hráli tenis a přemluvili mě, abych šel taky. Tehdy neexistovala letní příprava, takže tenis byl nejlepší doplněk. Dával všechno – běhy, brzdy, starty. Když tenis končil, začínal se hrát hokej. Když byly stroje, hrál se tenis do října, a pak se dělal led. Takhle jsem to kombinoval až do sezóny 1956/1957. Pak začaly letní přípravy a na tenis už jsem neměl čas, i když jsem byl dvakrát přeborníkem kraje.“

Do A-týmu jste nakoukl poprvé hodně mladý. S jakými pocity jste přicházel do šatny, kde seděli hráči jako Miroslav Klůc, Josef Klůc, Jaroslav Kamiš, Josef Seiler nebo Karel Straka?
„Ani jsem pořádně nevěděl, jak s nimi mluvit. Hrál jsem křídlo Mírovi Klůcovi, kterému bylo dvaatřicet a mně šestnáct. Sám jsem mu říkal: ‚Pane Klůc, já nevím, jak na vás mám volat.‘ Říkal mi, ať mu tykám a volám na něj normálně. Na ledě šlo všechno stranou. I když jsem byl mlaďounký, jednali se mnou jako se sobě rovným, i když jsem ještě nebyl úplně v základní sestavě, do které jsem se propracoval časem. Patřil jsem mezi ně už od začátku.“ (usmívá se)

S hokejem jste začínal v roce 1949, takže jste jako žáček zažil chomutovský vstup do nejvyšší soutěže. Jak jste prožíval památný první zápas se Spartou?
„To bylo v roce 1951 a stadion ještě neměl ani tribuny. My žáci jsme samozřejmě vyrazili všichni, stáli jsme mezi lidmi a hodně jsme zápas prožívali. Sparta se Zábrodským vedla 4:1, ale nakonec prohrála 4:5, protože chomutovský mančaft neskutečně makal. Bylo to něco ohromného, jak se ten kolektiv semknul a dřel. Pepíkovi Klůcovi říkali ‚sekýrník‘, protože to docela mastil kluk jeden.“ (směje se)

Představoval pro vás malé hokejisty tenhle zápas motivaci, abyste se do A-týmu dostali?
„Tehdy jsem k tomu měl hodně daleko, ale motivace to byla. Říkal jsem si, že se musím naučit pořádně bruslit. Chodil jsem denně a kamkoliv. Dokonce i na jezero, protože byly tehdy jiné mrazy. Pořád jsem jen bruslil, až jsem se do áčka opravdu dostal. Tenkrát jsme jako žáci odehráli jen třeba čtyři zápasy za sezónu, to samé bylo v dorostu. A ještě jsme museli přemlouvat člověka, který dělal led, aby nás na něj v sedm pustil. (směje se) Až v pracovních zálohách, když jsem šel do učení, se hrály soutěže s víc týmy. Když jsem byl druhým rokem v pracovních zálohách, vzali mě do áčka, takže jsem za ně přestal hrát.“

Za Chomutov jste vstřelil skoro čtyři stovky gólů. Utkvěly vám nějaké víc v paměti?
„První jsem dal Českým Budějovicím doma (pozn. red.: Chomutov v jedenáctém kole vyhrál 9:2). Vím, že za Budějovice chytal Zlatko Červený, který se akorát vrátil z vězení, protože patřil mezi odsouzené ve velkém procesu s hokejisty. Hrál jsem pravé křídlo, takže jsem najížděl zprava, vystřelil na druhou tyč a trefil se. Pak se těžko vybírá nějaký jeden, když jsem měl všechny hezké. (směje se) Byla jich opravdu spousta a některé už si nepamatuju. Pro mě byl hodně významný gól, který jsem dal ve finálové skupině 1954/1955 Rudé Hvězdě Brno. Nakonec jsme prohráli 3:4.“

V jednom rozhovoru zaznělo, že v úplných začátcích klubu jezdilo mužstvo na otevřené korbě nákladního auta. Jak vypadalo cestování ve vaší éře?
„Do Košic jsme lítali, ale jinak se jezdilo všechno vlakem. Vzali jsme pytel s výstrojí na rameno a mazali s ním na nádraží. Dost se pronesl, hlavně když se filc nacucal vodou. Jezdili jsme v půl třetí ráno courákem z Prahy. Cesta autobusem byla v té době svátek a jezdili jsme jím jen tady okolo – třeba do Plzně. Do Budějovic už jsme ale jezdili vlakem, protože to bylo daleko.“

Zmínil jste gól ve finálové skupině sezóny 1954/1955, kdy jste vybojovali bronz. O rok později jste dobyli stříbro a vy jste se trefil do sítě Vítkovic a Sparty. Co všechno se vám v souvislosti s oběma závěrečnými turnaji vybaví?
„Byli jsme slavní. (směje se) Ale vzpomínat po více než padesáti letech je jiné, než to prožívat přímo v daný moment. Byli jsme nadšení, že jsme něco dokázali. Soupeři nám říkali ‚rybníkáři z Chomutova‘ a my jsme je poráželi. Sparta jich dostala osm a šla.“

Změnily dvě medaile pohled a přístup soupeřů?
„To víte, že z nás už měli respekt, protože vždycky dostali klystýr.“ (usmívá se)

Jak vypadaly oslavy?
„Mně v té době ještě nebylo osmnáct, takže jsem ještě vůbec nevěděl, co to alkohol je. Když přišel na začátku sezóny 1954/1955 trenér Pergl, tak jako první vyjednal exkurzi ve vinných sklepech v Chomutově, kde se všichni museli povinně ožrat. No a mě nevzali. (usmívá se) Vůbec mi to nevadilo a bylo mi o to líp, když jsem všechny druhý den viděl.“ (znovu se usmívá)

Kromě medailí jste zažil i sestupy a návraty do nejvyšší soutěže. Prožíval jste je jako rodilý Chomutovák o to víc?
„To víte, že nebylo nic příjemného, když jsme spadli. Ve druhé lize jsme vysoko vyhrávali, vrátili se a zase jsme hráli na ocase. Vím, že se volalo Oldovi Hurychovi, aby nás zachraňoval, když hrozil sestup.“

Zažil jste také letecké neštěstí s hráči na podzim 1956. Jak těžké bylo soustředit se v té době na hokej?
„Bylo to hrozně smutné. Letadlo spadlo v sobotu a my jsme měli hrát v neděli v Plzni. Nakonec se ten zápas odložil.“

Držel jste i čestnou stráž u rakví spoluhráčů?
„Byli jsme rozdělení a my nejmladší jsme chodili k věncům. Bylo to kruté a náročné. (odmlčí se) Měl jsem kliku, že už jsem byl součástí základní sestavy, která letěla hned.“

Vzpomenete si, kde vás nepříjemná zpráva zastihla?
„To víte, že ano. Ráno jsme měli rozbruslení, protože večer se mělo hrát. Na stadionu už to věděli, protože jeden člen výboru se o neštěstí dozvěděl v noci na Svobodné Evropě.“

Vybavíte si ještě nějaké podrobnosti?
„Pokud si dobře pamatuju, byli tam nějací cizinci, ale nevím, co s tím měli společného, protože letadlo, kterým jsme přiletěli do Prahy, se otočilo a vracelo se do Curychu pro zbytek týmu.“

Naposledy jste dres chomutovského áčka oblékl v sezóně 1968/1969. Proč jste tehdy skončil, přestože vám bylo teprve třicet let?
„Po postupu v roce 1967 se rozdávali peníze a dost jich skončilo v kapsách členů výboru, protože hráči, kteří přicházeli, dostali jen část. Dostalo se to ke mně z jiné strany a já si to u kluků i ověřil. Pak jsem to řekl veřejně v šatně a už jsem letěl. Šel jsem za tehdejším předsedou tělovýchovné jednoty. Byl to nějaký Stejskal, který byl doktorem práv a nejvyšším člověkem na chomutovském soudě. Vyprávěl jsem mu to, ale nevěřil mi. Nakonec mě pozval na večerní schůzi, kde se dozvěděl, že jsem opravdu nic neprovedl a neměl jsem žádný průser. Přesto mě vyhodili, ale on jim nakázal, že mi musí dát peníze, které za mě dostanou. Karlovým Varům si řekli o pět tisíc korun, což bylo ve srovnání s tím, kolik se rozdávalo předtím o dost míň.“

Jak dlouho jste v Karlových Varech působil?
„Byl jsem tam tři roky a vzpomínám na ně moc rád, přestože jsem tam odcházel s depresí, protože mě hrozně mrzelo, jak to v Chomutově dopadlo. Byl jsem kapitán mužstva a neudělal nic špatného. Ve Varech byli ve výboru hrozně hodní lidé, kteří mi šli docela na ruku, až jsem se divil. První dva roky jsem jen hrál, pak jsem si udělal kurz trenéra, takže poslední rok jsem i trénoval. Pak jsem odešel do Kadaně.“

Neumím si úplně představit, že by v dnešní době byl někdo hrající trenér. Ve vaší době se ale nejednalo o nic neobvyklého. Jaké to bylo?
„Máte pravdu, že to bylo celkem obvyklé, ale zároveň taky dvousečné. Jakmile trenér něco zkurvil, hned na to všichni ukazovali. Já osobně jsem s tím problémy neměl. Ve Varech jsem šel na led, když bylo hodně zraněných, v Kadani jsem skládal úplně nové mužstvo od okresního přeboru nebo nějaké tehdejší nejnižší soutěže. Trochu mě do toho uvrtal tehdejší šéf šachty, ale já díky tomu hrál další tři nebo čtyři roky.“

Jak na začátky v Kadani vzpomínáte?
„Bylo to kruté. V té době už tu působil tým Slovan Kadaň a najednou se objevilo mužstvu DNT – Doly Nástup Tušimice. Rok tu byla dvě mužstva, než se dohodlo spojení. Pak nám Slovan nechal jejich soutěž, takže jsme z krajského přeboru jeli nahoru.“

Hráli jste někdy proti sobě?
„V soutěži ne a ani na žádný přátelák si nevzpomínám. Já jsem si přivedl hráče, které jsem znal a kteří odpadli v Chomutově. Díky tomu jsme byli suverénně lepší než Slovan, který nám nemohl konkurovat.“

Manželé Klímovi a jejich syn Petr při prvním setkání v zámoří na letišti v Detroitu
(Foto: Kateřina Kundertová z archivu Josefa Klímy)

Trénování jste se u dětí věnoval i dlouhé roky potom. Věděl jste od začátku, že budete chtít po skončení aktivní kariéry trénovat?
„Dá se říct, že to vyplynulo ze situace, protože jsem v žácích měl svoje kluky. Musel jsem se jim věnovat na ledě jako trenér i mimo tréninky. V Kadani je výhoda, že i teď si může v podstatě kdokoliv přijít zabruslit a neexistuje, aby se tam někdo nedostal. Abych je měl pod dohledem, přestěhovali jsme se do Kadaně všichni. Kluci začali v Chomutově, ale pak hráli v Kadani. Mladší Petr tu hrál do dorostu, staršího Pepíka po roce v Kadani vybrali do staršího dorostu v Chomutově, takže zase dojížděl. Zůstal tam až do vojny, před kterou odehrál pár zápasů za áčko. Pak narukoval do Dukly Písek a potom hrál za Duklu Trenčín, odkud ho vyhodili. Nás vlastně odevšud vyhodili.“ (směje se)

Takže podobně hořký byl i konec vašeho trénování?
„Dá se to tak říct. Někteří rodiče nechtěli, aby mě vyhodili. Pak mě vzali zpátky, protože věděli, jaký jsem a jak umím kluky naučit bruslit. Zase jsme udělali mužstvo, které hrálo špičku v republice. Tým, kde hrál náš mladší kluk, skončil v žácích druhý na mistrovství republiky, když prohrál jen s Vítkovicemi. Postoupili do ligy dorostu, jenže postupně se mužstvo začalo rozpadat, jak si hráče rozebíraly okolní kluby.“

Znamená to, že v Kadani jste u mládeže končil nadvakrát?
„Když kluci odešli, přesvědčili mě na klubu, abych vzal jedno mužstvo od elévů. Vydržel jsem u nich až do deváté třídy. Trénoval jsem i po Petrově emigraci, na chvíli skončil, vrátil se a trénoval až někdy do roku 1991. Pak jsem šel do penze a nechal jsem i trénování.“

Když jste hrál hokej, měli vaši synové dané, že ho budou hrát taky?
„Oni sami v první řadě chtěli. Přišli, zeptali se a ukázalo se jim to. Pak se sami chlubili, že už to umí. Oni měli za vzory hráče jako Firzov a spol. Ať byli Rusáci jacíkoliv, bruslit uměli. Dokonce i dcera hrála v Kadani hokej. Dělala krasobruslení, takže uměla bruslit. Když jsme se do Kadaně přistěhovali, dělalo gymnázium mužstvo a přesvědčili ji, aby šla hrát, i když tu školu nestudovala.“

Předpokládám, že jste během aktivní kariéry pracoval stejně jako při trénování. Prozraďte, co jste dělal?
„Jako vyučený zámečník jsem podepsal šachtu na deset let, abych nemusel na vojnu. Podmínkou pana ředitele bylo, že jsme museli odpracovat jednu šichtu týdně. Takže jsme na osm hodin normálně fárali do dolu. Kolikrát dalo docela práci to splnit, protože času jsme tolik neměli. Když vyšel týden, kdy se hrálo v Košicích nebo i jinde venku, nebyl prostě čas. Jakmile se hrálo doma, stíhalo se to. Tak jako tak jsme ale museli za měsíc oddělat dvaatřicet hodin. Občas jsme tím pádem udělali dvě šichty za týden. Tehdy byl ředitelem nějaký inženýr Kučera, který měl heslo, že nechce, aby mu havíři plivali mour ještě na ledě. My jsme tím pádem byli spokojení. Přesvědčil všechny ředitele okolo, abychom chodili jen na osm hodin týdně. Když jsme se odstěhovali do Kadaně, pořád jsem dělal na dole Jana Žižky v Chomutově. Tady jsem i radil na veřejném bruslení nebo malý dětem. To jsem byl uvolněný z práce. Na šachtě jsem zůstal až do důchodu i v Tušimicích. Dvacet let jsem oddělal pod zemí, pak jsem byl v Tušimicích v technickém rozvoji, kde jsem měl svoji partu a dělal jsem předáka.“

Tušil jste, že se Petr chystá emigrovat?
„Překvapení to bylo, i když jsme věděli, že se něco stane, protože z Detroitu za námi jezdili docela často. Jasně jsem mu ale řekl, že neexistuje, aby si neodbyl vojnu. Věděl, že si může dělat, co chce, až si odbyde vlasteneckou povinnost. To splnil.“

Zůstali jste tady, takže jste neměli moc zpráv, jak se Petrovi daří. Bylo to hodně nepříjemné období?
„Nebylo to nic příjemného. Znal jsem případy Rusů, kteří se vybodli na vojnu, a pak je někde odstřelili. Proto jsem chtěl, aby měl po vojně, aby ho něco podobného taky nepotkalo. Nás pak vozili autem po výsleších. Nejhorší to bylo s holkou, kterou vzal s sebou. Neozývala se, takže tvrdili, že ji zabil. Prostě kraviny. Proč by ji zabíjel, když si ji vzal s sebou. Ale její rodiče z toho byli hotoví, protože nevěděli nic a najednou jim ze dne na den zmizela.“

Byly výslechy hodně nepříjemné?
„Ani bych neřekl. Já měl výhodu, že jsem se jich nebál. Odvezli mě, přivezli zpátky a odvezli manželku. Jenže oni sami tápali, protože nic nevěděli. Petr nám každý týden nebo jednou za čtrnáct dní volal a oni všechno slyšeli, protože v telefonu jen chrupalo. Jenže on nám nevykládal nic, co by nemohl někdo slyšet. Řešili jsme hokej, auta, protože ho dostal, a barák. Policajti byli akorát nasraní a vzteky o tom nemohli ani mluvit. Navíc to měli složité, protože já jsem byl členem strany. I proto jsem se nikoho nebál. Navíc já jsem nic neprovedl. Že utekl Petr, byla jeho věc.“

Jak vaše členství vlastně vzniklo?
„V roce 1962 si nějaký místní předseda strany zavolal mě a Hříbala, abychom přihlášku podepsali, že to všude budeme mít lepší. Byli jsme kluci blbí, tak jsme tam vstoupili. Jenže jsem se nijak víc neangažoval. Byl jsem rád, že jsem trefil na schůze, což byl stejně jenom promarněný čas. Když jsem si v roce 1963 kupoval Volhu, zavolali si mě na okresní výbor strany, že si takové auto nemůžu koupit. Říkal jsem jim, že jsem si na to auto našetřil a žádné peníze jsem neukradl. Bylo to super, protože vzadu to bylo jak obývák, když se sedačky rozložili. Vešly se tam všechny tři děti, mohli tam spát a každý rok jsme jezdili k moři. Po deseti letech jsme ji prodali a koupili velkého Jaguára, což bylo lidem taky solí v očích.“

Petra jste vypiplal a nemohl jste ho dlouhé roky vidět hrát NHL. Bylo hodně nepříjemné nemít v podstatě žádné zprávy kromě jeho telefonátů?
„Zprávy opravdu nebyly, občas něco zaznělo na Svobodné Evropě, ale hrozně to skřípalo, jak vysílání rušili. Navíc nás za ním nechtěli pustit. Byli tam starší syn, dcera i rodiče té holky, ale my s manželkou jsme pořád nemohli. Až potom mi jeden policajt poradil, co mám udělat, aby nás za ním pustili. Tak jsem napsal krajskému náčelníkovi policie a vylíčil jsem mu, co všechno jsem, protože mám čestné občanství Chomutova za zásluhy a navíc jsem byl ve straně. Po čase přišel dopis, že si můžeme podat žádost o výjezdní doložku, že nám ji schválí. Takže jsme se v roce 1988 sešli po letech na letišti v Detroitu.“

O to nejlepší, tedy cestu za Stanleyovým pohárem, jste ale nepřišel. Prožíval jste to na jaře 1990 hodně?
„Bylo to už v Edmontonu. S manželkou jsme přiletěli den před začátkem Stanleyova poháru a den po posledním finále jsme letěli domů. Všechno jsme krásně viděli a byl to parádní zážitek, i když já si při zápasech držím emoce spíš v sobě. Když hráli venku, koukali jsme v televizi, na domácí zápasy jsme chodili na stadion. Samozřejmě jsme měli radost a byli jsme hrdí, když přišel s prstenem.“

Co vám blesklo hlavou přímo v hledišti, když Petr zvedal nad hlavu pohár? Vybavilo se vám, jak jste s ním začínal bruslit?
„Já si nedělám nějaké přehnané zásluhy. Co jsem pro kluky měl udělat, to jsem jim dal. Jak s tím naložili dál, byla jejich věc.“

Petr má dva československé tituly, vyhrál Stanleyův pohár a má i lepší bilanci v národním týmu, v němž odehrál 28 utkání a vstřelil 10 gólů, zatímco vy jste v sedmi duelech skóroval jednou. Dobíral si vás někdy, že toho dokázal víc?
„Spíš já si z něj dělám legraci, že umí prd. (směje se) Je to taková sranda mezi námi, protože spolu jednáme spíš jako kamarádi. Jinak jsme jako rodina semknutí. Dcera nesměla chybět na žádném hokeji, jak do něj byla zažraná. Až jsem jí říkal, že snad ani nevdá.“ (směje se)

Máte radost, že i vnuci pokračují v rodinné hokejové tradici?
„To víte, že mám. Vždyť jsem všechny čtyři učil bruslit. Všichni nám s manželkou prošli rukama, protože je v Kadani k dispozici led. Denně jsem je bral na led, protože už jsem byl v penzi a měl jsem na ně čas. Když jim byli tři čtyři roky, už jsme je dřeli na ledě a zhruba za měsíc se naučili bruslit. Z vlastní zkušenosti znám, když člověk ještě hraje a nemá na své děti tolik času. My jsme čas měli, tak jsme jim pomohli.“

Tomáš hraje slovenskou extraligu v Košicích, Lukáš působí u našich východních sousedů ve druhé nejvyšší soutěži. Kevin a Kelly hrají za Chicoutimi Saguenéens v Kanadě. První dva vnuky můžete vidět v televizi, Petrovy syny asi ne, že?
„To máte pravdu. Petr na jejich zápasy kouká někde na internetu v notebooku, a pak nám hlásí, jak si kluci vedli. Co vím, tak Petra přemlouval Liberec, aby tam oba kluci šli.“

Blíží se Vánoce. Jak vypadají u Klímů?
„Mizerně. Ježíšek na mě kašle. (směje se) K večeři si dáme s manželkou salát, řízky a vinné klobásy. Já kapra nejím, protože mě nebaví vybírat kosti, ale manželka si ho dává. Pak se 25. prosince sejdeme všichni i se Slováky, takže budeme mít barák plný lidí.“

×
Odehrané v 15:30 | Muži
Piráti Chomutov
HC Sparta Praha