Martine, pojďme začít tím nejaktuálnějším. Jak jste si užil ovace tribun a čestné buly před zápasem s Mladou Boleslaví?
„Pro mě to bylo něco úžasného. Musím přiznat, že jsem byl hodně nervózní, protože na tom zdravotně pořád nejsem úplně nejlépe. Když mě kluci z klubu oslovili, říkal jsem, že nechci nikde mluvit na kameru, protože se na to ještě necítím. Nakonec jsem si to užil a jsem za to moc rád.“

Když jste přišel z útrob ROCKNET ARÉNY na led, vyvolával kotel domácích fanoušků vaše jméno. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
„Běhal mi mráz po zádech. Byl to úžasný pocit.“

Prozraďte, co se vám vlastně přihodilo?
„Není tajemstvím, že dělám hasiče a měl jsem úraz v rámci cvičení. Jsem v lezecké skupině, která každý rok cvičí v areálu na Klínovci pro případ, že by se zasekla lanovka a my jsme museli zasahovat přímo tam. V rámci toho cvičení jsem spadl asi ze šesti metrů na sjezdovku na záda. Leckdo už ví, že jsem měl zlomené levé zápěstí, které už je dobré, a zlomené čtyři obratle.“

Jak probíhá rekonvalescence?
„Čeká mě ještě dlouhá cesta. Mám v sobě vzpěry. Aby zlomené obratle držely pohromadě, mám je ob jeden jako by svázané, takže jsem plný železa. V listopadu jdu na druhou operaci, během které mi železa vyndají a až po ní se uvidí, jak na tom přesně budu a co bude dál.“

Fanoušci na Martina Jora nezapomněli, před zápasem pro nemocnici si užil skandování a ovace tribun, kterým zamával

To budete mít ještě dlouhé, ale teď je asi nejdůležitější, že zlomené obratle neporušily míchu, že?
„Jsem strašně rád, že chodím. V tuhle chvíli je pro mě právě tohle ze všeho nejdůležitější.“

Dá se říct, že jste se podruhé narodil?
„Asi to tak je. Když člověk v televizi vidí, že kolikrát stačí spadnout z daleko menší výšky a lidé mají trvalé následky nebo pád dokonce nepřežijí, dopadlo to se mnou ještě docela dobře.“

Pojďme k příjemnějším věcem. Po jak dlouhé době jste se dostal na zápas Pirátů?
„Před dvěma roky jsem chodil celkem pravidelně. V téhle sezóně se musím přiznat, že jsem tak často nevyrazil. V minulé jsem párkrát zašel, ale určitě jsem nebyl pravidelný divák.“

Jak se hokej od dob vašeho působení v Chomutově změnil?
„Poměrně dost. Za tu dobu se posunul jako každý jiný sport. Je rychlejší a hráči jsou fyzicky zdatnější. V mé éře byla hra techničtější a víc kombinační, ale na druhou stranu si myslím, že za nás byl hokej tvrdší. Teď se fauly pískají daleko víc.“

Zkuste vybrat nejsilnější vzpomínku spojenou s aktivní hráčskou kariérou v Chomutově...
„Určitě patří mezi nejsilnější zážitky baráž s Karlovými Vary. Tady byla úžasná atmosféra, protože chodilo hrozně moc lidí a bylo vyprodáno.“

Dokázal byste takhle s odstupem říct, jak moc ovlivnil šestý domácí zápas výpadek proudu v době, kdy jste se po gólu dostali do laufu?
„Pamatuju si to, ale neřekl bych, že to mělo nějaký velký vliv, protože to bylo pro oba týmy stejné. Je pravda, že v tu chvíli jsme byli v tlaku, takže to soupeři možná malinko pomohlo, ale rozhodně se nejednalo o nějakou dramatickou nebo hlavní okolnost.“

Vybral jste celou jednu sérii. Jaký jeden konkrétní zápas považujete zpětně za nejlepší z osobního nebo týmového pohledu?
„Vybavuji si jeden zápas, ve kterém jsme prohrávali chvíli před koncem o dva góly, vyrovnali jsme a díky šťastnému gólu Standy Mikšovice, který nahodil puk a šel střídat, jsme vyhráli v prodloužení. Akorát si nevzpomenu na soupeře.“

Jednalo se o první finále s Libercem v ročníku, kdy jste postoupili do baráže, o které jsme se bavili před chvílí...
„Byl to úžasný zápas a nádherný moment. Není tajemství, že jsme tenkrát po zápase zašli na jedno dvě pivka. Lidi nám pak líčili, jak zastavovali trolejbus a vraceli se zpátky. Když slyšeli, že jsme dali dva góly, normálně ho zastavili a vrátili se na prodloužení, i když už to předtím vzdávali.“ (směje se)

Pohled na vaše statistiky na internetu naznačuje, že se vám s hokejem moc končit nechtělo, protože jste hrál pátou nejvyšší soutěž v Německu ještě ve 39 letech. Souhlasíte s touhle domněnkou?
„Určitě! Jsem strašně rád, že jsem si hraní takhle prodloužil, i když to bylo po práci a tím pádem hodně jiné. Když jsem skončil v Chomutově, prošel jsem Most, který měl postupové ambice do první ligy, Německo a přišel Sokolov, u kterého bych se chtěl zastavit. V Chomutově se sešla výborná parta, proto to byla nejlepší štace. Hned v těsném závěsu mám Sokolov, kde se taky sešli skvělí lidé včetně řady bývalých kvalitních hráčů. Za všechny bych jmenoval Láďu Veverku. Když se tohle všechno sešlo, končilo se strašně těžko.“

Co nakonec bylo impulsem v Sokolově opravdu skončit?
„Měl jsem to v hlavě už delší dobu, ale kluci mě vždycky ukecali, abych ještě hrál. Vždycky jsem ale v sobě měl, že musím mužstvu něco dávat, i když to bylo po práci a de facto jsem se hokejem bavil. Pak už jsem měl pocit, že tohle z mé strany chybí. Přišli mladí koně a je lepší, když hrají oni.“ (usmívá se)

Úplně poslední byla sezóna 2012/2013, během níž jste hrál v Pegnitzu. Proč jste skončil tam?
„Ani jsem tam nedohrál sezónu. Někdy v lednu jsem s tím praštil, protože tam začaly problémy. Navíc jsem jezdil po nocích sám dvě a půl hodiny a kolikrát jsem druhý den šel hned ráno do práce. Leckdy už to bylo docela na hraně, tak jsem si řekl, že je čas definitivně skončit.“

Několikrát padlo, že jste hrál hokej po práci. Je náročné skloubit ji s hokejem?
„Je to náročné a člověk si na to musí hodně zvykat. Je potřeba si najít jiný režim a je jedno, jestli děláte na směny jako já nebo ne. Kvalita samozřejmě nebyla taková jako v první lize, ale hokej je v ten moment filtr od starostí, se kterými všichni do kabiny přijdou.“

Jak dlouho jste si po prvoligových časech, kdy pro vás existoval jen hokej, zvykal, že sestavu ovlivňují i například směny hráčů v práci?
„V tomhle směru to bylo jiné. Člověk zažíval i kuriozitky. Stalo se nám třeba, že jsme neměli dost beků, tak jsem řekl, že to v obraně zkusím. (směje se) Bylo to zvláštní, ale zvykl jsem si.“

Nehrozilo třeba někdy, že byste si musel stoupnout do brány?
„Tak to bych nikomu nepřál.“ (směje se)

Pracoval jste hned po skončení v Chomutově, tedy už během angažmá v Mostě?
„U hasičů mi řekli, že musím nastoupit 20. listopadu 2002. Později to nešlo, takže jsem měl týden na rozmyšlenou s tím, že kdybych odmítl, už by mě nikdy nevzali. Bylo to těžké, ale vybral jsem si práci, i když si dneska říkám, že jsem možná mohl ještě chvíli počkat. Oznámil jsem trenérovi Vojtovi, že končím, a s klubem jsem se domluvil, že mě pustí do Mostu.“

Martin Jor oblékal chomutovský dres v letech 1991–1994 a 1996–2003, kdy vstřelil 51 gólů, což ho řadí na 66. místo v historickém pořadí střelců

Bylo to zatím nejtěžší rozhodování, jaké jste zažil?
„Teď vidím, že jsou důležitější věci než sport. (usmívá se) Ale tehdy to bylo opravdu těžké. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem si prvoligové časy neprodloužil, což není nic proti hasičům. Nicméně hlavním důvodem tehdy bylo, že jsem se za trenéra Vojty přestával dostávat do sestavy, což se v hokeji stává. Někdy si prostě trenér a hráč nesednou. Tenkrát jsem se rozhodl, ale zpětně bych možná ještě obvolal jiná mužstva v první lize, protože jsme vždycky hráli docela nahoře. V Mostě trénoval při mém příchodu pan Fiala, který začínal sezónu v Olomouci (pozn. red.: ročník 2002/2003) a říkal mi, že by mě okamžitě vzal, kdyby věděl, že chci v první lize skončit. Já jsem o tom totiž uvažoval od začátku sezóny, protože jsem byl z mé pozice nešťastný. Zkrátka ho překvapilo, že jsem ve druhé lize v Mostě.“ (usmívá se)

Dokázal byste vybrat nejlepšího spoluhráče kariéry?
„Asi každý věděl, že nejlíp se mi hrálo tady v Chomutově se dvěma kluky. Byli to Radek Šíp a Petr Jíra, se kterými jsme si neskutečně sedli. Zahrál jsem si s nimi nejlepší hokej poté, co nás dal dohromady, tuším, trenér Přecechtěl, když Radek přišel z Olomouce. Já jsem byl v lajně od černé práce, protože jsem nikdy žádný velký střelec nebyl. Ale nevadilo mi to, protože takové typy hráčů jsou v týmu potřeba, i když to diváci třeba tolik nevidí. Nicméně bych mohl klidně vyjmenovat celou tehdejší kabinu.“ (směje se)

Jak jste prožíval návrat chomutovského hokeje do nejvyšší soutěže?
„Narodil jsem se v roce 1974, kdy se naposledy sestoupilo. Pokud se nepletu, chytal tu tehdy i Jan Hoznourek, což byl můj strejda. Bylo to příjemné. Moc se mi to líbilo a byl jsem nadšený. Je fajn, že se tu hraje nejlepší liga v zemi, i když by se mi líbilo, kdyby v týmu bylo víc místních kluků, ale doba je zkrátka už taková.“

Chtěl jste být od začátku hasičem nebo jste uvažoval o pokračování u hokeje?
„Vždycky jsem věděl, že hokej není napořád, takže jsem přemýšlel, co budu dělat, až skončím. Upřímně řečeno trénování mi nic neříkalo, což mi teď někteří kluci vyčítají, jenže já jsem nebyl přesvědčený, že bych to dělal dobře. Možná mají pravdu, že je to zajímavá práce, když člověk začíná u nejmenších dětí a vidí, jak se zlepšují. Nebyl jsem zkrátka přesvědčený, že bych byl na trenéra vhodný typ. Práce hasičů se mi vždycky líbila a pořád se mi líbí, protože je to úžasné. Takže hasiče jsem měl v hlavě delší dobu.“

Každý si vybaví zachráněné životy, ale tahle práce přináší i okamžiky hodně náročné na psychiku. Souhlasíte?
„Lidi se ptají, jak jsem ze začátku dával různé nehody. Člověk si postupem času zvykne, i když úplně oprostit se od toho nejde. To je nesmysl. Nicméně v daný moment přímo na místě člověk prostě pracuje. Taková latence, jak se tomu říká, přichází až později, když se vrátíte na barák. Tam už to člověku trochu dochází a je to nápor na psychiku.“

Prozradíte nejpříjemnější a nejhorší zážitek vaší dosavadní hasičské kariéry?
„Nejpříjemnější je, když člověk přímo zachrání někomu život. Jednou jsme s kolegama vytahovali dva dělníky z takové jímky, kde unikal nebezpečný plyn. Oni vlezli dolů a okamžitě omdleli. Jejich třetí kolega naštěstí nevlezl pro ně, ale zavolal pomoc. Přijeli jsme naštěstí včas a po laně je vytáhli nahoru. Vypadali špatně, ale rozdýchali to. Něco podobného se stalo ještě u jednoho kluka, který opravdu ošklivě boural. Mysleli jsme si, že to nedá. On ale po roce a půl v nemocnicích přišel a poděkoval nám. To jsou pěkné momenty.“

Někdejší spoluhráči Stanislav Mikšovic (vlevo), Martin Jor a Petr Martínek debatují v útrobách ROCKNET ARÉNY před zápasem pro nemocnici

A ty horší?
„Ty nejhorší okamžiky se vždycky týkají dětí. Já jsem zaplaťpánbůh zatím u ničeho takového nebyl, což musím zaklepat. (klepe na židli) Mí kolegové ze směny byli u nehody, při které zemřeli dvě paní a obě jejich děti, ale já byl v tu chvíli na jiném autě.“

Když mluvíte o jiném autě, zkuste laikům popsat, jak taková hasičská směna vlastně funguje...
„Jsou postavené vlastně tři výjezdy. Jeden je ‚technický‘ se Scanií, která jezdí k nehodám, otevírání bytů a dalším technickým zásahům jako třeba únik plynu. Víceméně úplně všechno než Tatra Terno, která jezdí na ohně, když je požár. No a třetí je tak zvaně ‚ostatní‘, což je malý džíp s vyprošťováním a velká Tatra se žebříkem a plošinou. Tohle třetí auto se přidává vždycky k většímu výjezdu. Třeba k větší nehodě nebo k nehodě se zraněním vyjede džíp a Scanie. K většímu požáru vyjede ‚ohňový‘ výjezd a třeba Tatra se žebříkem a plošinou.“

Co vlastně znamená jedna hasičská jednotka?
„Jednotka jsme my hasiči v Chomutově, další jsou dobrovolní hasiči tady v Chomutově a pak třeba hasiči v Klášterci. Zkrátka v jiných městech.“

Jaký největší zásah jste zažil?
„Největší zásah? (přemýšlí) Zhruba dva tři roky zpátky hořel panelák někde Na Borku. Dva lidi tam uhořeli a kvůli kouři jsme museli evakuovat dva vchody.“

Zmínil jste poděkování. Jak často lidé přijdou přímo na stanici?
„Příhoda, o které jsem mluvil, byla spíš výjimka. Lidi jsou hodně často vděční přímo během zásahu, kdy na nich člověk vidí, že se jim hrozně uleví, když už jsou mimo nebezpečí třeba u hořícího paneláku. Máme to lepší než policajti. (usmívá se) Pro lidi jsme hrdinové, protože nerozdáváme pokuty.“ (směje se)

Foto: Petr Kozelek