Cesta tam byla dobrá, i když o něco horší, než cesta zpátky, protože jsme jeli dopoledne, takže byla trochu zasekaná D1. Měli jsme tři větší zastávky a dojeli jsme do Györu bez větších komplikací.

I když pořadatel to tak snadné neměl. Já jsem tomu člověku, který turnaj v Dunaújvárosi organizoval, volal už v létě, abych zjistil, jestli bude zase pořádat Santa Claus Cup. On mi odpověděl, že ano, ale ještě nevěděl kde, protože to vypadalo, že se s Dunaújvárosem nedomluví nejenom kvůli zdražení cen za ledy. V září to rozseknul a napsal mi všechny podrobnosti včetně toho, že se turnaj koná v Györu, kde na nás čekalo hodně podobné zázemí.

Zimák byl o něco větší, měl jednu klasickou ledovou plochu, vedle toho naši malou Vrskmaň a ještě plácek pro veřejné bruslení, jednu tribunu. Kolem zimáku byly umělky, atleťák a velké fotbalové hřiště, což bylo super. V Dunaújvárosi se večer nedalo nikam jít, protože to bylo menší město, Györ byl v tomhle lepší. Prošli jsme si město a stihli jsme i vánoční trhy, které začaly zrovna ten pátek, kdy jsme tam přijeli. Kluci alespoň nemuseli být jenom na zimáku nebo na hotelu.

Měli to tam výborně organizačně zajištěné, protože měli dva vstupy – jeden pro rodiče a fanoušky, druhý pro hráče a trenéry. Rodiče do sektorů se šatnami vůbec nesměli a byli jenom na druhé straně, ale měli tam výborný VIP prostor. Nedokážu si představit, kdyby se tam motali rodiče ze všech týmů i s hráči dohromady. Tohle bylo lepší než v předchozích letech.

Teď už k hokeji, základní skupinu, ve které jsou vždycky dva lepší a dva horší týmy, jsme odehráli celkem slušně. Naším jediným soupeřem tam byla Banská Bystrica, loňský vítěz, se kterou jsme hráli nerozhodně 8:8, ale měli jsme vyhrát, protože jsme v posledních vteřinách dostali srovnávací gól.

Kdybychom vyhráli, mohli jsme možná být ještě lépe umístění ve finálové skupině, do které postupovaly dva nejlepší týmy z každé skupiny a přenesly si ten jeden vzájemný zápas. Celkově ale musím hodnotit základní skupinu velmi dobře, protože se postoupilo do desítky. Kdyby se tohle nepovedlo, tak by to byl neúspěch.

V desítce už byly týmy hrozně vyrovnané. V minihokeji je všechno vabank – útočíte, hrajete na kotouči, jste aktivní, ale uděláte dvě chyby a dostanete dva blbé góly, stane se, že prohrajete. Musím kluky pochválit, protože hráli strašně aktivně – napadali a vraceli se. Že občas dostali nějaký gól z útočné chyby, jsou to děti, nemůžu jim kvůli tomu říct ani slovo.

Jsou tam soupeři, kteří protáčí pouze lepší hráče, na což obrana není. Dokud se tohle nezmění, tak vlastně nikdy nezjistíte, proti komu hrajete a jestli síla vašeho týmu byla dostatečná, nebo jste byli slabí, protože soupeř nehraje fér. S tím ale prostě nic neudělám.

My jsme se snažili točit pořád všechny kluky, i když v základní skupině jsme někoho občas posadili, ale spíš za trest, aby se kluci vzpamatovali, začali hrát a chytili se. Ve finálové skupině už jsme kluky rozdělili do tří rovnocenných trojek a točili jsme je rovnoměrně. Když se podívám na výsledky zpětně, prohra 5:8 se šampionem, když jsme vedli 3:1, byla vlastně dobrá, protože nás soupeř přetlačil spíš fyzicky a měl velkého gólmana, takže jsme mu nemohli dát gól.

Pro nás bylo důležitější vidět kluky v jednotlivých herních situacích, ve kterých vidíme, jestli mají nějaké dovednosti. Tam jsme viděli, že jsou výkonnostně dost podobní jako soupeři. U minihokeje výsledky vlastně neřeším, jsem samozřejmě rád, když je úspěch, ale není pro mě prioritou být nejlepší na světě v minihokeji.

Přestože nerad chválím speciálně, udělám vyjímku. Velkou pochvalu si zaslouží gólmani, kteří chytali úplně skvěle. Na turnaji se mi hrozně moc líbili Šimon Jansa a Sebík Markovics, ale nerad bych na někoho zapomněl. Opravdu hráli všichni dobře.

Závěrem bych chtěl poděkovat kamarádovi a asistentovi Fandovi Smutnému, který mi pomáhal a vlastně zařídil všechno kolem turnaje – domluvil ubytování, dal dohromady rodiče a vybral peníze. Děkuju rodičům za to, jak skvěle fandili, protože jsme tam měli asi nejhlučnější a nejzábavnější kotel. Doufám, že si to všichni užili stejně jako já. Děkuju taky celému týmu a už se těším na další ročník. Na konec děkuju jednomu člověku, který nám přispěl na autobus, všichni vědí, kdo to byl, ale on by sám nechtěl být jmenovaný. Zbytek na cestu doplatil klub, kterému také děkujeme.