Před minulou sezónou jste se přesunul z Finska do Kanady. Jednalo se o velký skok?
„Za mě určitě ano. Hlavní byla změna hřiště, které bylo menší, a taky jsem přišel do nového kolektivu. Všechno pro mě bylo nové, takže jsem si polovinu sezóny tak nějak zvykal. Ve druhé půlce už to bylo o trochu lepší.“

Co pro vás bylo složitější? Úzký led nebo úplně nové prostředí?
„Záleželo na typu zápasu, protože v Kanadě se hraje hodně fyzicky. Někomu to vyhovuje, ale já nejsem úplně silový bek. Byl jsem lehčí, ale přizpůsobil jsem se a během sezóny nabral svaly. Na začátku mi užší led dělal potíže, ale zvykl jsem si, takže teď mi připadá divný velký led.“ (usmívá se)

Takže byste potvrdil slova hráčů, kteří často hovoří o hokeji na úzkém a širším ledě jako o dvou v podstatě rozdílných sportech?
„Určitě. Na velkém hřišti se víc bruslí a na všechno je víc času i klidu. Na malém ledě je to náročnější fyzicky. Člověk musí rychleji myslet a dávat rychle puky od hokejky. Na velké kličkování není prostor.“

Na kterém hřiště se v tuhle chvíli cítíte vy osobně lépe?
„Myslím, že už bych zvládl přechod na oba typy hřiště lépe, i když člověk si vždycky nějakou dobu zvyká. Za dva roky v zahraničí se mi zaryly do hlavy oba rozměry. Už úzký nebo širší led vlastně nevnímám.“

Pomohl vám rok ve Finsku zvládnout žít ještě dál od domova?
„Pomohl mi hlavně mentálně, protože jsem si zvykl být sám bez rodičů. Na druhou stranu v Kanadě jsem bydlel v rodině, která mě občas brala na výlety, takže jsme hokej proložili i něčím jiným, což byla taky výhoda.“

Slyšel jsem, že někteří kluci byli v jedné rodině po dvou i po třech. Bydlel jste sám nebo s někým ze spoluhráčů?
„Bydleli jsme ve stejné rodině dva. Já a jeden útočník z ročníku 2004, který hrál v týmu už sezónu předtím, ale bydlel v jiné rodině. Bylo to super i díky rodině, která na nás byla hodná. Věděli, že to pro nás není lehké. Vařili nám obědy i večeře, snídaně jsme si dělali sami.“

Dělili jste se o úklid?
„Spoluhráč byl trochu lenivější a úklid ho moc nezajímal. (směje se) Já jsem se snažil pomáhat i rodině, takže jsem třeba myl nádobí a uklízel ho, nebo jsem občas vysál. Jako mladší jsem měl pokoj nahoře vedle rodičů, spoluhráč měl pro sebe celé přízemí, kterému říkají basement.“

Pomohl vám spoluhráč s aklimatizací? Ukázal vám, co kde najdete, ať už ve městě nebo na stadionu?
„Naučil mě hlavně slangová slova, která nenajdete ve slovníku. Ukázal mi i restaurace nebo jak se kluci oblékají. Říkal mi, co si mám na začátek koupit a co čekat od hokeje.“

Když jste zmínil oblékání, musel jste nějak měnit šatník?
„Kluci říkali, že mám evropský styl s mikinou a tepláky. Oni chodili přece jenom slušněji oblečení, což jsem od nich převzal a na zápasy i týmové večeře jsem začal chodit slušněji oblečený, protože napoprvé jsem za tepláky dostal za uši.“ (směje se)

V týmu jste byli s Rusem Muranovem jedinými Evropany. Řešili jste spolu nějak válku na Ukrajině?
„Vůbec. On byl v týmu druhým rokem a vlastně se ani nevracel domů, protože už by ho Rusové nepustili zpátky. V Kanadě se mu líbí, našel si tam i přítelkyni.“

V čem jste se posunul hokejově? Našel byste i něco jiného než rychlejší myšlení kvůli užšímu ledu a zesílení?
„Obojí určitě platí, protože bez toho bych nehrál. Ale asi nejvíc mi Kanada dala to, že hokej je týmový sport. Hraje se tam opravdu na tým a ne na jednotlivce. Samozřejmě Bedard je výjimka, ale to je asi jediný hráč schopný rozhodovat sám zápasy v základní části i play-off. Tohle je asi největší přínos roku v Kanadě, když nepočítám rychlejší posouvání puků z hokejky.“

Vynechal jste docela dost zápasů. Potkalo vás zranění?
„Zraněný jsem nebyl. Měli jsme trenéra, který měl jiné oblíbence než mě. Měli jsme osm obránců a já se s dalšími dvěma kluky točil jako šestý bek.“

Byla pro vás i tohle nová zkušenost? Předpokládám, že jste předtím moc zápasů z tribuny jako zdravý náhradník nesledoval…
„Mentálně to určitě byla velká zkušenost. V polovině sezóny jsem se pokoušel vyřešit výměnu, ale neprošla a Calgary si mě nechalo. Hodně mi pomáhala kanadská rodina, díky které jsem to nějak přežil.“

Našel jste si recept, jak se s novou situací vyrovnat?
„Myslím, že jsem ho pořád nenašel. Stále se srovnávám s tím, že sezóna pro mě nebyla nejlepší. Začal jsem makat ještě víc než ve Finsku, abych trenérům dokázal, že v sestavě mám být pravidelně.“

Rozhodla i tahle zkušenost o tom, že jste nakonec zvolil návrat do Evropy?
„I tak pro mě bylo prioritou zůstat v Kanadě. Klidně v jiném týmu, ale hrát kanadskou juniorku, kde hokej berou opravdu hodně vážně. Mrzí mě, že to nevyšlo. Pořád jsem chtěl zůstat v zahraničí a zvolil jsem Finsko. Zvažoval jsem i jiné země, ale nakonec padla volba na Tapparu, protože to tam znám a v týmu do osmnácti let jsem s klubem měl dobrou zkušenost.“

Zmínil jste jedničku letošního draftu Connora Bedarda. Jak složité bylo takového hráče bránit?
„Je to speciální individualita se skvělou střelou. Myslím, že už o něm bylo řečeno úplně všechno. Až na to, že moc nebrání, nemá jedinou chybu. Před zápasem člověk má v hlavě, že bude bránit zrovna jeho. Víme, že střílí po stahovačce, ale umí dobře naznačit, takže to bylo fakt těžké. V našem pásmu jsem ho měl i na osobku. V rohu jsem k němu šel blíž, i když se umí otočit. Nejjednodušší bylo ho namáčknout na mantinel, ale jakmile se rozjel, už musel člověk přemýšlet, jak ho vyklekne a podobné věci, protože puk se mu vypichuje dost těžko a má parádní střelu.“

Vypadli jste hned v prvním kole play-off v šesti zápasech. Co rozhodlo ve prospěch Red Deeru?
„Trápila nás marodka. Zranili se dva naši TOP útočníci – jeden si utrhl něco v koleně, druhý měl něco s přitahovačem. Oni měli silný tým, který si myslím, že měl skoro i na titul. Navíc jsme začínali u nich, což taky byla nevýhoda. Sice jsme srovnali, což jsem úplně nečekal, protože hráli opravdu výborně, ale pak nás smetli.“

Na konci sezóny přišlo další zklamání, protože jste chyběl v závěrečné nominaci na světový šampionát osmnáctiletých. Mohl se promítnout i fakt, že jste v klubu tolik nehrál?
„Ptal jsem se trenérů, kteří říkali, že v tom není nic osobního, protože si myslí, že jsem dobrý hráč, ale neviděli tolik hrát v reprezentaci právě kvůli mému působení v zámoří. V přípravě jsem se jim tolik nelíbil, což mohlo souviset s tím, že jsem v klubu neměl tak pevnou pozici a nehrál jsem pravidelně.“

Vy jste na sobě cítil, že vám do optimální pohody přece jen něco chybí?
„Je pravda, že jsem si nebyl úplně sám sebou jistý, ale možná to bylo i tím, že mi vnitřní hlas neustále opakoval, že musím mistrovství udělat. Snažil jsem se, abych si tlak nepřipouštěl, ale herní praxe z klubu nebyla taková, abych to zvládl.“

Už jste neúčast na světovém šampionátu vstřebal?
„Musím upřímně přiznat, že mi to trvalo docela dlouho, než jsem se s tím vyrovnal. Nakonec jsem to překlopil v motivaci do další sezóny. Během letní přípravy už jsem se k tomu přestal vracet a jdu dál.“

Bude pro vás teď dva roky hlavním cílem mistrovství světa dvacetiletých?
„Pořád sním o NHL, ale člověk si musí dávat i nějaké cíle, kterým teď určitě budou dvacítky. Budu makat, abych se na ně dostal.“