Vzpomenete si, kdy vzniklo spojení Obr a chomutovský hokej?
„Nooo! Mohlo mi být nějakých deset nebo dvanáct let. Od těch dvanácti jsem začal fandit.“

Kdo vás k hokeji přivedl?
„Byl to kamarád ze třídy. Chodili jsme tehdy jeho taťkovi nahrávat na kazeťák chomutovský prvoligový hokej. On kvůli práci nemohl chodit na hokej, tak jsme mu nahrávali, v kolikáté minutě padaly góly a všechno o zápase.“

Takže sezónu 1973/1974, tehdy na dlouhé roky poslední v nejvyšší soutěži, jste těsně minul, jestli dobře počítám…
„Nejspíš to tak bylo. Je možné, že jsem na nějakém hokeji tehdy byl, ale nepamatuju si to. Vzpomínám si až na ty postupové prvoligové sezóny.“

Pojďme k tomu, co vás asi nejvíc proslavilo. Kdy poprvé zazněla z úst Obra stále oblíbenější Muzika?
„Myslím, že to bude nějaký 35 let zpátky, takže mi bylo asi patnáct.“

Jak vlastně tenhle pokřik, který v současnosti k zápasům Pirátů už neodmyslitelně patří, vznikl?
„Zrovna teď zemřel Lemmy Kilmister z kapely Motörhead, s kterým je tenhle pokřik tak trochu spojený. Tenkrát přišel Láďa Perný a zkusil na hokeji zazpívat něco jako že od Lemmyho. Postupem času se ta původní myšlenka zkomolila, až z toho všeho vzniklo to, co teď slyší lidi na zimáku. Takže první Muziku zazpíval Láďa Perný, ale pak nepokračoval, takže jsem se toho ujal já.“

Vzal jste to dobrovolně? Nebo jak se stalo, že jste pokřik převzal vy?
„Asi jsem byl tenkrát ten, který v kotli řval nejvíc.“ (směje se)

Jak vás kotel jako patnáctiletého kluka bral?
„On vlastně v podstatě žádný kotel jako v dnešní době nebyl. Dá se říct, že se v té době tak nějak začal formovat. Po sestupu vlastně moc lidí nechodilo. Tehdy se tu hrál dobrý fotbal a hokej byl na ústupu. Třeba se občas stávalo, že se s hokejem čekalo, až skončí fotbal, aby lidi přišli na hokej. Když dorazili, teprve se hodilo buly. To byly hezké zážitky.“ (usmívá se)

Choreo chomutovského kotle ze zápasu se Zlínem patřilo Obrovi

Od začátku to fungovalo jako nyní, že lidé, kterých podle vašich slov nebylo moc, opakovali, co jste zařval?
„Jasně!“

Já jsem začal na zápasy chodit v poslední druholigové sezóně před odkupem první ligy. Pamatuji si, že Muziku jste řval už během zápasu. Kdy přesně vznikla tradice Muziky po vítězných zápasech?
„S tím jsem začal až na novém zimáku, kde jsem si sedl někam jinam a opustil jsem kotel.“

Bylo hodně těžké z kotle odejít?
„Abych se přiznal, pořád je těžký sedět bokem a koukat, že se chvilkami nefandí. Nebo během zápasu se Zlínem to ve mně pěkně vřelo, když nám jejich fanoušci nadávali. Pořád je těžký sedět mimo.“

Pokud jde o Muziku, napadá mě ještě jedna otázka. Jak zvláštní bylo ji řvát na úplně prázdném stadionu bez fanoušků pro video na kostku, když jste odletěl na dovolenou?
„Řvával jsem to na zimáku, kde bylo zhruba 300 fanoušků, takže byl vlastně skoro prázdný. Teď tam kromě malých dětí na ledě nebyl vůbec nikdo. A i ty děti se zastavily, přestaly trénovat a koukaly na mě. To jediné bylo divné. A ještě to bylo složitější v tom, že mi nikdo neodpovídal, takže jsem si musel v duchu odpočítávat a odzpívávat, co jsem zařval a co mi odpovídá kotel zpátky.“

Dá se říct, že šlo o vaši nejtěžší Muziku, když jste na ni musel asi nejvíc myslet?
„To jednoznačně! Všechno ostatní je spontánní. Jestli zařvu, že ten nebo ten je v prdeli, že soupeř nemá gólmana nebo jsme lepší, mě napadá až ve chvíli, kdy si stoupnu. Tehdy jsem nevěděl, jak budou ty zápasy vypadat, jak to tu bude, takže jsem ten závěr ani nemohl pořádně udělat. Přiznám se, že se to dělalo špatně.“

Přišly pak nějaké ohlasy na to, že jste neřval na svém místě ale z kostky?
„To víte, že se lidi ozvali. Ve chvíli, kdy jsme dali rozhodující gól Slavii, jsem zápas sledoval už jen přes onlajny na letišti v Džiddě v Saúdské Arábii. Zařval jsem jako píchlý tele, až se na mě všichni ti muslimové v těch jejich hábitech koukali, co se děje. Nezařval jsem si Muziku, ale něco jiného. Pak jsem dostal zprávy, že jsem byl na kostce, což jsem tušil, že budu. Lidi mi psali, že hráči odjížděli, ale vraceli se, když slyšeli Muziku z kostky, i když jsem nebyl v hledišti. To mě potěšilo a bylo to hezké.“

Vzhledem k tomu, jak dlouho chomutovskému hokeji fandíte, předpokládám, že hezčí dárek k padesátinám jste asi dostat nemohl, že?
„Koukejte, jak mi naskočila husí kůže ještě teď, když si na to vzpomenu. Já jsem o ničem do poslední chvíle nevěděl. Varoval jsem manželku, ať mi nekupuje dort a nejsem na kostce. Že jsem na ní stejně. Mám Picaroona rád, je suprový, ale nechtěl jsem, aby za mnou přišel. Slíbila mi, že nic takového neudělá, ale nečekal jsem, že přijde něco takového. Nečekal jsem ani choreo, za které všem těm lidem moc děkuju. Nečekal jsem ani buly. Doteď hledám špatně slova a koktám jak malý kluk. Jsem z toho hotovej ještě teď.“

Jednalo se o okamžik, kdy jste byl ve spojení s chomutovským hokejem nejvíc naměkko?
(dlouho přemýšlí) „Nejvíc naměkko? To jsem byl asi, když jsme poprvé postoupili do extraligy. Tehdy jsem brečel štěstím a na zápase se Zlínem jsem k tomu neměl daleko. Měl jsem slzy v očích a mám je ještě teď, když o tom mluvím a vzpomenu si na to. V Boleslavi jsem regulérně brečel. Přál jsem si totiž zažít aspoň jednu extraligovou sezónu, teď už je zaplať pánbůh třetí a doufám, že už jich bude jen víc a víc. Zážitek ze zápasu se Zlínem byl nádherný a možná se Boleslavi po sedmém zápase vyrovná. Jsou to zkrátka dva silné momenty, které mám spojené s chomutovským hokejem.“

V Boleslavi ale došlo na slzy až později, ne? Vybavuji si totiž video z konce zápasu, kde jste Muziku zvládl celkem statečně…
„To je pravda. Brečel jsem až ve chvíli, kdy mi to došlo. Když jsme si všichni mezi sebou plácli, začali se objímat, že je hotovo, a šli jsme k autu. To už jsem nebyl tak silný Obr, spíš takový Obřík.“ (směje se)

Jak vy osobně jste snášel všechny útrapy, jimiž chomutovský hokej prošel, a neúspěšné pokusy o postup v barážích nebo finále první ligy?
„Já bych neřekl, že to bylo zase až tak těžké. Vždycky se nějak vyhrávalo. Dodneška si pamatuju, že jsme doma porazili HC Slavia Karlovy Vary 15:0 nebo 15:1. Stejně jako si pamatuju, že jsme prohrávali s někým 0:8 a před koncem se začalo řvát: „Vyrovnat! Vyrovnat!“ Já jsem vlastně zažil jenom jeden sestup z extraligy do první ligy. To bylo špatné, ale dva roky jsem si extraligu užil, i když ve druhém roce to vzhledem k těm výsledkům nebylo takové užívání jako letos.“

Chápu správně, že jste si ty neúspěšné pokusy v baráži s Karlovými Vary nebo ve finále první ligy s Ústím tolik nepřipouštěl?
„Při první baráži s Varama jsem měl zákulisní informace, že se tam dostat nemůžeme. Ne že bychom to prodali, to vůbec ne. Ale od hráčů jsem věděl, co jim říkali rozhodčí, když kolem nich projížděli při zápase. Becherovka tehdy patřila k hlavním sponzorům extraligy, takže kluci hokejisti mi říkali, že jim rozhodčí vzkazovali přímo na ledě, že se tam prostě dostat nemůžou. Byl jsem vnitřně neskutečně nasraný. Nebyl jsem spokojený, ale smířil jsem se tak nějak dopředu s tím, že tam neprojdeme. Ale nepřestal jsem věřit, že se tam jednou dostaneme.“

O to krásnější pro vás první postup asi byl, že?
„To stoprocentně! Ještě to umocnilo, že jsme v baráži porazili zrovna Mladou Boleslav. A možná to bylo ještě krásnější i díky tomu, že jsme postoupili po výhře v sedmém zápase u nich a zažil jsem tu spanilou jízdu zpátky, kdy nás jelo třicet možná čtyřicet aut v koloně do Chomutova. To bylo něco neskutečného stejně jako uvítání fanoušků, kteří nebyli v Boleslavi a čekali u zimáku na nás i autobus s hráči. To bylo nádherné.“

Jak velký balzám na fanouškovskou duši je dosavadní průběh aktuální sezóny v Tipsport extralize?
„Osobně to beru tak, že se nám zatím daří nad očekávání. Teď se dvakrát prohrálo a lidi už zase hází flintu do žita. Buďme rádi za to, co tady máme. Děkuji majiteli klubu, že přivedl Vláďu Růžičku, který vede mančaft, kam ho vede, a jeho rukopis je znát. Vedení pak děkuju, že zajistilo prostředky na hráče, které tu máme. Věřím, že s nimi to uhrajeme. Zatím si tuhle sezónu užívám nejvíc z těch extraligových.“

Utkvěla vám některá z předešlých sezón v hlavě natolik, že byste ji srovnal s tou aktuální?
„Samozřejmě byly sezóny, kdy jsme s přehledem vedli a ovládli první ligu, ale pořád šlo jen první ligu. Teď sice tabulku nevedeme, ale hrajeme extraligu a hrajeme v ní výborné zápasy. Zatím jsem chyběl na jednom jediném utkání v prosinci v Třinci, protože jsem měl nějaké pracovní povinnosti v Chomutově. Jinak jsem viděl všechny zápasy a každý si užívám, i když prohrajeme.“

Který letošní zápas byste vybral jako ten top, když jste viděl drtivou většinu?
„Asi vyberu Mladou Boleslav doma. Mají silný tým, my jim dali sedm gólů a vyhráli jsme. Skóre se přelévalo, což si lidi museli na rozdíl od trenérů užít. My fanoušci jsme si sedmkrát zařvali. Prostě paráda!“

Jezdíte na všechny zápasy, takže asi vyrazíte i do Brna. Jak těžké to tam podle vás pro fanoušky bude?
„Stoprocentně se tam chystám. Manželka to asi ví, ale nechce si to přiznat. Podle mě to nebude těžké. Věřím, že mě maximálně polejou pivem. To už jsem zažil mockrát stejně jako facky. Třeba už se na mě s odpuštěním vyserou.“

Když jsme u těch facek. Kolikrát jste je na hokeji nebo ve spojení s ním zažil?
„Naštěstí to nebylo mockrát. Nejsme zastáncem nějakého násilí. Když ale přijde nějaká opravdu velká provokace, držím se hesla: Na hrubý pytel, hrubá záplata. Na hokeji jsem se pral… (přemýšlí) Bude to asi znít divně ale nejvíc asi s našima fanouškama. (usmívá se) Napadli nás třeba fanoušci v Děčíně, kde jsme se porvat museli, protože na nás vlítli. Napadli nás i v Brně ještě v první národní lize.“

Osobně si vybavím ještě jeden incident. A to v Písku…
„Máte pravdu. Na Písek jsem málem zapomněl. Tam jsem se asi poprvé v životě pral opravdu na plný pecky a bylo mi jedno, jestli dotyčný zmlátím hodně nebo málo, jak jsem byl vzteklej. Přilítli tam tenkrát nějací Budějovičáci z fotbalu a začali mlátit ženský i děti. Ano, tam jsem se pral i s chutí a zapomněl jsem, že nemám rád násilí.“

Co by asi nejznámější chomutovský fanoušek popřál všem Pirátům včetně fanoušků do roku 2016?
„Určitě hodně zdraví. Určitě hodně bodů jako každý. Samozřejmě nějaké to předkolo nebo první kolo play-off. A hlavně ať jsou všichni zdraví.“