Dost často slýchám, že lidé začínají podnikat, protože je nebaví být zaměstnancem. Byl to i váš případ?
„U mě to bylo možná trochu jinak. Tak jako spousta jiných v té době jsem se už dlouho před revolucí snažil přivydělávat si nad rámec běžného příjmu. V létě jsem třeba s kolegou na Kamencovém jezeře provozoval bufet, nebo jsme montovali lidem kovotěs do oken. Dokonce jsem jeden čas i načerno taxikařil v Praze. (směje se) Zkrátka jsem chtěl přilepšit rodinnému rozpočtu. Po emigraci jsem se vracel s tím, že chci zúročit němčinu a řekněme kontakty a zkušenosti při podnikání v Česku, což se nakonec i povedlo. V roce 1995 se nám podařilo získat zastoupení jedné německé firmy pracující ve strojírenském oboru. Spolu s kvalitními produkty a podporou mateřské společnosti jsme se postupně vypracovali ke špičce v oboru na domácím, tedy českém, trhu. No a v současnosti, kdy v podstatě vede a řídí naší společnost velmi dobře můj syn, se já můžu víc oddávat zálibám, mezi něž patří i chomutovský hokej.“

Než se dostaneme k hokeji, nemůžu se nezeptat, jak těžké bylo tehdy opustit republiku…
„Těžké, i když jsem celou dobu říkal, že všude jinde nám bude a musí být líp, než tenkrát tady! Měli jsme tehdy děti ve věku tři a pět let, které byly kvůli zdejšímu špatnému ovzduší pořád a poměrně dost nemocné. Lékaři nám doporučovali opustit tenhle kraj. A protože jsem tenkrát v podstatě neviděl moc velkou perspektivu pro nás a hlavně pro děti, zvolili jsme s manželkou nakonec emigraci. Víte, já zažil v sedmnácti ruské tanky v Praze a viděl samopaly namířené na dav lidí včetně mě. Nikdy na to nezapomenu! I to jistě přispělo k mému rozhodnutí. Co se tu dělo pak, je obecně známá věc. Ale ta doba je naštěstí pryč. Uzavřeme tuto otázku opakováním, že emigrace pro nás nebyla jednoduchá. Prožili jsme leckdy krušné chvíle, ale taky nás to jako rodinu zocelilo a posílilo v mnoha směrech. Navíc si myslím, že vzdělání v Německu umožnilo dětem následně solidní zabezpečení, resp. perspektivu. Za celý můj dlouhý život se mi několikrát potvrdilo, že na všem špatném je vždycky, ale opravdu vždycky, i něco dobrého. Alespoň u mě to tak je. A ani v tomto případě tomu nebylo jinak.“

Jak jste to měl v mládí se sportem vy?
„Vždycky jsem k němu měl blízko a rodiče mě v tom podporovali.  Mohly mi prasknout prsa pýchou, když mi naši koupili nádherně voňavou koženou merunu se šněrováním! Ale úplný začátek s pravidelným sportem byl, když jsem každé úterý a každý pátek chodil od čtyř hodin do Sokola. Kdyby mě napadlo, že nepůjdu, hned by mi táta řekl, že prostě půjdu, když už jsem tam začal chodit. Ale nutit mě nikdy nemusel, protože mě cvičit bavilo. Pak jsem se věnoval fotbalu a chytal jsem v Jirkově od žáků až po dorost. Prý jsem byl i docela dobrý brankář, ale podobně jako řada mladých sportovců dneska jsem v patnácti, šestnácti letech objevil holky a sport šel jaksi stranou. (usmívá se) Hrál jsem volejbal, měl jsem blízko i k basketbalu. Zkrátka mě bavily všechny míčové sporty, včetně tenisu, i když nic jsem nehrál vyloženě vrcholově. V dospělosti, v době, kdy to ještě dávno nebylo populární, jsem pak začal běhat. Jen tak pro sebe. Vydrželo mi to pětatřicet let, než mi odešla kolena. Bavilo mě i lyžování. Teď už mi právě ta kolena dovolí jen se občas projít s kamarády po golfovém hřišti.“

Pojďme k hokeji. Kdy jste tenhle sport v Chomutově zavnímal poprvé?
„Bylo to kolem mých šesti let, někdy v roce 1956 nebo 1957. Tehdy mě taťka vzal autobusem z Jirkova na vyprodaný zápas. Když jsme vystáli pro mě nekonečnou frontu, řekli nám, že já jako dítě dovnitř kvůli nějakým předpisům nebo nařízením nesmím. V tátovi se začalo prát, jestli má jet se mnou zpátky domů, nebo zůstat na hokej. Udělal to šalamounsky, protože mi utřel slzy a koupil párek s malinovou limonádou, což pro mě byl pamlsek. Pak mě posadil na autobus, kterým jsem v těch šesti letech jel zpátky do Jirkova sám. On šel na hokej, čímž riskoval, že dostane od matky minimálně vynadáno za to, co udělal. Asi to i nastalo, ale já jsem u toho nebyl. (směje se) To byl můj první zážitek s chomutovským hokejem.“

Dá se říct, že byl natolik silný, že vám místní hokej zůstal v srdci?
„Asi jo. Nevím, jestli bych řekl, že byl vyloženě v srdci, ale v každém věku jsem vnímal, že Chomutov hraje dobrý hokej a pohybuje se na rozhraní dvou nejvyšších soutěží. Snažili se, i když pak se často stalo, že se po postupu hned sestoupilo. Nicméně chodil jsem pak vlastně pořád i v dospělosti, kdy jsem byl součástí tehdejšího kotle, když to tak řeknu současnou terminologií.“

Kdy jste se z fanouška přeměnil i na klubového partnera?
„To bude zhruba dvacet let, když jsem byl seznámen s Milanem Vackem. Říkal mi tenkrát, že na klubu začíná a ptal se, jestli nechceme hokej nějakým způsobem podpořit. Dlouhodobě zastávám názor, že pokud se nám v daném regionu daří, měli bychom tomu regionu i něco vracet. Od zmíněné doby jsme pravidelnými partnery chomutovského hokejového klubu, od kterého si kupujeme reklamu. Můj syn a partner v podnikání v jedné osobě je stejného názoru a já jsem za to moc rád.“

Jak složité pro vás bylo zůstat s klubem i v době, kdy hrozilo, že nebude mít seniorský hokej?
„Zase tak těžké to nebylo, protože vždycky mě někdo oslovil s tím, že nějaká etapa skončila a je tu nová vize. Vždycky jsme se bez nějakého dlouhého váhání dohodli na smlouvě o reklamě odpovídající dané soutěži, protože mám k chomutovskému hokeji blízko, jelikož jsem s ním toho zažil opravdu hodně. Jezdil jsem na derby do Ústí, kde rozhodl Kuba Grof. Byl jsem i v Boleslavi, když se poprvé postupovalo do extraligy a jelo se pak do Chomutova na stadion, u kterého čekaly stovky lidí. Tohle všechno a i mnohem víc v sobě mám, takže rád pomůžu, když se nám daří.“

Zmínil jste dva důvody, proč podporujete sport v regionu. Našel byste kromě zmíněného prvního zážitku a vlastního vnitřního nastavení ještě nějaký?
„On to není vyloženě důvod, ale určitě patří do toho vnitřního nastavení i charitativní aktivity, respektive činnost, která je natolik široká, že ji ani nejsem schopný celou pojmout. Jde o záležitosti od pěti tisíc korun až po statisíce. Vzhledem k mému věku tak trochu upřednostňuji podporu starých lidí, protože vím, že leckde chybí vhodné postele, plíny a další, někdy základní věci. Právě tohle je důvod, proč my jako firma i já osobně dáváme poměrně velké peníze například do nadace Krása pomoci Taťány Kuchařové, která se právě o staré lidi stará, což se mi líbí. Děláme, co můžeme, a snažíme se to dělat hlavně v našem v regionu.“

Už jste zmínil několik zážitků s hokejem. Je nějaký nejsilnější?
„Asi možná ta Boleslav, protože jsem u toho byl hodně blízko. Stál jsem vlastně za střídačkou a pak jsem šel i do rohu vlevo od naší střídačky, kde byl náš kotel. Ale nechtěl bych zapomínat ani na derby v Ústí nebo otevření nové arény. Řada zážitků je spojená s Jardou Veverkou starším, který je i dnes můj kamarád. Dodneška si nejsem jistý, jestli je dost doceněné, co tady ve spolupráci se šachtou a dalšími dokázal a rozhýbal. Pamatuju si, jak jsme ve vipce ještě na starém zimáku debatovali s tehdejším majitele Karlových Varů panem Holoubkem, nebo jak jsem seděl naproti Radimu Rulíkovi v jeho ‚komůrce‘ na starém stadionu, kde mi vyprávěl své vize, a já jsem si říkal, že to jednou někam dotáhne, protože to měl v hlavě srovnané a byl skromný. Nebyl to úplně typ jako Růža, čímž nechci Vláďovi kvality nijak snižovat, ale byl prostě jiný a na mě už tenkrát dobře zapůsobil. No a já mám jen radost, že jsem se tenkrát nemýlil. Chomutovský hokej mě vždycky bavil, od Picaroona až třeba po vás v marketingu, jak to děláte dobře.“

Vzhledem k tomu, jak blízko kabině jste se vždycky pohyboval, vytvořil jste si s některými hráči nějaký speciálnější vztah?
„Určitě. Můžu jmenovat Lukáše Pulpána, Jakuba Grofa, se kterým si dodneška píšu, svého času jsem rád prohodil pár slov se Skořepou, Ondřejem, Hovorkou a dalšími.  Dodnes se samozřejmě potkávám se Standou Mikšovicem. Celkem pravidelně se vídám také s Michalem Vondrkou, který nás s  manželkou dokonce pozval i na svatbu. Dodnes spolu máme i nějaké obchody.“

Přiznám se, že pro mě osobně jste mezi klubovými partnery výjimka tím, že si chodíte sednout i na klasická místa do hlediště. Co vás k tomu vede?
„Dělám to proto, že mám hokej v krvi a prošel jsem těmi kotli. První třetina v jeho blízkosti a kousek od buly mi dává mnohem víc, než zbývající dvě třetiny v generálním boxu. Věk už mi nepřísluší, abych se mačkal v kotli, ale rád jsem nedaleko a pozoruju, jak to prožívají. Prožívám to s nimi, i když jsem spíš introvert, pokud jde o ‚obyčejné’ góly. Když ale gól rozhodne třeba o postupu, vybuchnu úplně stejně jako celý stadion. V té sedmé řadě, nebo kolikátá to je, jsem navíc s hráči ve vizuálním kontaktu. Vnímám, jak si povídají, a leccos i zaslechnu, což tam někde nahoře člověku uniká. Dělám to už léta a dělám to rád, protože jsem blíž atmosféře i hráčům, se kterými jsme měli i smluvené určité signály, které dělali, když na buly přijeli. To mi dělalo radost. Taky si v hlediště mnohem víc užiju gól, když mám branku nějakých patnáct metrů před sebou a ne sto.“

Pomalu budeme končit, tak se ještě zeptám, jak moc vás láká představa, že by chomutovský hokej byl znovu extraligový a vy jste to zažil…
„Hrozně moc. Kdykoliv skončí sezóna, kdy o kousek postup nevyjde, tak si říkám, kolik let tu ještě budu, protože bych to opravdu chtěl zase zažít. V kraji byl covid, pak jsme postoupili a naposledy se to z druhé ligy hned nepovedlo. Ale zároveň si uvědomuju, že to nebude legrace. Bylo Znojmo a i letos bude mít postupové ambice víc klubů, které nám budou chtít do postupu hodit vidle. No a v první lize může klidně trvat pět let, než se seženou peníze i hráči a všechno si sedne. Ano, chtěl bych se extraligy ještě dožít, stejně jako spousta mých vrstevníků, kteří taky léta a věrně chodí na chomutovský hokej. Věřím, že se to povede.“

V téhle souvislosti mě napadá ještě jedna věc. Vy jste zažil dlouhé, osmatřicet let trvající, čekání na návrat do nejvyšší soutěže. Prožíval jste snahy o postup po emigraci i na dálku?
„Stoprocentně. Rodiče mi do zahraničí posílali Svobodné slovo a já okamžitě hltal poslední stránku, kde byl sport a hledal zoufale aspoň pár řádků o chomutovském hokeji a fotbalu.  Později jsme byli všichni natěšení na atmosféru vyprodané stodoly. Těšili jsme se na hráče, kteří patřili do kádru národního týmu a jezdili do Chomutova s kluby. Pak přišly série s Ústím nebo Českými Budějovicemi, po kterých se často spekulovalo, že ten a ten sérii prodal. To je pak člověk zklamaný a musí si přes léto všechno v hlavě srovnat, aby se jelo dál. I v minulé sezóně byly chvíle, kdy jsem byl zklamaný. Nějaké zápasy jsme prohráli, takže jsme na Znojmo šli dřív než ve finále. Doufám a věřím, že se dožiju aspoň postupu do první ligy. Ale je to o penězích a navíc mám pocit, že lidé, kteří jsou na svazu s Lojzou Hadamczikem, nás moc vysoko nechtějí. Už jen systém postupů je tak složitý. Přitom by stačilo, kdyby první a poslední šli přímo a předposlední by hrál baráž s druhým.“

Dokázal byste vybrat jednoho hráče, který vás na ledě bavil nejvíc bez ohledu na jeho klubovou příslušnost?
„Nemyslím si, že v tomhle budu úplně objektivní. Bavili mě a rád vzpomínám na hráče, kteří hráli u nás. Na Romana Červenku nebo Michala Vondrku. Konec konců i Kuba Grof, kdyby zůstal, mohl odvést ještě spoustu cenné práce, ale tenkrát se k němu klub podle mého nezachoval úplně dobře. Stylem hry mě bavili i Zdeněk Ondřej, Štěpán Hřebejk, Milan Kraft nebo Zdeněk Skořepa. Takhle bych mohl pokračovat generací kolem Pepy Révaye, Petra Jíra nebo Standy Mikšovice. Nejvíc si ale vážím toho, že tu byl Červus, protože myslím, že tu nejen on nechal spoustu radosti a zážitků. Nicméně hráčů, kteří áčkem za dobu mého působení kolem hokeje prošli, je opravdu hodně a moje paměť je trochu chabá. (usmívá se) I Zemanové a Kubáti, Saša Vostrý, to byli fajnoví kluci stejně jako Inemann, kterého jsem hrozně obdivoval. Hltal jsem Hříbala, Mikoláše stejně jako Hoznourka nebo Hanuljaka, který je pro mě ikona.“