Lavičce A-týmu stojíte nepřetržitě od roku 2016 a zažil jste na ní všechny soutěže, což asi moc trenérů říct nemůže. Našel byste pro každou z nich specifikum?
„Těžko se to hodnotí. V krajské lize jsme měli výborný tým, který měl určitě na druhou ligu, takže to pro nás byl vlastně mínusový rok. Bylo to o tom, abychom sezónu odehráli a splnili cíl. I ve druhé lize jsme měli výborný tým, který už měl nějaké podmínky. Kluci sice chodili do práce, ale trénovali jsme ráno, i když to bylo složitější. První liga a extraliga už jsou profesionální soutěže, ve kterých se každý stará jen o hokej a neřeší, v kolik půjde do práce a jak dlouho tam bude.“

Byl pro vás skok z profesionálního hokeje směrem k tomu amatérskému či poloamatérskému složitý?
„Připletl se do toho coviďák, takže nás zavřeli a následně nám ukončili sezónu, když jsme spadli do kraje. Nikdo moc nevěděl, co bude, tak jsem šel na brigádu do Strixu, kde jsem i zůstal. Přiznávám, že začátek byl krutý, ale zvykl jsem si a v poloprofesionální soutěži se to dá skloubit.“

A musel jste něco měnit z trenérského pohledu, když koučujete amatérské nebo poloprofesionální mužstvo?
„V profesionální éře jsem byl spíš asistent, takže jsem spíš pomáhal hlavnímu trenérovi, který se o všechno staral. S Mírou Buchalem v první lize jsme se tak nějak střídali a fungovalo to slušně. V krajské lize to bylo jen o tom, abych připravil tréninky, protože jsme měli tým na druhou ligu, což mi to dost usnadnilo. Samozřejmě jsem musel brát zřetel na fakt, že kluci chodí do práce. Stávalo se, že někdo napsal, že se zdrží v práci, takže se nás na tréninku sešlo osm devět. V tomhle to bylo těžší, ale byla tu taková kvalita, že tréninky jako takové byly skoro stejné jako v první lize.“

Jste rád, že už nemusíte do poslední chvíle řešit, jak bude vypadat sestava, jako se občas stávalo v krajské lize?
„To bylo samozřejmě hodně těžké. Vím, že jsem několikrát přemlouval Péťu Freiberga, který si dokázal přehodit šichty, protože chtěl pořád hrát. (usmívá se) Teď máme nastavené podmínky, takže kluci jsou poloprofíci a možná i profíci, což je jednodušší.“

Která ze sezón na lavičce áčka vám zatím nejvíc utkvěla v paměti?
„Člověk si pamatuje skoro na všechny. Jednou jsme byli nahoře, jednou zase dole. Krajská liga byla velká paráda, ale asi nejlepší byla sezóna, kdy jsme hráli semifinále extraligy. Na to člověk nikdy nezapomene, i přes dvě domácí vysoké porážky s Boleslaví jsme já, Růža i Honza Šťastný pořád věřili a bylo vidět, že kluci chtějí. Sedli si v kabině a nakonec se to uhrálo. Porazili jsme Třinec a škoda, že nám pak trochu došly síly. I první druholigová sezóna byla nakonec výborná. Pomohl tomu příchod Víti Hübla s Frantou Lukeš, kolem kterých se vytvořil tým se super partou.“

Zatím posledním trenérem, s nímž stojí Petr Martínek na chomutovské střídačce je Martin Pešout

Možná se to nedá úplně srovnávat, ale zeptám se. Je pro vás víc postup z kraje nebo do semifinále extraligy?
„Jednoznačně semifinále. Pamatuju si třeba i sezónu, kdy jsme s juniorkou uhráli první titul. To byl taky parádní rok, na který člověk rád vzpomíná, ale extraliga byla nejvíc s neskutečnou atmosférou.“

Za ty roky jste na střídačce áčka zažil několik trenérů. Ovlivnil vás některý z nich víc?
„Začínal jsem s Jardou Beckem, který byl výborný trenér pro mládež, u které jsem zažil i spolupráci s Robertem Kašem. Na nikoho, s kým jsem dělal, nemůžu říct špatné slovo. Když jsem přišel k áčku, které trénoval Růža, bylo to o dva levely výš. Myslel jsem si, že vím, jak co funguje, ale on měl zkušenosti z reprezentace a udělal i tituly na klubové úrovni. To byla neskutečná škola.“

Mohl byste podrobněji popsat, v čem to byla vámi zmíněná škola?
„Blázen do hokeje v dobrém slova smyslu. Byla videa i během zápasu. Pamatuju si, že mě jednou poslal na nějaký zápas první ligy, když jsem byl ještě u juniorky, a chtěl po mě nějaké věci. Když jsem se vrátil a všechno mu začal říkat, vybalil na mě další pět šest věcí, což mě trochu zaskočilo. Časem jsem se to naučil a okoukal. Takže tohle mi dalo nejvíc a čerpán z toho dodnes, i když každý má svoje cvičení.“

Dovedete si představit, že byste takhle dlouho stál na střídačce v jedné jediné soutěži, kde by se nejspíš kádr zase tolik neměli ve srovnání s tím, co zažíváte v posledních letech u Pirátů?
„To je těžké. Nastaly tu nějaké problémy. Kdyby na ně nedošlo, třeba už bych tu nebyl. Takhle to zůstalo na nás místních a jdeme za jedním cílem. Na jednu stranu je lepší, když nemáte pod sebou stále stejné hráče, ale na druhou stranu víte, co od koho čekat, když se kádr zase tolik nemění. Pak už znáte slabiny a silné stránky všech.“

Jste typ trenéra, který si na hráče udělá názor dopředu, když ho zná z minulosti jako soupeře, nebo čekáte, jak se ukáže po vaším vedením?
„V mládeži mi pod rukama prošla spousta hráčů, takže se občas někdo na někoho zeptá. Osobně si myslím, že se hráči zase tolik nemění, i když se můžou v něčem zlepšit a v něčem zhoršit, ale základ si myslím, že mají pořád stejný. Když v dospělých přijde do týmu někdo, koho znám z mládeže, z nějakých sedmdesáti osmdesáti procent vím, co od něj čekat.“

Stalo se vám v seniorském hokeji, že vás někdo, koho jste trénoval v mládeži, jako váš svěřenec opravdu výrazně překvapil, nebo platí pro všechny, co jste říkal před chvílí?
„Myslím, že se nestalo, že by se z hráče dobrého dopředu stal vyloženě obranář nebo naopak, takže mám zkušenost, že platí, co jsem říkal.“