Čtvrtý tréninkový den zahájil tradičně řev budíku nastaveného na půl osmou. Vstal jsem a zamířil do koupelny, když v tom jsem si uvědomil, že se mi jde o poznání lehčeji, než předchozí tři dny. Bolest svalů byla menší. Zřejmě mé tělo již vzdalo marnou snahu vysílat signály o tom, že takovouto zátěž nezvládá a přizpůsobilo se. Po tradiční snídani jsem vyrazil na MHD a měl naplánované, že na zimák dorazím okolo půl deváté, což bude akorát.

Nepočítal jsem však s problémem trolejbusu, kterému cestou vypadly troleje. Nic zásadního, přeci jen čas od času se tato nehoda přihodí, ale vždy jsem měl zkušenost s tím, že dvě tři minutky a jede se dál, ale jako na potvoru dneska ne! Řidič klidným tempem došel ke špagátům přidržujícím „tykadla“ na troleji a začal s nimi manipulovat. Dvě minuty, tři minuty, pět minut a stále jsem stáli.

Začal jsem být nervózní a svým pohledem střídavě hypnotizoval řidiče a své hodinky, které ukazovaly neúprosnou realitu – bylo půl deváté. Po dalších asi pěti minutách se můj spoj dal konečně do pohybu, ale možná nějaká technická závada způsobila, že jsme jeli o něco pomaleji než jiný den. Suma sumárum na zimák jsem dorazil až ve třičtvrtě. S hrůzou jsem zjistil, že na zimáku už není ani noha. Do začátku tréninku chybělo deset minut a já se neměl jak dostat do Spořic.

Co teď? Vzal jsem do ruky telefon a volal fyzioterapeutovi týmu Pavlovi Wildumetzovi. Ten mi řekl, že má skupina má první část tréninku ve vzpěračské posilovně vedle sportovní haly a mám necelých deset minut na to, abych dorazil. No mimo plán jsem zahájil rozcvičku jako první a rychlým během mířil k hale. Přiběhl jsem tak akorát. „No vidíš to, že jsi to stihl,“ hecoval mě Pavel.

Dnes bylo naordinováno zvedání opravdu těžkých vah, což nebylo nic pro mě, jelikož marně již desátým rokem píši Ježíškovi o nějaké ty bicepsy. Vzal jsem tedy do svých párátek činky o něco lehčí a snažil se alespoň trochu hráče kopírovat. Moc to nešlo a tak jsem osedlal jiné posilovací stroje a dával si do těla tak trochu po svém. Neuniklo mi však, že mí kolegové byli po této první fázi dnešního tréninku opravdu hodně vyčerpaní.

Následoval přesun do Spořic a střídání obou skupin. Vyrazil jsem s Honzou Bendou, Zdeňkem Skořepou a Alešem Pavlasem a hned po příjezdu jsme všichni zažili šok. Včera bylo řečeno, že tréninky do konce týdne budou lehčí, ale při pohledu na naše naprosto vyčerpané a zpocené spolubojovníky z první skupiny, nám do smíchu moc nebylo. Tiše jsem polkl a začal si opakovat otčenáš.

Naše skupina se rozdělila na tři týmy a šel se hrát basket. Vždy jeden tým seděl a střídalo se po minutě hry, což tedy v praxi znamenalo, že vždy jeden tým hrál dvě minuty po sobě. Basketbal byl hrán opravdu ve vysokém tempu tak, jak to vyžadoval hlavní trenér Radim Rulík. Hra se přelévala ze strany na stranu a hrálo se hodně do těla, takže člověk musel každou chvíli čekat náraz. Hra trvala dvacet minut a všichni toho měli dost.

Na konci hry se mi však přihodilo nepříjemné zranění, které mě pro dnešní den vyřadilo ze hry. Nevím jak se to stalo, ale odloupl se mi kus nehtu na malíčku a protože to bylo přesně v místě, kde bota na toto místo tlačila a nepřetržitě jej otírala, stal se ze mě na další části jen pozorovatel. Pochroumané místo mi bylo vydezinfikováno a dostal jsem speciální polštářek.

Z lavičky jsem sledoval kluky, jak jsou s přibývajícími minutami zničení víc a víc. Postupně došlo na oblíbené překážky. To se za sebe naskládalo několik překážek s tím, že poslední dvě byly opět vyšší. Rozdíl oproti jiným dnům byl v tom, že dnes je hráči museli snožmo všechny přeskákat a poté přesprintovat celou tělocvičnu.

Následovaly přeskoky přes tyto překážky s medicinbalem či hokejkou, vždy ani v těchto případech nechyběl sprint. V některých případech se hráči museli ještě po sprintu vrátit zpět na čtvrtku hřiště a běžet zpět. Pot z hokejistů tekl proudem a šlo se na druhou fázi basketu. Mé místo zaujal asistent Vladimír Petrovka, přičemž se hrálo stejným principem jako na začátku.

Během této hry jsem prohodil pár slov s Radim Rulíkem a svěřil se mu, že mi to bude chybět. Ne, ne rozum mi stále slouží. Všechno je to opravdu neuvěřitelná makačka, ale jinak je to fajn a také si myslím, že časem si tělo zvykne a tolik by neprotestovalo. „Klidně přijď, rádi tě tu uvidíme,“ reagoval na má slova hlavní kouč. Po dvaceti minutách hry se šlo znovu na překážky. Z posledních sil je borci absolvovali i podruhé.

Trénink pokračoval cviky na podložce, takže se dostalo na zvedání nohou, medicinbal a další klasické cviky jako předchozí dny. Na gymnastickém míči poté hráči posilovali břišní svaly a nohy. Vše zakončil několikaminutový strečink. Dnešní den jsem tedy strávil více jako reportér než spolubojovník hokejistů. Zítra mě čeká poslední den této dřiny a já věřím, že se třeba i se zatnutými zuby jej zvládnu. Nehet snad nebude již tolik citlivý a snad pomůže i polštářek, kterým je přikrytý. Tak či tak, nechci tuto pětidenní pouť zakončit sezením na lavičce.