Trenére, vzhledem k postupu byla sezóna úspěšná. Přesto asi přišla po sedmém zápase v Havířově úleva. Nebo se pletu?
„Od doby, co jsem byl před deseti lety na Kometě, se kterou jsme v sedmém semifinále porazili Spartu, už jsem se na stresovou zátěž adaptoval a už to není takové jako za mlada, kdy jsem před zápasem nespal a byl nervózní. Musím říct, že nějakých deset let už spím před zápasy úplně v klidu. Naopak mám problém usnout po nich, jak jsem rozpumpovaný adrenalinem. To usínám třeba v půl šesté ráno. Věkem se mi to vlastně otočilo. Nicméně v postup jsem věřil od prvního dne, kdy jsem do Chomutova přišel. Věřil jsem celou sezónu, jinak bych přijal některou z nabídek, které jsem dostal, a odešel bych. Kdybych tomu nevěřil, nezůstal bych. Jsem strašně rád, že za pomoci všech se nám postup podařil.“

Neopustila vás víra ani po šestém finále, které se doma nepovedlo?
„Musíme si přiznat, že ten zápas se nepovedl výsledkově ani herně. Nedali jsme ho hlavou. Dostali jsme dva laciné góly a už jsme se nenastartovali. Po zápase jsme seděli s Frantou Lukešem a připomněl jsem mu, co zažili s Litvínovem, když vyhráli titul. Taky hráli šestý zápas doma, ale nakonec museli ještě do Třince, kde to urvali. V podstatě to samé jsme řekli i hráčům, šli jsme za tím a povedlo se nám to.“

Co bylo před sedmým finále z vašeho pohledu nejdůležitější?
„Nezmatkovat a zachovat klid, protože si troufnu říct, že jsme s výjimkou šestého utkání byli většinu předchozích zápasů lepší. Soupeř zvolil takový ten třinecký play-off hokej. Přiznám se, že nejvíc mi před naším sedmým zápasem pomohlo, když jsem v Ostravě sledoval sedmé finále extraligy. Šli jsme se podívat s Angelem Krstevem do města a já jsem vlastně docela v klidu viděl, jak Třinec brání. My jsme pak na sedmým zápas ještě změnili dvě taktické věci a z obou jsme dali gól. Důležité bylo, že jsme zůstali v klidu a ještě zareagovali i pro sedmým zápas úpravou taktiky, což se nám vyplatilo.“

Tenhle realizační tým se v play-off staral o mužstvo včetně manažera Jiřího Sochora v bílém

Trochu jste mi nahrál na další otázku. Takhle s odstupem už asi můžeme prozradit, co jste změnili…
„Upravili jsme trochu přechod středního pásma. Už jsme se nesnažili tlačit a nahazovat, protože Havířov na to byl připravený a rychle nám puk vymetal ven. A změnili jsme i styl v rohu, kde už jsme nešli do rotací, ale cíleně jsme všechno při vyjetí z rohu i z brankové čáry házeli před branku.“

Říkal jste, že jste celou dobu věřil v postup. Přesto se možná objevily během sezóny okamžiky, které byly náročné. Nastal nějaký takový, nebo proběhla celá sezóna z vašeho pohledu, řekněme, v klidu?
„Já bych řekl, že proběhla v klidu. Kolem Vánoc Tábor klopýtl a my jsme se dostali na první místo, které jsme celkem v klidu uhájili. Nepovedl se nám pak jeden domácí zápas s Táborem, kterému jsme nedali gól. Doma jsme jinak byli v podstatě stoprocentní a venku jsme prohráli jen v Táboře a Příbrami, což bylo klíčové. Síla mužstva se pozná venku, kde jsme až na zmíněné výjimky vyhrávali. Ukázala to i série s Havířovem, kde jsme v základní hrací době ani jednou neprohráli. Dokonce jsme venku třikrát vyhráli.“

Vůbec se zdálo, že ve finále domácí prostředí úplně výhodou není…
„Bylo to zajímavé, to je pravda. My jsme, dá se říct, trochu nešťastně prohráli čtvrtý zápas, ve kterém jsme rozdílový gól dostali při naší přesilovce, což se nám předtím během sezóny stalo snad jen jednou v Příbrami, pokud se nepletu. Bohužel se nám to stalo v okamžiku, kdy jsme gól potřebovali dát my. Kdybychom vedli 3:1 na zápasy, asi by série skončila dřív než v sedmém utkání.“

Zmínil jste Tábor, který mohl být finálovým soupeřem místo Havířova, jenž vyhrál v sedmém semifinále na nájezdy. Byli by Jihočeši nepříjemnějším soupeřem? Přece jen v dlouhodobé části vyhráli tři ze čtyř vzájemných zápasů…
„Osobně si myslím, že by Tábor těžším soupeřem nebyl, protože musel odehrát plný počet zápasů už s Příbramí a pak i a Havířovem, který do semifinále v play-off ani jednou neprohrál. Větší únava by byla na straně Tábora a navíc bychom to měli blíž. Myslím, že by se hrál hezčí hokej, protože Havířov se prezentoval jednoduchým a účelným hokejem.“

Na druhou stranu já osobně jsem měl pocit, že podobný styl volily i týmy z čela západní skupiny – tedy Tábor a Příbram. Přišlo mi, že si uvědomují sílu vašeho týmu směrem dopředu…
„Příbram bych asi úplně nepočítal, protože doma nám to s ní sedělo. U nich to byla jiná písnička, tam nám to z nějakého důvodu až na jedno čtvrtfinále před rokem moc nešlo. S Táborem máte pravdu, že jsme hlavně doma bušili na vrata a nebyli jsme schopní dát gól.“

Domníváte se, že mohlo jít o návod pro Havířov, jakou zvolit pro finále taktiku, nebo jim takový styl byl vlastní?
„Já bych řekl, že jim to vlastní nebylo, protože celou sezónu vyhrávali celkem jasně, o čemž svědčí, že měli podobně velký náskok jako Znojmo. Platilo to i o prvních dvou kolech play-off ještě v rámci moravské skupiny. Až v sérii s Táborem přešli na tenhle styl, protože trenér viděl, že je potřeba něco změnit. Sérii jsme samozřejmě sledovali a myslím si, že až na jedno utkání byl Tábor lepší. My jsme bohudík takhle vyrovnané série před finále nehráli.“

Postupové objetí Martina Pešouta s asistentem Petrem Martínkem

Takže tři kola play-off bez porážky byla z pohledu sil před finále velká výhoda?
„Obrovská. Mohli jsme se v klidu připravit, zatímco Havířov hrál ještě dva dny před startem finále. Jen mě mrzí, že jsme nevyhráli venku i první zápas, ve kterém se nám nelíbil výkon rozhodčích. Nebýt toho, jsem přesvědčený, že bychom vyhráli i tohle utkání a série by do sedmého zápasu nedošla. Nicméně museli jsme se s tím poprat a jsem rád, že jsme to zvládli.“

Na tři domácí finále dorazily v průměru přes čtyři tisíce diváků, jen v prvním případě začínala návštěva trojkou. Vnímali jste velkou podporu, která platila vlastně pro celou sezónu?
„Trochu jsme to tušili. Už loni na atraktivní Znojmo přišlo tři a půl tisíce diváků. Finále samo o sobě táhne, ale klobouk dolů před fanoušky, co se dělo během šestého finále, přestože jsme prohrávali. Atmosféra byla úžasná a museli si ji užít i lidé, kteří chodí na hokej svátečně. Pokud jde o celou sezónu, rozdělil bych to na dvě skupiny. Obličeje lidí, kteří jezdili v podstatě na všechny venkovní zápasy, znám už vlastně asi všechny. Je to neuvěřitelné a nezažil jsem to snad ani v extralize. Doma a na velkých výjezdech vytvořili naši fanoušci na druholigové poměry neuvěřitelnou atmosféru. Chodili pravidelně celou sezónu v hojném počtu i na méně atraktivní soupeře. Myslím, že Chomutovu může fanoušky každý závidět a já bych jim chtěl poděkovat, protože bez nich se hokej hrát nedá a s nimi se hraje daleko líp. Za tohle jsem jim hodně vděčný a zároveň bych je chtěl poprosit o profesionální schovívavost. Chápu, že někteří hráči tu byli velmi oblíbení, ale pro nás byla měřítkem Chance ligy utkání s Příbramí, Táborem a finále s Havířovem, což bylo patnáct utkání, z nichž jsme sedmkrát prohráli. Nemůžeme si dovolit, co udělalo Znojmo, že dáme šanci devadesáti procentům postupového kádru. Zažil jsem takhle pozdní postup ve Varech a hráči nebyli, takže jsme do extraligy museli jít s kádrem, který postoupil. Kdyby se tehdy Chomutov finančně nepoložil, skončili bychom poslední my. Teď jsem tady a tyhle zkušenosti do toho můžu a chci dát. Nemůžu být slepý a hluchý, takže jsme na kádru pracovali už během play-off a podepsali hráče, kteří tu byli ochotní být i ve druhé lize, kdyby se postup nepovedl. Jsem rád, že jsme dotáhli příchod většiny hráčů, kteří pochází z regionu, protože hráči, jak se říká kolem komína se vztahem ke klubu, jsou nejlepší a nejlevnější.“

Hráči v rozhovorech po prvním domácím finále prozradili, že se v kabině návštěva tipovala. Jak moc blízko realitě jste byl vy?
„Já jsem se do tipování nezapojil, ale říkal jsem, že čtyři tisíce přijdou, což jsem skoro trefil.“

Budete mít s postupovou sezónou spojený jeden moment, který se vám vybaví hned i po letech?
(chvilku přemýšlí) „Asi to bude posledních dvacet vteřin sedmého zápasu v Havířově. Jako trenér si uvědomíte, že jste strašně blízko a zároveň máte dilema, koho poslat na led. První lajnu, specialisty na bránění nebo lajnu, která je na řadě. Do té doby nemáte čas přemýšlet, protože zápas jede, ale v tuhle chvíli si uvědomíte, že děláte zásah, který může ovlivnit celou sezónu. Navíc si soupeř vezme oddechový čas a vy si můžete vybrat kohokoliv, protože nebylo zakázané uvolnění. Máte pár vteřin rozhodnout se, na koho vsadíte. Jste strašně blízko, ale po případném vyrovnání soupeře v power-play vlastně straně daleko. Musíte vzít do úvahy, že máte v kádru nejzkušenějšího hráče aktuální české klubové scény, a rozhodnout se, jestli ho na důležité buly využijete a koho k němu případně dáte. Tohle si budu pamatovat, protože na tomhle rozhodnutí závisela de facto celá roční práce, přestože v předchozím průběhu sezóny jsem jako trenér udělal možná i miliony jiných rozhodnutí. Z hokejového pohledu mi pak utkví v paměti určitě obrat čtvrtého semifinále ve Vyškově, protože něco takového zažije trenér jednou za deset let a možná i jednou za kariéru.“

Vnímal jste jako výhodu, že si Havířov vzal oddechový čas a vy jste na rozhodnutí měl přece jen i maličko víc prostoru?
„Myslím, že to pro nás byla obrovská výhoda a že se jednalo o jejich velkou chybu. Museli vědět, že máme tři defenzivní beky, které potřebujeme točit na ledě. Navíc už tam byli delší dobu a potřebovali si oddechnout. To byl důvod, proč jsme o time-outu taky přemýšleli, ale oni nám to tímhle usnadnili.“

Mluvil jste o rozhodnutích a jedním z nich bylo i nasazení Michaela Petráska do sedmého utkání. Jednalo se o složité dilema vzhledem k průběhu jeho sezóny?
„Ono to vyplynulo ze situace, takže se o nic složitého nejednalo. Jiné řešení v daný moment nebylo. Konzultovali jsme to s trenérem gólmanů a hned po šestém utkání jsme se shodli, že do sedmého zápasu půjde Petrásek. Pozor, ale tím nechci říct, že bychom nebyli spokojení s Běhulou nebo Altrichterem. Před oběma smekám, jak to zvládli. Altrichter vlastně celou sezónu a Běhula po zranění, po kterém se dostal do výborné formy. Ale sedmý zápas musí chytat zkušený gólman. Troufnu si říct, že každý trenér by to řešil jako já.“

Nevkrádala se vám do hlavy přece jen pochybnost vzhledem k tomu, co jste mi říkal před startem play-off o dlouhé pauze u brankářů?
„Přiznám se, že před sérií jsem trochu pochybnosti měl, ale před sedmým zápasem už ne, protože Petrásek zvládl nájezdy a slušně dochytal i šesté utkání. Po něm jsem už věděl, že na něj vsadíme a on to zvládne.“

Má pro vás postup o trochu větší cenu vzhledem k tomu, že jste k němu došli bez Františka Lukeše na ledě?
„Spíš to zvedá cenu postupu pro mužstvo jako takové, protože se vyrovnalo se ztrátou důležitého hráče. Jsem za to strašně rád a říkal jsem hned na ledě, že nám vlastně vypadla jedna lajna, když počítám i Milana Kostourka a jeho osobní důvody. Místo nich hráli kluci, které jsme měli připravené spíš jako náhradníky a oni se s tím ve třetí lajně popasovali velmi dobře, což bylo důležité. Ukázali týmovost a soudržnost, přestože museli cítit, že jejich role je vzhledem k hostováním v jiných klubech během sezóny trochu jiná. Mužstvo je utáhlo, což bylo důležité, abychom mohli hrát na čtyři lajny a soupeře vysokým tempem utahat. Tohle se snažím praktikovat už dlouho a jsem rád, že se to povedlo i tentokrát.“

Než půjdeme k nadcházející sezóně, napadá mě, že už vám jako trenérovi chybí vlastně jen postup z kraje…
„Ten si nechám na důchod.“ (směje se)

Martin Pešout a manažer A-týmu Jiří Sochor slaví postup do první ligy na střídačce v Havířově

Dají se vůbec postupy do první ligy a extraligy nějak srovnávat s titulem?
„Dá se to srovnat v tom, že něco vyhrajete a zvednete pohár. Samozřejmě si člověk nejvíc pamatuje to poslední, což je postup s Chomutovem. Bohužel jsem hned letěl do Philadelphie, takže oslavy mě z velké části minuly, ale chvíle hned po zápase na ledě a v kabině si v sobě ponesu do konce života. Po postupu ve Varech jsem zažil šílenou jízdu městem, protože už musely utichnout hlasy, které neustále opakovaly, že si Vary koupily extraligu od Olomouce. Sestup a hned postup byly vlastně takové zadostiučinění. Dvacet tisíc fanoušků na náměstí po titulu s Kometou člověk taky nezapomene do konce života. Tyhle tři vrcholy přišly potom, co se mi nepovedly osmnáctky, po kterých jsem byl ‚odepsaný trenér‘. Tehdy se o mě postaral Chomutov a dal mi šanci v dospělém hokeji půl roku po sestupu s osmnáctkou. Dá se říct, že tohle jsem Chomutovu dlužil. První angažmá se nakonec nepovedlo, i když jsme hráli finále s Boleslaví a parádní sedmizápasovou sérii s Kometou v semifinále o rok později. V klubu ale chyběla jednotnost, což byl podle mého důvod, proč se tehdy nepostoupilo. Proto tak děkuju fanouškům a lidem z klubu od vedení přes zaměstnance a realizační tým až po marketing, který dělá extraligovou práci, protože s výjimkou Komety jsem takový marketing nikde nezažil. Všichni táhli za jeden provaz, a proto se k nám sedmý zápas přiklonil. Jsem strašně rád, že jsem Chomutovu mohl vrátit, že vlastně zpátky nastartoval mou trenérskou kariéru.“

Když jsem vás teď poslouchal, napadlo mě, jestli se dá situace Pirátů a Karlových Varů srovnat. Dalo by se říct, že oba kluby postup urvat de facto „musely“…
„Obojí bylo hrozně těžké, navíc ve Varech ještě bylo memento toho, že město řeklo, že na rok podrží obrovskou podporu, která tehdy činila přes dvacet milionů korun. Věděli jsme tehdy, že v případě neúspěchu by podpora byla najednou poloviční, což by byl obrovský problém. Hokej by ve Varech v tu chvíli zapadl, jako teď zapadl v Jihlavě, na Slavii nebo zapadává ve Zlíně. Tohle vědomí bylo možná ještě složitější, protože deset kilo na zádech bylo vlastně dvacet. V Chomutově se jde odspodu, takže nepostup by taková tragédie jako ve Varech nebyla, protože někteří noví hráči počítali s tím, že by pomohli postoupit v příští sezóně.“

Ještě si říkám, že chomutovský postup docela nastartoval Tábor, když vidím jeho posily…
„Jen posily postup neudělají. K tomu je potřeba soudržnost, kterou jsem zmiňoval. Tu musí vytvořit vedení ve spolupráci se sportovním manažerem, trenérem a nejdůležitějšími hráči v kabině. Pardubice si můžou koupit de facto, koho chtějí a stejně skončily před branami, které chtěly rozrazit. Udělat poslední krok je strašně těžké a potřebujete k němu mega zkušené lidi v realizačním týmu, na ledě i na manažerských postech plus nadšené majitele. Podívejte se, co pro úspěch udělaly Sparta a Pardubice, aby nakonec zase vyhrál Třinec. Ve sportu nikdy nevíte dopředu, co se stane, ale platí zákony o tom, že kabina, soudržnost a nadšení s pracovitostí lidí nakonec stejně zvítězí.“

Už je pohromadě téměř kompletní kádr pro první ligu, ale na nejdůležitější jméno se ještě čeká. Jak vy osobně vidíte možnost pokračování kapitána Viktora Hübla?
„Padlo to hned po sedmém finále v kabině, že záleží, jakou bude mít chuť. Já bych byl strašně rád, aby pokračoval, protože takového hráče chcete mít v kabině i za cenu nějakých dílčích ústupků v podobě necestování do Frýdku-Místku nebo Vsetína. On sám ale hned říkal, že bude jezdit všude, pokud bude dál hrát. Taková osobnost v kabině znamená, že ostatní hráči se nevykašlou na žádný trénink, na žádné video. Nikdo si nedovolí něco vypustit ani o deset procent. To je důležité pro trenéra a hlavně pro výkon celého týmu. Má to pozitivní vliv i na atmosféru v kabině, protože já tvrdím, že mužstvo nikdy nebude hrát dobře, pokud se hráči nebudou do kabiny těšit.“

Zleva Viktor Hübl, Patrik Kadeřávek a František Lukeš v civilu slaví postup do první ligy

Teď se bavme čistě hypoteticky. Pokud by Viktor Hübl nepokračoval a Františku Lukešovi by zdraví dovolilo hrát dál, zvládl by roli, o které jste mluvil, František Lukeš sám?
„V podstatě každý je bere jako dvojici. I když Franta nehrál, využili jsme ho v podstatě jako dalšího asistenta. Při zápasech hlídal ztráty kotoučů na modrých čarách, nebo měl na starost přesilovku, kterou s hráči rozebíral na videu. Fungoval, jako kdyby hrál dál. Nicméně do Viktorovy role by bez něj musel ještě trochu dorůst a některé věci převzít, což by ale obojí podle mého zvládl.“

Jak bude příprava na novou sezónu vypadat?
„Samozřejmě bude trochu oříznutá. (směje se) Přece jen jsme hráli poslední soutěžní zápas českých soutěží. Je potřeba, aby hráči byli odpočinutí, jinak by do nich příprava nelezla. Po devíti měsících si potřebují odfrknout fyzicky i psychicky, protože favorit, kterým jsme byli, má na zádech o deset kilo navíc. Kamkoliv přijedete, hraje proti vám i šatnářka, když to přeženu. Koukáte na video z předešlého zápasu soupeře a najednou zíráte, jak hrají. Zažil jsem to s Kometou, zažívá to Sparta a teď to zažívají Pardubice. My jsme to měli stejné a hodně si cením, že to mužstvo zvládlo, protože to není lehké. Podívejte se na Spartu nebo Pardubice.“

Kdy přesně tedy začne příprava na suchu?
„V první fázi budeme trénovat od 28. května do 29. června. Pak budou mít hráči volno a 28. července vyjedeme na led.“¨

Budete mít k dispozici od začátku všechny hráče?
„Mělo by to tak být, protože Viktor Hübl se stejně bude připravovat individuálně, pokud bude pokračovat, a to samé František Lukeš. Příležitost dostanou v útoku i obraně i mladí, aby viděli, že mají šanci podobně, jako v minulé sezóně dostali v zápasech prostor dorostenci. Chceme jim tím dát najevo, že se s nimi do budoucna počítá a nemají sebemenší důvod odcházet jinam. Myslím, že zelenou dostane i juniorka, abychom se pokusili o postup s ní i dorostem. My na manažerských postech to juniorce trochu dlužíme, jak už jsem jednou říkal.“

Jak přesně bude příprava na suchu vypadat?
„Dá se říct, že budeme mít tři skupiny. Starší a těžší hráče svěříme kondičnímu trenérovi, protože jsem známý tím, že dávám důraz na běhání, skákání a připravuju různé překážkové dráhy, což pro tyhle somatotypy úplně vhodné není. Oni potřebují něco jiného a nás by to brzdilo, proto jsem se rozhodl, že poprvé vytvořím skupinu čtyř hráčů, kteří budou mít svého trenéra a budou trénovat sami. Podobně jako ve Varech budeme mít brankářskou skupinu, kterou bude mít na starost Míra Hanuljak, protože je nesmysl, aby s námi gólmani dělali silové věci, které nepotřebují. Oni potřebují dynamiku, pružnost a další věci. Nicméně i Míra sám chce dva tři tréninky s mužstvem, aby z něj gólmani nevypadli. Chceme zařadit i gólmany z juniorky, aby skupina měla nějaký šest členů a žila si de facto svým životem. Další junioři budou s námi, abychom měli nějakých pětadvacet hráčů. Půjdou s námi i na led, protože první tři týdny trénuju na dvě skupiny. Plus dostanou jeden dva přáteláky, aby nám ukázali, jestli jim příprava něco dala a jsou schopní dodržovat systém, který chceme hrát.“