Jedním dechem však Tomáš Divíšek přiznává, že příliš trpělivosti při snaze přejít na moderní náčiní neměl. „Před šesti sedmi roky mi před sezónou poslali vždycky zhruba šest hokejek. Zkusil jsem s nimi dva tři tréninky, pak jsem jich pět poslal zpátky. Tu poslední jsem většinou zlomil nebo zahodil někam do patnácté řady, protože mi to s ní nešlo,“ znovu mu na rtech hraje šibalský úsměv. „Teď už mi tři čtyři roky nic neposílají,“ doplňuje víceméně logické vyústění.

Zkušený forvard si uvědomuje výhody moderních holí, i přesto se nadále drží klasiky. Přiznává však, že může kdykoliv změnit názor. „Vezměte si třeba Davida Výborného s Martinem Ručinským, oba ke kompozitové hokejce, která je pro profesionální sport lepší, dospěli,“ říká Tomáš Divíšek. „Já ale nevidím důvod, abych ji vyměnil za dřevěnou jen kvůli trendu. Uvidíme, třeba k ní časem dojdu taky,“ přemítá. „Když na tréninku dřevěnou zlomím a vezmu si kompozitovou nebo si ji půjčím jen tak z legrace, puk létá úplně jinak. Jsou to pořádné rány, jenže já v zápase zase tolik nestřílím,“ směje se.

Tomáš Divíšek a jeho dřevěná hokejka na buly proti Litvínovu

Lednová posila Pirátů z Komety Brno uvedla dva příklady borců, kteří používali stejný druh hokejky jako on. V roce 2010 nastupovala v zámoří s dřevěnou hokejkou jen pětice borců – Paul Stastny, Adrian Aucoin, Fredrik Modin, Michael Nylander a tragicky zesnulý Pavol Demitra. „Myslím, že teď už jsem u nás nejspíš sám,“ domnívá se Tomáš Divíšek.

Přestože sehnat dřevěnou hokejku může na první pohled vypadat jako docela oříšek, třiatřicetiletý rodák z Mostu nikdy bez hole není. „Vyrábí mi je firma Swerd ve Svratce. Před sezónou dostanu několik hokejek, které se průběžně doplňují, takže na ni nikdy nečekám,“ přibližuje. „Škoda že se dřevěné hole už tolik nedělají. Mladí kluci do dorostu by s nimi mohli hrát, neměl by to být problém,“ soudí.

Chce-li někdo důkaz, jak zvláštní dřevěná hokejka v dnešní době je, Tomáš Divíšek sype z rukávu hned několik příhod. „Všichni se diví, když přijdu poprvé do kabiny, protože mám těžkou hokejku a ještě zvláštní zahnutí,“ líčí. „U nás už mě znají, ale při výjezdech ven třeba v rámci European Trophy se mě protihráči na hokejku ptají a smějí se,“ vypráví dále. „Je to pro ně zpestření. Zvlášť Američani jsou z toho trochu vyjukaní, protože neviděli dřevěnou hokejku snad už deset let,“ culí se.

Srovnání hokejek ze zápasu s pražskou Slavií

Touha vrátit se ke kořenům nejrychlejší kolektivní hry světa je minimální. „Kluci moc nestojí o to, aby si dřevěnou hokejku vyzkoušeli. Třeba při zápasech ji nechtějí, když někdo zlomí hůl,“ prozrazuje Tomáš Divíšek. „Přece jen je dvakrát těžší než kompozitová, která má zhruba 300 gramů. Já jsem se dostal na 620, ale to jsem ji musel ohoblovat. Jinak má 710 gramů,“ přidává základní parametry. „Krok od dřevěné hokejky ke kompozitové je navíc mnohem lehčí než opačně. To pak máte pocit, že držíte dvě hole najednou. I u dřevěné je znát každých deset gramů dolů. Nicméně si myslím, že po třech trénincích by si každý zvykl,“ míní.

Někdejší hráč Philadelphie podle vlastních slov tráví také mnohem víc času úpravou hokejky než jeho spoluhráči. „Jedna hokejka mi zabere asi deset minut. Musím ji ohoblovat a upravit spodek, protože nejsou všechny stejné. Musím srovnat odchylky,“ uvádí.

Tíhu dřeva pak mohou pocítit i protihráči, pokud je Tomáš Divíšek holí zasáhne. „Asi to bolí víc, ale nepříjemnější je, když se odchlípne nějaká tříska. To pak omezuje i mě, protože laminát se může dostat do rukavic,“ popisuje. „Nestává se to tak často. Sem tam k tomu dojde při soubojích před bránou, když puk trefí hokejku, nebo při buly. Hned jak to zjistím, hokejku ohobluju,“ uzavírá Tomáš Divíšek.