Jaký pro vás byl první rok mimo Chomutov a vlastně i mimo republiku?
Daniel: „Ze začátku to pro mě bylo těžké. Docela se mi stýskalo, protože brácha dorazil později. Jak ale začaly tréninky, už jsem na to nestíhal ani myslet, protože to bylo opravdu náročné a já se věnoval hodně regeneraci, která byla důležitá.“
Dominik: „Já jsem to měl jednodušší, protože jsem byl s reprezentací na Hlinka-Gretzky Cupu v Kanadě. Danek tam byl tři týdny vlastně sám, což bylo asi horší. Mně se taky trochu stýskalo, ale měl jsem výhodu, že jsme tam už byli oba. Navíc ani času nebylo tolik, protože jsme trénovali, musel jsem si vařit a byl jsem docela unavený.“

Pomohlo vám, že bratr pochytil, jak to v klubu i běžném životě chodí?
Dominik: „Stoprocentně mi to pomohlo. Dankovi pomáhal táta, ale nebyl tam s ním každý den. Já jsem dorazil a měl navařeno. (usmívá se) Stačilo mi pozdravit kluky v týmu, protože jsem věděl, kam mám jít, v kolik tam být a už jsem tušil, co některá finská slova znamenají.“

Zmínil jste vaření. Kdo tedy vařil?
Dominik: „Vařili jsme oba. Danek si myslel, že vařil víc on, ale podle mě jsme vařili oba stejně. (směje se) Jediné, co dělal brácha navíc, byly hamburgery.“

Co další věci kolem samostatného bydlení jako praní apod.?
Daniel: „Mamka fungovala jako přítel na telefonu. (usmívá se) Zavolal jsem a během chvilky bylo hotovo. Navíc jsem si všechno psal na papírek, takže jsem pak už věděl, co mám dělat. Když jsem si nebyl jistý, zvedl jsem telefon a zavolal mamce.“

Cítíte po roce ve Finsku, že jste se osamostatnili natolik, že už byste to zvládli kdekoliv na světě a třeba i jeden bez druhého?
Daniel: „Myslím, že jo, ale odděleně by to byla nuda. Jak jsem tam byl sám, tak to prostě s cizíma klukama nebylo takové jako s Čechem a ještě navíc bráchou. Trochu jsem se tam v tomhle směru nudil, než brácha dorazil.“
Dominik: „Zvládnout se to dá, ale i v kanadských juniorkách jsou většinou dva Češi, což je mnohem lepší. Když pak brácha hrál za tým U18 a někde jinde než já, tak jsem jen ležel doma a byl sám. Postupně jsem si našel finské kamarády, ale není to prostě ono jako s Čechem.“

Dominiku, vy jste trochu naznačil něco, co jste zažili vlastně asi poprvé v kariéře. Pravidelně jste totiž hráli každý za jiný tým, když Daniel nastupoval už jen za tým do 18 let. Bylo to hodně zvláštní?
Daniel: „Záleží, jak se na to díváte, protože jsme celou dobu trénovali spolu. Jen já jsem v pátek jel hrát s osmnáctkou a Dominik s dvacítkou. V zápasové dny jsme se tak viděli třeba až večer. Zahrál jsem si i za dvacítku, takže jsem to naše oddělení zase tak moc nevnímal.“
Dominik: „Společné tréninky byly fajn. Když se jede do Oulu, je to jako cesta z Chomutova do Třince. Většinou jsme pak měli zápas ještě někde, takže se stávalo, že jsme se o víkendu tři dny neviděli. To bylo blbý, ale když nám to program dovolil, chodili jsme oba na domácí zápasy toho druhého – já na osmnáctku a Danek na dvacítku. Po zápase jsem mu pak říkal chyby.“ (směje se)

Vnímali jste to jako takový první krok k tomu, že dřív nebo později asi přijde chvíle, kdy nebudete v jednom týmu a možná ani v jednom klubu?
Daniel: „Asi to tak bude. I teď si každý musel cestu vyšlapat sám a ukázat se trenérovi, protože jeden s druhým se prostě nesvezl.“
Dominik: „Osobně si myslím, že ještě tak dva roky budeme spolu v jednom klubu. Pak se uvidí, kam nás jednoho nebo druhého hokej zavane. Zatím si ale myšlenky na působení v jiných klubech do hlavy nedávám.“

Dane, na chvilku se zastavím u vás. Jak jste snášel, že jste za tým do dvaceti let nehrál tolik?
Daniel: „Bylo to těžké, protože si myslím, že jsem podával dobré výkony. Začátek se mi povedl, to jsem hrál za dvacítku. Pak se mi dva tři zápasy vlastní vinou nepovedly a nejspíš už jsem trenérovu důvěru ztratil. V hlavě jsem to měl, štvalo mě to, ale v zápasech osmnáctky jsem se nastavil, že hraju ‚pro sebe‘.“

Daniel Badinka

Bylo to i konkurencí? Co jsem slyšel, tak o místa ve čtyřech formacích bojovalo de facto pět lajn...
Daniel: „V tréninku opravdu bylo pět lajn. Při trénincích jsme se pohyboval ve třetí čtvrté lajně, ale pak přišly předzápasové tréninky a já se posunul do páté. V tu chvíli jsem automaticky věděl, že půjdu do osmnáctky. Konkurence byla, ale osobně si myslím, že jsem byl lepší než kluci ve třetí čtvrté lajně, ale asi mi trenér jako cizincovi tolik nevěřil. Možná hrál roli i fakt, že domácím klukům mohl všechno říct rychle ve finštině.“

Když vás tak poslouchám, mám pocit, že to potvrzuje fakt, že cizinec musí být v zahraničí opravdu o hodně lepší než domácí hráči. Že jeden level navíc úplně nestačí...
Daniel: „Poznal jsem, že cizinec musí být nepostradatelný, aby hrál. Jinak radši dají příležitost svým klukům.“

Lišily se v něčem zápasy osmnáctky a dvacítky?
Daniel: „Rozdíl byl jediný. Taktika. Osmnáctka na taktice tolik nelpěla. Trenéři jen nechtěli couvání a požadovali napadání ve dvou i třech hráčích. Couvaly hlavně týmy, které hrály dole, v horní části tabulky nikdo necouval. Kde byl puk, byli všichni hráči. Když jsem hrál za dvacítku, bylo to takové čekání. Občas jsme stáli ve středním pásmu. Ve dvacítce nemělo cenu jezdit všude za pukem.“

Dominiku, u vás se nejspíš potvrdilo, co jsme nakousli s Danem. Na dálku to vypadalo, že jste pro dvacítku byl opravdu nepostradatelný, protože jste v jednu dobu figuroval na druhém místě týmové produktivity, i když jste pak skončil „až“ pátý...
Dominik: „Asi můžu potvrdit, co říkal brácha, že dvacítky byly hrozně taktické. Byl jsem ofenzivní bek a v podstatě celou sezónu jsme si nezahrál oslabení. Hrál jsem ho asi jednou, když se jeden náš obránce zranil a druhý dostal trest do konce zápasu. Každý měl nějakou roli a já byl jediný bek v přesilovce pět na tři. V přesilovce pět na čtyři jsem hrál v podstatě útočníka, takže by se asi dalo říct, že mi trenér hodně věřil a vnímal mě do přesilovek jako lepšího hráče než některé útočníky, což mi pomohlo. Možná i proto se mohlo zdát, že jsem nepostradatelný. Když zbývalo pět minut do konce a vedli jsme, tolik jsem nehrál jako ve chvílích, když se před koncem prohrávalo. Byly zápasy, kdy jsem se dostal přes dvacet tři minut na ledě, ale když jsme hned ze začátku odskočili, bylo těch minut třeba jen šestnáct.“

Řekl jste věc, kterou už jsem ve spojení se skandinávským hokejem jednou od hráče, který prošel Chomutovem, slyšel. Myslíte, že by i českým týmům prospělo, kdyby byli určení hráči vyloženě jen na přesilovku a vyloženě jen na oslabení? Hokej jsem nikdy nehrál, ale mám pocit, že by to mohlo fungovat, protože by všichni byli pořád v tempu...
Dominik: „Když chcete vychovat nejlepšího hráče, měl by hrát všechny situace na ledě. To je můj osobní názor. Na druhou stranu být co nejvíc na ledě je cesta, jak zkvalitnit juniorskou soutěže. U nás ve dvacítce Jokeritu strávili všichni z prvních tří lajn na ledě kolem dvaceti minut za zápas. To je pro soutěž jako takovou lepší. Tam se pak možná rozdělení rolí pro přesilovky a oslabení hodí. Ale pro výchovu kvalitního mladého hráče na nejvyšší úrovni je podle mého lepší, když hraje všechno.“

Z toho, co říkáte, mám pocit, že i ve vás se to trochu pere. Vadilo vám tedy, že jste oslabení v podstatě nehrál?
Dominik: „Upřímně mi nevadilo, že nemusím blokovat střely. (směje se) Tím nechci říkat, že do střely neskočím. Na druhou stranu i agent říká, že klub by měl hráče posouvat směrem dopředu i dozadu, pokud chcete být jeden z nejlepších. Třeba v nároďáku se pak člověk do přesilovky dostat nemusí a může být platný při bránění. Rozdělení hráčů na přesilovky a oslabení něco do sebe má, ale zároveň to má i minusy asi jako každá věc. Záleží na pohledu trenéra. Stalo se, že i u nás někdo hrál obě situace, ale v přesilovce třeba jen stál před brankářem.“

Dominik Badinka

V čem vás rok ve Finsku nejvíc posunul po hokejové stránce?
Dominik: „Určitě jsem se nejvíc posunul v bruslení. Když jsem přišel, hned jsem měl někoho na zádech, takže jsem se naučil i rychleji reagovat. Sice pořád musím pracovat na prvních čtyřech krocích, ale bruslení jako takové jsem hodně zlepšil, protože finská juniorka je zkrátka bruslící a rychlá. Takovou rychlost jsem nezažil ani při trénincích s dospělými týmy z extraligy nebo Chance ligy.“
Daniel: „I u mě to bylo jednoznačně bruslení. Pamatuju si, že první tři týdny mě po tréninku strašně bolely nohy. Byl to úplně jiný pohyb, než na jaký jsem byl zvyklý, protože jsem se naučil pořádně brzdit. Doma jsem všechno projížděl, což jsem občas udělal i ve Finsku, ale zjistil jsem, že kvůli tomu i nehraju, takže jsem prostě musel zabrzdit a vyrazit co nejrychleji zpátky. Zkrátka sprint-brzda-sprint. I síla postupem přišla, ale bruslení byla největší změna.“

Trvalo vám nějakou dobu, než jste se na finskou rychlost adaptovali?
Dominik: „Na zápasy jsem se tak vyhecoval, že bych řekl, že to tolik nebylo vidět hned od začátku. Ale na trénincích bylo vidět, že na takové tempo nejsem zvyklý. I kluci v týmu mi časem přiznali, že se po mém příchodu divili, kdo to vlastně přišel. Postupně jsem se rozehrál, přizpůsobil se tamní rychlosti a stal se ze mě ofenzivní bek číslo jedna a hráč do TOP 5.“
Daniel: „Nějakou dobu to zabralo, ale jeden konkrétní okamžik si úplně nevybavím. Spíš jsem pochopil, co je potřeba, když jsem kvůli ‚bognám‘ nehrál.“

Dane, jaká byla nakonec sezóna s osmnáctkou?
Daniel: „První polovina byla výborná. Pak to bylo i kvůli zranění kolena horší. Ke konci nebyla dobrá moje produktivita, protože jsem měl hodně šancí v každém zápase, ale neproměňoval jsem je, což asi hrálo roli u trenéra, který mě pak tolik nestavěl. Možná se mnou nepočítal na další sezónu, i když říkali něco jiného. Jako tým jsme skončili druzí ve skupině vítězů, takže jsme hráli parádní zápasy. Sedm týmů bylo vyrovnaných a každý mohl porazit každého. Nám se pak bohužel nepovedlo play-off. Prohráli jsme ve čtvrtfinále s TPS Turku 2:3 na zápasy, pokud se nepletu. Bylo to zklamání, protože tým měl určitě na finále. Oni hráli odstoupenou obranu a tahle taktika na nás platila. My jsme to každý chtěli brát na sebe, což nefungovalo.“

Jak to bylo u dvacítky, Dominiku?
Dominik: „My jsme předvedli zázrak, který nikdo nečekal. V první polovině jsme se klepali, abychom se vůbec dostali do skupiny vítězů, ale o fous to vyšlo. Pak jsme dva nebo možná dokonce i tři měsíce neprohráli, což jsem ještě nezažil. Semkli jsme se, každý přijal svou roli a do play-off jsme šli z druhého místa. Říkali jsme si, že hned vypadneme, protože soupeři si stáhnou hráče z Liigy nebo Mestisu, které my jsme neměli, protože Jokerit neměl áčko. My jsme byli opravdu tým, což nám pomohlo přes Lahti a TPS Turku až do finále, i když soupeři byli v jednotlivých zápasech podle mého lepší. TPS třeba mělo čtyři draftované hráče. Tappara ve finále taky měla individuality a zároveň byla tým podobně jako my, takže jsme vyhráli jen jeden zápas.“

Dostali jste se během sezóny domů?
Dominik: „Doma jsem byl dvakrát během reprezentačních přestávek. I když měla osmnáctka turnaj ve Finsku, stejně jsem musel letět na sraz do Čech. Tím pádem jsem letěl dřív a byl i pár dní v Chomutově.“
Daniel: „Já jsem to měl hodně podobné. Během reprezentačních přestávek jsem měl dva dny úplně volno, tak jsem byl doma. Jednou jsem tu byl i na prodloužený víkend od čtvrtka do neděle, když jsem neletěl s nároďákem do Finska a v klubu nebyly tréninky.“

Dane, jak jste to měl při zranění? Léčil jste se ve Finsku?
Daniel: „Přesně tak. První týden jsem měl takový lehčí, ale stejně jsem byl na ledě pod dohledem doktora, který se bavil s trenéry. Druhý týden už jsem šel normálně naostro, ale na zápas to prý ještě nebylo. I když jsem byl zraněný, pořád se hledaly možnosti, abych něco dělal, přestože jsem nebyl s týmem. Většinou kromě ledu byly kolo a posilovna. Zkrátka i jako zraněný jsem na trénink přijít musel.“

Dominiku, skoro to vypadá, že mistrovství světa hráčů do 18 let pro vás bylo zakleté. Před rokem operace klíční kosti, letos operace slepého střeva v Písku...
Dominik: „Zakleté stoprocentně bylo. (směje se) Mrzí mě to, ale vrchol mládežnické kariéry pro mě budou až dvacítky rok před draftem. Kdybych šel na draft už letos, bylo by to horší. Budu bojovat, abych se na dvacítky dostal už letos a nezastavila mě zase nějaká nečekaná jobovka.“

Co se člověku honí hlavou, když zjistí, že přijde o turnaj, na který se celou sezónu připravoval a kvůli kterému dřel? Dají se ty myšlenky vůbec publikovat?
Dominik: „Publikovat se dají. (směje se) Ve finále jsem si řekl, že se klíční kost i ‚slepák‘ prostě stát musely. Kdyby mi to prasklo, byl by to větší průšvih. Takhle mě to nějakou dobu trápilo, ale operace přišla včas, takže nenastaly žádné komplikace. Zranění, které bych mohl ovlivnit, by mě štvalo víc.“

Měl jste sílu pak zápasy na šampionátu sledovat?
Dominik: „Koukal jsem loni i letos. Před rokem to bylo super v tom, že se hrálo o medaili, letos tam byla i smůla.“

Dá se říct, že pro vás oba je mistrovství světa dvacítek jednoznačným cílem pro příští dvě sezóny?
Dominik: „Stoprocentně. Věřím, že bych mohl jet už jako prvoročák, ale uvidíme. Udělám pro to všechno.“

Vím, že jste na dálku sledovali zápasy Pirátů. Jen áčko nebo i jiné týmy?
Daniel: „Já jsem viděl i pár zápasů juniorů v play-off s Technikou Brno. Áčko jsem si něco pouštěl i zpětně a štvalo mě, že to se Znojmem nevyšlo.“

Byli jste s někým z klubu víc v kontaktu?
Dominik: „Spíš s kluky z mládeže. Občas jsme si napsali s Fandou Hynkem nebo Vojtou Husineckým, který byl v kanadské juniorce. Pak jsem komunikoval s klukama, které potkávám na reprezentačních kempech.“
Daniel: „Já jsem to měl dost podobně.“

Zůstáváte v Jokeritu nebo měníte působiště?
Daniel: „Zůstáváme spolu a jdeme do švédského klubu Malmö Redhawks, které udrželo nejvyšší soutěž a kde jsme podepsali dvouletou smlouvu.“

Kanadská juniorka tedy i přes Dominikův draft do Brantford Bulldogs není cesta?
Dominik: „Pro mě v tuhle chvíli určitě ne. Koncentruji se, abych se co nejrychleji dostal do seniorského týmu a hrál SHL.“
Daniel: „Osobně si myslím, že do kanadské juniorky musí jít cizinec až jako TOP hráč v posledním ročníku. Budovat si pozici jako mladý a navíc cizinec je podle mého hodně těžké. Vnímám to jako ještě těžší úkol než ve Švédsku nebo Finsku, protože Kanaďané jsou dost jiní. Člověk by tam měl přijít v době, kdy bude hrát hned a bude hodně podobný jako domácí hráči.“

Dominik Badinka

Takže možná jít do kanadské juniorky až po draftování klubem NHL podobně jako Jakub Lauko?
Dominik: „Kanadský juniorka je podle mého dobrá na prodloužení juniorského věku právě potom, co vás někdo draftuje. Je to výborná cesta ve chvíli, kdy nemůžete na farmu a klub NHL vám neumožní hrát v Evropě.“
Daniel: „Kuba tam šel už jako draftovaný a vlastně i rozdílový hráč, takže dostal dost prostoru, který se bez draftu získává o dost hůř.“

Přemýšleli jste nad setrváním ve Finsku?
Dominik: „Kdyby Jokerit šel do Liigy, nejspíš bych tam zůstal. Budou mít ale pouze Mestis, což by pro mě bylo málo. Do jiného finského klubu jsem jít nemohl, ale pořád jsem doufal, že Jokerit přijmou do Liigy.“

Znamená to, že byste se v případě přijmutí Jokeritu do Liigy rozdělili?
Dominik: „Asi by to nastat mohlo, ale třeba bych šel do Švédska i tak. Kdyby přišla nabídka smlouvy zahrnující i finskou nejvyšší soutěž dospělých, nejspíš bychom se o tom, že každý budeme jinde, dost bavili.“

Zvládli jste něco z finštiny?
Daniel: „Nějaký základ jsme dali. Uměli jsme pozdravit, zeptat se, jak se kluci mají, a pak nadávky.“
Dominik: „Naučil jsem jenom sprostá slova, kterých umím strašně moc.“ (směje se)

Takže komunikace v kabině probíhala anglicky?
Dominik: „Já jsem mluvil tak nějak anglicko-česko-finsky a kluci ke konci sezóny už rozuměli českým sprostým slovům poměrně dobře. (usmívá se) Jinak venku, když jsme šli třeba na jídlo nebo si zabruslit na rybník, jsme používali hlavně angličtinu.“
Daniel: „Je pravda, že české nadávky se kluci naučili hodně rychle.“ (usmívá se)

Jak jste vyplňovali volný čas, když jste nějaký měli?
Daniel: „Vařením, praním a uklízením.“
Dominik: „Hráli jsme spolu na playstationu nebo jsme si stáhli šachy a hráli je, když nás přestalo bavit NHLko nebo UFCko na playstationu. Pak jsme šli třeba ven do nákupáku.“
Daniel: „Já to měl naopak. Nejdřív jsem si udělal povinnosti, které brácha honil na poslední chvíli.“ (usmívá se)

Kdo bych při šachových partiích úspěšnější?
Dominik: „Já. Dřív jsem chodil zhruba dva roky na kroužek a vůbec neřešil fotbal nebo hokej. Sledoval jsem i nejlepší hráče jako Magnuse Carlsena, ale postupně zvítězila láska ke sportu. Nicméně jsem se naučil jedno otevření partie a bráchu porážel.“

Foto: rodinný archiv Dominika a Daniela Badinkových