Josef Dušek chytal během aktivní kariéry nejvyšší soutěž za Pardubice, byl i součástí mládežnických reprezentačních výběrů. Nyní bude bohaté zkušenosti předávat gólmanům v Chomutově.

Proč jste se rozhodl přijmout nabídku Pirátů?
„Klub mě v minulosti oslovil už dvakrát, ale pokaždé jsem byl v pozici, že jsem slíbil pomoc jinde. Napotřetí už to vyšlo, protože taková možnost se neodmítá. Uvidíme, jak to bude šlapat.“

Měl jste možnost vidět nějaké zápasy Pirátů v nováčkovské sezóně mezi tuzemskou elitou?
„V MHL jsme hodně létali a měli dost práce, takže jsem extraligu moc nesledoval. Stihl jsem ale tři zápasy skupiny o umístění a dvě utkání před koncem základní části.“

Předpokládám tedy, že detailní obrázek o zdejších brankářích si teprve uděláte, že?
„Máte pravdu. Zatím se spíš dívám a sleduju, jak je vše sladěno. Chtěl bych, aby brankáři byli svoji. Aby dovedli přenést svůj charakter do chytání.“

Trenérský štáb Pirátů na jednom z tréninků během letní přípravy

Jaké jsou vaše první dojmy z působení v Chomutově?
„Zatím mám jen ty nejlepší poznatky. Všichni tu velmi dobře spolupracují – od trenérů, přes kondičního kouče, vedoucího týmu, kustodů až po management. Zatím vše funguje velmi dobře. Mrzí mě snad jedině to, že tu není větší tělocvična a v některých místnostech klimatizace, ale to se dá nahradit.“

Získal jste od Josefa Bruka nějaké informace o fungování klubu?
„Voláme si spolu, takže jsme se bavili i o Chomutovu. Vím, jak pracuje, protože mě trénoval v juniorských reprezentacích. On je úplně jinde. Co se teď točí na DVD v Americe, jsme my zkoušeli už tenkrát v roce 1976. Hlavně po Kanadském poháru, kde Dzurilla chytal parádně, jsme na soustředění rozebírali u videa každý detail. Tehdy se hodně stálo a bruslilo, teď se víc klečí a někdy je to až na škodu. Tenkrát se vytvořila super parta, kterou z pozadí posouval právě pan Bruk. Pokud jde o fyziologii trénování, je úplně někde jinde než naše špička.“

Kromě vztahu trenér-hráč jste spolu později pracovali...
„On byl pro mě v trenérských začátcích učitel. Ví, že jsme každý jiný a vnímáme hokej rozdílně. Já preferuju jiné věci. Abych byl něčí kopie, to by bylo špatně, protože bych ztratil svůj charakter a svou povahu. Každý by to měl dělat, jak to cítí on. Pan Bruk o všem přemýšlí, vyrobí pomůcky a dovede gólmana posunout někam úplně jinam. Jak koučuje nevím, o tom jsme se nikdy nebavili. Nicméně vím, že dovede dokonale načíst hráče a pozná, kdy jsou na špičce a kdy trochu dole. Škoda že nepředává svoje poznatky dál. Nebrání se konzultacím, ale nechá vás jít vlastní cestou.“

Bude hodně složité na jeho práci navázat?
„Chodit někam po něm, je hodně těžké, což jsem zažil i na Spartě. Tehdy tam bylo pět brankářů – Tomáš Duba, Tomáš Pöpperle, Marek Schwarz, Petr Přikryl a Honza Chábera – a vedení vybralo Honzu Cháberu, který z nich byl v té době na nejnižší výkonnostní úrovni. Navíc toho neprošel tolik, aby ustál tlak ve Spartě.“

Josef Dušek a Pavel Mošna bedlivě sledují trénink Pirátů

Zmínil jste, že každý má trénování dělat podle svého. Jak ho tedy cítíte a vnímáte vy?
„U nás se bere téměř jako dogma, že se brankáři připravují úplně mimo tým. Jenže v současnosti se všechno odehrává ve velké rychlosti na malém prostoru, takže reakce by neměly být logické, ale podvědomé. Když jsem sledoval některé zápasy, trochu mi chybělo vnímání brankáře a hráčů navzájem, taková ta koheze. Trenér Čelanský chce, aby gólmani absolvovali většinu přípravy s týmem, což je největší rozdíl oproti tomu, co bylo doposud. Vnímám to tak, že gólman je šestý hráč. On řídí obranu a potřebuje verbálně komunikovat. Hráči občas ztratí přehled, brankář má vše před očima. Navzájem si pak mohou pomoct. Taky je potřeba, aby se brankář s obránce sehráli v situacích dva na jednoho nebo tři na dva. Brankář může ve finále přispět k tomu, že de facto nejde o přečíslení.“

Popište fanouškům svou aktivní kariéru. Podařilo se mi dohledat působení v Pardubicích a mládežnických národních týmech...
„S těmi nároďáky je to pravda, v Pardubicích jsem stihl v osmdesátých letech ještě starou partu kolem Vladimíra Martince. Tehdy hráli kluci úžasný hokej – takový typicky český a kreativní. Kluci dovedli načasovat přihrávku a vymýšleli nejrůznější kulišárny, což byla obrovská škola. Tehdy jsme se s Otou Janeckým do kádru dostali totiž jen dva mladí osmnáctiletí a dá se říct, že z toho dodnes žiju. Pak jsem odešel na vojnu. Měl jsem chytat v Trenčíně, kde končil Karel Lang, ale někde se něco zvrtlo a nakonec jsem nastoupil do klasické základní vojenské služby do obrněného transporteru. Nemohl jsem tím pádem vycestovat ani na mistrovství světa hráčů do dvaceti let v Helsinkách v roce 1980, protože z té pozice mě armáda uvolnit nemohla. Těžko říct, jestli šlo o osud nebo něčí záměr. S ročníkem 1961 jsem nemohl ani do Ameriky, která se Evropě po třinácti letech otevřela. Ředitel školy neměl problém, ale asi se někomu nelíbilo, že bych odletěl. V roce 1979 jeli kluci s osmnáctkou na mistrovství Evropy do Polska, já proti svému týmu chytal za dvacítku, ale jet jsem nemohl, i když trenéři o mě stáli. Po vojně jsem působil v první lize v Třinci nebo Hradci Králové, v osmadvaceti letech jsem pak ukončil kariéru. Mám to tak, že musím věci dělat na sto procent nebo je lepší dělat něco jiného.“

Co jste dělal po skončení aktivní kariéry?
„Pustil jsem se do trénování, taky jsem se zaměřoval na rodinu a výchovu dětí. Vedle profesora Kobery, kterému jsem dělal asistenta, a dalších kapacit jsem se věnoval trénování žáčků. V týmu jsem měl třeba i Honzu Hrdinu a některé další kluky, kteří hráli později v Americe. V Hradci Králové se pak postupně nabalovali mladí brankáři nebo kamarádi a známí na individuální bázi. Zároveň s tím jsem se učil koučovat a vést tým.“

Jaký jste jako trenér byl?
„Měl jsem rád spíš pozici asistenta, protože mojí doménou jsou především detaily. Myslím, že dovedu ty drobnosti vycítit, i když nevím, proč to tak je. Ale funguje mi to u dětí i u profíků. Hlavní princip si vždycky podržel hlavní trenér, ovšem pomocí detailů jsme se všichni posouvali kupředu. Vždycky jsme se dokázali domluvit.“

Tomáš Pöpperle drží nad hlavou pohár pro německého mistra, k němuž přispěl i Josef Dušek
(Foto: CityPress)

Považujete za dosavadní vrchol angažmá v Eisbären Berlín?
„Víceméně souhlasím. Tenkrát se tam Tomáš Pöpperle připravoval na kemp Columbusu, kde dopadl velmi dobře. V áčku nezůstal hned první rok ve dvaceti letech jen proto, že tam byl i Martin Prusek. Brankáři měli různé smlouvy a Columbusu by ztratil manévrovací prostor, kdyby poslal Pruska na farmu a Pöpperleho nechal v áčku. Nakonec to klub udělal tak, že Pierre Pagé si vytáhl Tomáše do Berlína.“

Jak na Berlín vzpomínáte?
„Na ty skoro tři roky spolupráce vzpomínám moc hezky, protože jsem dělal s profesionály. Polovina týmu byli cizinci většinou ze zámoří, druhou půlku tvořili Němci. Ve vedení působili trenéři a manažeři ze zámoří, kteří se řídili nastaveným byznys plánem. Vše bylo nastavené na jejich stranu a domácí lidé se od nich učili.“

Na konci sezóny 2005/2006 jste s mužstvem slavil mistrovský titul. To musel být fantastický pocit...
„Během výluky NHL přivedl manažer Peter Lee hráče z Ameriky, kteří titul uhráli po dlouhé době (pozn. autora: předchůdce Eisbären Berlín se radoval naposledy v sezóně 1987/1988 ještě v dobách NDR). Rok potom už šlo o klasický tým, se kterým se pracovalo především z pohledu psychologie, protože kluci byli trochu nervózní. Dokonce jezdil do Berlína vynikající kanadský psycholog Paul Henry, který pracoval s vrahy ve věznicích a potom přešel na týmy a jednotlivé hráče NHL. Hodně jsme se sblížili, takže mě pustil do své hodiny, abych poznal, jak to dělá. Měl jsem tak srovnání s mladým německým psychologem Markusem Flemingem. Henry dokázal vše zpracovat neskutečně jednoduše a klukům to pomáhalo. Z místnosti vycházeli jako pomalu čtyřmetroví, všechno z nich spadlo a byli hrozně natěšení na zápas i tréninky. Mám pocit, že mě vzali a umožnili mi aplikovat téměř všechny vjemy, které jsem předložil. Já jsem naopak sledoval, jak pracují všichni kolem, jaký systém používají, jak přemýšlí a jak se chovají. Celé to byla obrovská škola, která mi hodně dala.“

Vzal jste si ze zmíněného systému něco pro svou práci?
„Mají nastavený směr, do kterého každý přidává své poznatky. Hodně se komunikuje a pokud jde o zajímavou a podnětnou myšlenku s člověkem spolupracují, protože ví, že je to pro ně přínos. Zároveň jsou jasně dány mantinely. Pokud jde o hru, změnil se v Berlíně systém. Vypustili se defenzivní typy lidí i hráčů a přišli ofenzivní typy. Lidi si budou určitě pamatovat Andyho Roache, který nás v roce 2004 na domácím mistrovství světa vyřadil proměněným samostatným nájezdem. Všechno bylo kreativní, navíc hráči neřešili, jestli je to dobře nebo špatně, jakmile pochopili princip a uvěřili mu. Pak dělali vše bez sebemenších připomínek.“

Tato situace rozhodla, že český národní tým vypadl na mistrovství světa 2004 v domácím prostředí už ve čtvrtfinále
(Foto: wwww.ferris.edu)

Vynadal jste Roachovi za vyřazení?
„Že bych mu vynadal, to ne. (usmívá se) Ale řekl jsem mu, že je v podstatě napůl Čech, protože to udělal jako Čech. (směje se) Rozhodně jsem mu nevynadal. On patřil mezi lidi, kteří si spoustu věcí pamatovali. Podobné fígle používal v DEL hodně často. V té době byla německá liga podle mého rychlejší než česká extraliga, kde se pořád časuje a hodně vymýšlí. Tam je to takový americko-evropský styl. Když se jde přímo, jde se přímo. Když se vymýšlí, tak se vymýšlí. Ta soutěž je ofenzivnější, víc se v ní střílí a zároveň je tvrdší. Je to zajímavé pro lidi.“

Oslavy titulu asi stály za to, že?
„Bylo to obrovské. Slavilo se i na radnici.“ (usmívá se)

Následoval návrat do České republiky?
„Ano, pracoval jsem v Havlíčkově Brodě a na Spartě, kde jsem podepsal roční smlouvu. Tehdy jsem dostal nabídku dvouleté spolupráce se Salcburkem, kam přešel Pierre Page a chtěl pořádně rozjet přípravu mládeže, nakonec jsem s klubem spolupracoval později a s Vladimírem Jurzinovem a Clémentem Jodoinem, který dělá asistenta v Montrealu a s kanadskou dvacítkou dvakrát vyhrál mistrovství světa, jsme pomáhali ten mládežnický projekt pořádně rozjet. Jenže přišla taky nabídka od českého svazu, abych vstoupil do brankářské komise. Cítil jsem, že jsem měl po dobu aktivní kariéry výborné trenéry a že mám něco z toho, co jsem se od nich naučil, předat dál. Taky jsem chtěl, aby se informace dostali i do malých měst, protože z televize se toho moc neokouká. Měl jsem v hlavě myšlenku, že by se založila webová stránka podobně jako v Severní Americe. Tam lidé v centru zpracovávají informace z celého světa, dávají je na web a každý trenér má k datům přístup prostřednictvím svého speciálního kódu, který si na rok zaplatí. Před tréninkem tak může otevřít notebooku a propojit si teorii s praxí. Navíc oni jsou hodně pozitivní a neřeknou o sobě navenek nic negativního, ani když se nemusí. Těsně před začátkem letní přípravy jsem tak Petru Břízovi řekl, že na rok podepíšu. Pracoval jsem v komisi a zároveň s gólmany šestnáctky, kde byli Marek Langhamer, Patrik Polívka a Daniel Dolejš. Jenže komise pak začala pracovat trochu jinak, než jsme se domluvili, takže jsem odešel. No a na Spartě se to taky trochu zvrtlo a skončili jsem já, Pavel Hynek i Franta Výborný.“

Zmínil jste Daniela Dolejše, který se před letošním světovým šampionátem chvíli připravoval s reprezentačním áčkem. To vám muselo udělat radost...
„Padlo to na něj, protože byl volný a trenér Hadamczik si ho vybral. Pro Dana je to velká zkušenost. Těší mě to a byl jsem se na něj i podívat. Chtěl jsem vidět jeho reakci na jinou úroveň hokeje. Pak jsme to probírali a poznal jsme, že si to užil. Pomohlo to jeho sebevědomí. Ještě víc mě ale potěšilo, jak odchytal minulou sezónu v první lize. Myslím se, že už rok předtím byl tak připravený, že by to zvládl stejně dobře. Z mého pohledu ztratil jeden rok.“

Josef Dušek v tréninkové akci, stopky v jeho ruce značí, že měří čas cvičení

S Danielem Dolejšem jste se potkal i po odchodu ze Sparty, když jste působil v Pelhřimově...
„Dělali jsme tam jednou za čtrnáct dní nebo tři týdny víkendové akce pro brankáře od dětí po starší dorost. I na suchu jsme pracovali ve výzbroji a dělali specifické věci. Mám dojem, že se to povedlo, protože ještě loni nám z toho vzešli tři mládežničtí reprezentanti. Letos už byli jen dva. Nikdo z brankářů, kteří nám prošli rukama, nepropadl. A bylo jedno, jestli působil v malém nebo větším klubu. Tehdy s námi pracoval i pan Kováč, který působí tady v Chomutově a jehož považuji za jednoho z nejlepších trenérů brankářů u mládeže. Viděl jsem ho v akci a mám srovnání, takže si troufám tvrdit, že je i evropská špička.“

Před příchodem k Pirátům jste působil v ruské MHL. Jako to bylo?
„Trénoval jsme v Budapešti tamní juniorský tým Patriot, který hrál MHL. Bylo to hodně specifické. Klub se založil na poslední chvíli, hráči chodili na poslední chvíli. Já jsem přišel vlastně až na začátku soutěže, protože jsme se domluvili, že ještě pomůžu nějakým kluůbm tady u nás. Hráli tam vesměs kluci z Čech a ze Slovenska, Maďaři byli asi tři nebo čtyři a stejně tak Rusové. Byla to obrovská zkušenost. Musím se přiznat, že jsem netušil, jak kvalitní ta soutěž je. Viděl jsem USHL, když jsem byl na návštěvě u Randyho Wilsona, který pomáhal vyvinout program pro americkou mládež. Hodně tam kladou důraz na vzdělání a já osobně tuhle soutěž považuji za ještě kvalitnější než kanadské juniorky. Rusové si nechali, v čem jsou dobří, a ze světa převzali všechno, co je dobré. KHL a MHL jsou prestižní, protože Rusové a Amerika uznávají sami sebe a mezi sebou nic. Možná trochu Švédsko. MHL má kvalitu úplně ve všem – od taktiky, přes fyzickou přípravu až po náročnost rozpisu. Hráli se i čtyři zápasy v pěti dnech, na tripu pak čtyři zápasy v sedmi dnech a do toho se tři dny cestovalo. Někdy to vyšlo i na noc, což bylo hodně husté. Bylo minimum času na regeneraci, všechno se muselo překopat. Vůbec se to nedá porovnat s tím, jak to vypadá u nás. Překvapila mě kvalita mladých Rusů. V šestnácti sedmnácti letech jsou narostlí, mají skvělou techniku bruslení a výborně vnímají hru. Když mají dobrého kouče, není jim téměř co vytknout.“