Jak hodnotíte sezónu juniorů?
„ Úvodem je potřeba říct, že na úplném začátku sezóny jsme s kolegou Brychtou stáli před úkolem zásadně doplnit  torzo týmu a vytvořit konkurenceschopný tým pro nejvyšší soutěž juniorů. To se v rámci daných možností a podmínek celkem podařilo. Přišli Popelka, Janeček, Berčík, Jungvirt, Švec,  Ludvík, Dani a z nižší soutěže  Petrásek, Holec, Benda, Matějka nebo další. Přes veškerou snahu a úsilí někteří z nich nedosahovali technické a herní úrovně potřebné pro soutěž akademií. Nevyrovnanost kádru byla limitující pro úroveň přípravy a pak i v zápasech.  Kvalitu, kterou jsme měli v Běhulovi, Seemannovi, Zemanovi, Štochlovi, Vrhelovi, Koláčkovi nebo Koblížkovi, jsme nemohli v přípravě téměř využívat, protože pravidelně trénovali  a hráli s A-týmem. Bohužel ne zcela platila dohoda s trenéry A-týmu, že tito hráči budou nasazováni i do juniorské soutěže v duchu trendu jejich maximální zátěže a výkonnostního růstu. Pokud jsme do zápasu měli některé z těchto hráčů k dispozici, většinou se to pozitivně odrazilo v motivaci a výkonu spoluhráčů i výsledcích utkání. To platilo především pro první polovinu soutěže. Takže zpět k vaší otázce.  Splnili jsme cíl stabilizovat tým, dosáhnout výkonnostního vzestupu u hráčů, kteří tým doplnili a dosud nebyli na hokejové mapě, a být v soutěži plně konkurenceschopní. Výsledkově to možná mohlo vypadat lépe, ale musíme vzít v úvahu, že z týmu odešli hráči, kteří představovali 85 procent kanadských bodů!“

Výsledkově to bylo takové nahoru dolů. Souhlasíte?
„Je to tak. Chvílemi to bylo velmi dobré, chvílemi špatné. Venku jsme byli výrazně lepší a úspěšnější, ale doma jsme měli výpadky. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že tenhle kontrast způsobilo několik faktorů. Tým neměl kohezi a taktickou vyspělost nebo sehranost na optimální úrovni. Podvědomé reakce nebyly natolik upevněné, aby si tým mohl doma dovolit hrát, co jsme mu my trenéři přímo neordinovali. Kluci předváděli, co si mysleli, že můžou doma zvládnout a na některé soupeře si dovolit. Jenže si dovolili víc, než bylo zdrávo, takže za to v některých zápasech zaplatili zbytečnou ztrátou bodů a propady. Zjednodušeně řečeno šlo o taktickou nedisciplinovanost, přehnanou sebedůvěru a podcenění soupeře, protože my jsme nemohli podcenit vůbec nikoho. Každý tým v turnaji akademií disponoval špičkovými juniory na úrovni seniorské extraligy a společně pracovali déle než my. Tím pádem pro ně nebyl takový problém nás nachytat.“

Mohlo v tomto směru hrát roli i to, že jste de facto celou sezónu odehráli bez tří obránců ročníku 2000, kteří působili v Chance lize?
„Samozřejmě ohledně zápasové sestavy se situace vyvíjela až v den utkání. Jak jsem už zmínil, na začátku sezóny jsme byli ujišťováni, že budeme moct počítat s těmi a těmi hráči. V duchu trendu, který jsme snad už i u nás konečně zachytili, že mladí potřebují hrát co nejvíc utkání, se tomu dalo i věřit. I my sami jsme počítali, že tihle kluci můžou zakotvit v seniorském hokeji víc, takže jsme se snažili obranu doplnit, což je ale z druhé a třetí juniorské soutěže do akademie složité. A to se nebavíme o doplnění z jiné akademie. Možná i to se projevilo v domácích zápasech, kdy kluci trochu neunesli tlak, že se na ně někdo přišel podívat a očekává se od nich víc než venku. Předpokládali jsme, že toho kluci odehrají za juniorku víc. Pokud mohl nastoupit Víťa Seemann byl vždy velkou oporou. Dobré bylo, že jsme mohli využívat Denise Zemana, který pro nás byl klíčovým bekem. Pomohl nám i Kuba Štochl, kterému by podle mého prospěla ještě větší porce zápasů. Taky jsme počítali s delším působením Tomáše Koblížka a Standy Vrhela. Za této situace byl pro nás klíčovou oporou a pomocí Ríša Běhula. Se sestavou jsme si  přes uvedené problémy poradili, ale smrtící pro nás byly série těžkých zranění a dlouhodobých onemocnění, kdy hráči vypadávali na tři a víc týdnů.“

Přiznám se, že si moc nepamatuji sezónu, kdy by junioři měli tolik dlouhodobě zraněných najednou. Čím to podle vás mohlo být?
„O tom bychom mohli dlouze diskutovat. Trojice zranění z úvodu sezóny má jeden společný rys, který potvrzují záznamy zápasů. Když je viděli rozhodčí, sami řekli, že bylo chybou, že zákroky na naše hráče přísně netrestali, protože je bohužel přehlédli. Vypadli nám tehdy Prokop, Jaroš a Pech, kteří měli vážná zranění jako otřesy mozku, fraktury čelisti a nosu nebo pohmoždění krčních obratlů. Kluci nebyli z předešlé sezóny úplně připravení, že budou nasazovaní v prvních dvou lajnách. Na ledě tak byli třikrát až čtyřikrát častěji než loni, což chce určitou adaptaci. Jedenáct přípravných zápasů se sice celkem povedlo, ale klukům chyběla zkušenost a větší vyhranost, což mělo za následek určitou naivitu a podcenění některých situací nebo soupeřových hráčů, kteří už nasbírali zkušenosti i v seniorské extralize. Kluci to pak nevyhodnotili tak, že se musí razantněji bránit střetům, byť byli fyzicky dobře připravení a jde o docela statné kluky. S tím souvisela zranění v pozdějším průběhu sezóny. Výpadky v obraně i útoku zvyšovaly ice-time všem zbylým hráčům, kteří najednou měli velký prostor na ledě. A on je rozdíl, jestli jeden rok hraje borec pár zápasů s průměrným ice-timem pět minut a najednou je na ledě skoro dvacet minut každý zápas. S tím přichází určitá únava a můžou přijít následky, pokud hráč nepochopí, na co jsme upozorňovali a denně s tím pracovali. Mám na mysli, že vyššímu zatížení musí odpovídat odpočinek, denní režim, strava a rehabilitace. Někteří to možná i podcenili, navíc jsme zvýšili zatížení i v tréninku, a tak přišly nemoci. Když se k tomu přidala další zranění, museli jsme neustále obměňovat sestavu, takže jsme neodehráli snad ani dva zápasy v řadě ve stejném složení. Třeba Jirka Kulich se do toho postupně dostal, jenže v tu chvíli se taky zranil.“

Když se bavíme o sestavě, jak moc byste musel lovit v paměti, abyste našel zápas, který jste odehrál s jedenácti hráči do pole?
„Musím říct, že bych ho nenašel. Stalo se mi Kadani, že jsme přišli o první dvě lajny, které si stáhl Chomutov před play-off, a my hrály předkolo na nějakých třináct lidí, ale ani zdaleka to nepřipomínalo těch jedenáct statečných v Mladé Boleslavi. Něco takového na juniorské úrovni za čtyřicet dva sezón nepamatuju. I do Salcburku jsme odjeli v hodně podobném složení a předvedli jsme možná ještě lepší výkon, ale vaz nám zlomil nesmyslný faul Kuby Veselého už v první třetině. I pak jsme měli víc ze hry a třeba mladý Ondra Čech jel penaltu a dvakrát sám na brankáře. Právě tady se projevil skok kluků, kteří mužstvo doplnili a místních dorostenců.“

Přišlo mi, že v hodnoceních jednotlivých utkání se od vás trenérů často opakovaly potíže s koncovkou. Našel byste nějaké další aspekty hry, které trápily tým celou sezónu?
„Osobně bych viděl tři věci. Tou první byla koncovka. Měli jsme v týmu hráče, kteří dávali v předchozích letech průměrně tři čtyři góly za sezónu. Teď se dostali každý zápas do tří čtyř tutových šancí, ale prostě je neproměnili. Stáli proti nim kvalitní brankáři, plus jim chyběly zkušenosti a do určité míry i sebedůvěra a pohotovost. Druhým problémem byla taktická soudržnost, kdy jeden hráč reaguje správně na druhého a taky na soupeře. Bohužel nás to trápilo ve všech pásmech a srovnávalo se to jen horko těžko, protože návyky třeba při forčekinku nebo v osobních soubojích byly u některých nových hráčů doslova příšerné, což musel vidět každý, kdo na naše zápasy přišel. Hodně nás to trápilo zase hlavně v domácích zápasech. Třetím problémem byla kontrola kotouče po celém hřišti. Při jakémkoliv problému bylo první volbou odhození kotouče. Jakmile se začalo hrát o body a zvýšil se důraz, přišla panika a rychle jsme se zbavovali kotouče. Z toho pramenily rychlé ztráty a nepřesné nebo zbytečné přihrávky. Nepodrželi jsme puk, nepokryli si ho. Dlouhou dobu bylo tohle z naší strany velmi špatné a slabé. Nepomohli tomu ani kluci, kteří nás přišli podpořit ze seniorů. Oni tak moc chtěli, až to přeháněli a ostatní na to reagovali špatně, protože to vedlo k přečíslením nebo brejkům. Z jejich strany to nebyl úmysl, vyplynulo to z přemíry snahy mužstvu co nejvíc pomoct.“

Cítil jste někdy během sezóny, že byste s kolegou Brychtou měli problém vyburcovat mužstvo před zápasem, když šlo „pouze“ o turnaje?
„My trenéři jsme nic takového vůbec nevnímali, nikdo to nebral jen jako nějaké ‚přáteláky’. Kluci na ledě chtěli vyhrávat, nicméně občas přišla odevzdanost, když se zápas nevyvíjel příznivě. Když jsme vedli větším rozdílem, občas docházelo k určitému uspokojení a klídku, že se nemůže nic stát. Ale netroufl bych si to dávat do souvislosti vyloženě s tím, že šlo ‚jen’ o turnaje, byť ta odevzdanost možná přicházela častěji než v předešlých sezónách.“

Kdo z hráčů, se kterými jste pracovali, má podle vás největší potenciál směrem k seniorskému hokeji?
„Do Vánoc jsme byli v tomto směru hodně opatrní. Postupně se ale ukázalo, že potenciál pro extraligu a možná i mezinárodní hokej mají Seemann se Zemanem, slušnou kariéru může mít před sebou Štochl. Z mladších beků mají perspektivu směrem k dospělému hokeji Šuráň s Vaňkem, možnosti naznačuje Pöschl, u kterého záleží, jestli bude chtít kariéru směřovat k hokeji nebo ke škole. U gólmanů se nemusíme vůbec bavit o Běhulovi, u kterého je to jasné. Slušnou kariéru před sebou může mít i Bajgar. V útoku už je to maličko složitější. Prokop potřebuje být zdravý, pak má parametry na dospělý hokej. Koblížek a Veselý mají perspektivu. Druhý potřebuje trochu zapracovat na bruslení a jednoznačně si srovnat hlavu.  Popelka je typ hráče, který umí všechno, ale zatím často chybí srdce a zápal. Po Vánocích to pochopil a ukázal, že se může v seniorech prosadit. To samé Janeček, kterého ale neskutečně sráží koncovka. Vzhledem k jeho schopnostem je bohužel extrémně neproduktivní. Stane se, že třikrát za zápas netrefí z kroku skoro prázdnou bránu. Pokud tohle zlomí, může to být dobré. Berčík přišel v situaci, kdy zvažoval dokonce konec s hokejem, ale uznal, že některé věci nedělal dobře. Obrovská energie, kterou dává do tréninků i zápasů, totiž ne vždy směřovala, kam měla. Z toho pramenily fauly. Během podzimu se srovnal a pochopil, že do něj nehučíme jen tak, což mu umožnilo uplatnit se i v Chance lize. U Koláčka nikdo moc nepochybuje, nicméně i od něj to chce možná trochu víc cílevědomosti a úsilí, aby prodal šikovnost a talent. To samé platí i pro Vrhela. Oba zatím víc přemýšleli, kdo jim víc ublížil nebo ublíží, s kým budou hrát a v jaké lajně. Z dorostenců to můžou daleko dotáhnout Svoboda a jednoznačně Kulich, kterého může limitovat vzrůst, pokud ještě trochu nevytáhne. Na druhou stranu on se s tím umí srovnat, protože je to chytrý hráč.“

Rozdali jste hráčům nějaké individuální plány?
„Ne, ne. Jen jsme s nimi promluvili, aby na sobě pracovali sami doma v rámci možností současného režimu. Apelovali jsme na ně, ať se nepřestanou hýbat. Kdyby jen leželi, bylo by to špatné. Stačí kliky, shyby, stříšky, občas vyběhnout do lesa. To nikomu neuškodí.“

U Pirátů končíte, je to tak?
„Ano, opravdu definitivně odcházím, takže bych chtěl všem kolegům, které jsem v Chomutově potkal, poděkovat za výborné roky.  Také bych chtěl poděkovat zdravotnici Lence Jarošové, která měla s týmem hodně práce. “

Máte představu, co dál?
„Jsou dva pohledy. Jeden je, že už to v hokeji stačilo. Druhý je, že mi pořád docela drží zdraví a mám chuť, motivaci i možnost čerpat z nejnovějších trendů, což mě motivuje ještě jednu dvě sezóny někde přidat. Něco mladým přinést, předat jim zkušenosti a ‚moudra’. Myslím, že trendem jsou individuální přístup a neustálá komunikace. Myslím, že to bude hodně nutné, až se současná pandemie přežene, a tam se cítím hodně silný v kramflecích. Uvidíme, kde bych se případně objevil.“

Jak trávíte aktuální nouzový stav kvůli pandemii koronaviru?
„Všichni tušíme, že sport půjde zpočátku na vedlejší kolej a bude mezi posledními věcmi, které se budou startovat.  Nicméně hokej je u mě pořád na denním pořádku. Pořád někdo volá a řešíme, co bude a kam případně jít hrát. Ptají se mě na názor. Nicméně velké obavy jsou cítit z každého hráče, funkcionáře i člověka spojeného se sportem obecně.“