Síla jedné smsky

Byl to Lukáš Pulpán, který dal kampani „Věřím!“ nový náboj. To, že právě on odeslal první smsku „Věřím!“, klub prozradil až po skončeném finále, během té doby bylo autorství připisováno třeba i kapitánu Kraftovi. Buď jak buď, stručné, ale o to silnější motto od té chvíle žilo vlastním životem. Když se vyhrálo, hlediště rozzářily stovky mobilů.

Krásná podívaná to byla i přímo z hlediště, ale vždycky po vyhraném zápase při pohledu zdola od kabin měl tenhle magický obraz neskutečnou sílu. Před šestým finále si displeje rozsvítily ještě před úvodním hvizdem. Možná i to ještě víc stmelilo tým, který mnozí po výměně trenérů odepisovali a lámali nad ním hůl. Chomutov šestý zápas finále vyhrál a v sedmém obrat v sérii dokonal.

Famózní finálový obrat z 0:3

Finále se po roce vrátilo do Chomutova. Vyprodaná hala, natěšení diváci, stav série 1:1. A v 15. minutě stav 3:0 pro Ústí. Seděla jsem na tribuně pro novináře a sledovala, jak se lidé na protější straně zvedají a odcházejí. Upřímně, nedivila jsem se jim. Chomutovský tým nicméně dokázal do konce první třetiny srovnat. Trefu Štěpána Hřebejka dělilo od přestávkové sirény jen 27 vteřin.

Ač šlo teprve o třetí finále, po tom sedmém se většina hráčů shodla, že právě tady se celá série zlomila. „Třikrát jsme si nechali vzít náskok a Chomutov po tomhle zápase narostl a začal hrát úplně jinak,“ tvrdil novinářům po sedmém finále skleslý Jaroslav Roubík. Chomutovský tým v tomto zápase poprvé naplno ukázal, jak obrovská je jeho vnitřní síla.

Grofova vítězná branka

Dvakrát Chomutov v sedmém finále prohrával, dvakrát dokázal srovnat. V základní hrací době měl právě Chomutov mírně navrch, v prodloužení se ale karta obrátila a bylo to Ústí, které několikrát hodně nebezpečně dotíralo na Řehoře. Kotel bílomodrých čítající několik stovek hlav včetně chomutovských hráčů, kteří v sedmém zápase nebyli na soupisce, několikrát úlevně vydechl. A minuty utíkaly, blížila se nájezdová loterie.

Pak ale Jan Kovář poslal puk Davidu Hruškovi a ten namazal za sebe Jakubu Grofovi. Chomutovský obránce byl v kruhu sám, proti němu jen Orct, tvrdá rána a rozsvícení červeného světla. Konec a obrovská radost. „Zůstal jsem tam sám, nějak jsem to trefil, ani přesně nevím jak. Potom už si toho moc nepamatuju,“ líčil pak vzadu novinářům svůj sprint na druhou stranu kluziště a pak zpátky doprovázený ohromným řevem.

Na rozdíl od finále před dvěma lety hráči nepřebrali pohár pro vítěze první ligy i atmosféra byla po prvotním náporu radosti mnohem střízlivější a pokornější. „Slavit budeme minimálně, protože cíl, který máme daný, je teprve před námi. Byli bychom rádi, kdybychom měli důvod k oslavám i za deset až čtrnáct dnů,“ říkal kapitán Milan Kraft.

Obrat z 0:2 v první baráži

V prvním barážovém zápase Chomutov dlouho držel stav 0:0, ve 26. minutě ale skóre otevřel Podkonický. Když v 53. minutě přidal druhou trefu Čutta vyskočil kurz na výhru Chomutova v základní hrací době na online sázkách na hodnotu 100:1! Nevisel tam ale dlouho – ještě v téže minutě snížil na 1:2 David Havíř. Pak vzal otěže zápasu do svých rukou Milan Kraft. 55. minuta – vyrovnáno. 57. minuta vedení 3:2 pro Piráty. Pro Boleslav veliký šok, naopak pro Piráty vzpruha do dalšího utkání.

Boleslav se už nezmohla na nic, stejně jako její fanoušci, které po většinu zápasů ti chomutovští bez problémů překřičeli. V Boleslavi se naplno fandilo snad jen ve druhém utkání, když Bruslaři zvýšili na 4:2. To se jedinkrát zmohl na potlesk celý stadion. Chomutovští fanoušci hokejem žili a VĚŘILI!

Poslední vteřiny sedmého zápasu

Když si Chomutov v čase 59:46 vyžádal oddechový čas, popadl Libor Dudek, chomutovský videotrenér, notebook a utíkal z novinářské tribuny dolu ke kabinám. Ze střídačky pod námi se ozývalo bušení hokejek o mantinely, pak první výkřiky radosti. Kotel chomutovských fanoušků tleskal kompletně ve stoje a odpočítával poslední vteřiny. Chomutov to dokázal! Po 38 letech se vrací mezi hokejovou elitu.

Nemůžu se poměřovat s těmi nejvěrnějšími fanoušky, ale hlavou mi za těch posledních 14 vteřin zápasu proběhlo všechno od prvních návštěv staré „stodoly“, kdy mi táta nosil pod zadek deku a v lahvi horký čaj, baráže s Karlovými Vary, semifinálové série s Českými Budějovicemi, kdy jsem přes hlavy ostatních viděla jen třetinu kluziště, přes čtvrtfinálový zmar v sezoně následující, kdy nás přejela 4:0 právě Boleslav, finále 2007 s Ústím, kdy se bojovalo o přímý postup do extraligy, po předloňskou baráž…

Asi nic si ale nebudu pamatovat tak dobře jako odpočítávání posledních vteřin v první lize – i přesto, že jsem je měla díky slzám trochu rozmazané. Poprvé jsem zažila sezonu, kterou jsme končili vítězným zápasem – a je to krásný pocit!