Po jak dlouhé době jste zpátky v Jyväskylä?

Gudas: „Naposledy jsem tu byl před třemi roky a od té doby, co jsem zde působil, tak jsem tu už počtvrté.“

Doležal: „Naposledy jsem tu byl v roce 1993, kdy jsem odlétal. Takže to bude skoro dvacet let.“

Změnilo se toho hodně ve městě, v klubu či v okolí?

Gudas: „Když jsem přijel po šestnácti letech, tak to byl obrovský rozdíl. Změnilo se například centrum města, kde se normálně jezdilo auty, dnes jsou zde pěší zóny a restaurace. Dřív tam býval jeden noční podnik a pár restaurací. Obrovsky se to tedy změnilo a život tu je úplně jiný, než tomu bylo dřív.“

Doležal: „Určitě ano. Ve středu města je pěší zóna, hala zůstala stejná, ale vyrostlo vedle ní velké tréninkové centrum.“

Jak vzpomínáte na své působení v klubu?

Gudas: „Vzpomínám na to strašně rád. Pro mě i pro Jirku to bylo první zahraniční angažmá, navíc jedno z nejúspěšnějších. Druhý rok jsme vyhráli základní část a ve finále play-off prohráli s Jokeritem Helsinky. Vzpomínky mám jen perfektní.“

Hlavní trenér - Jiří Doležal.

Doležal: „Krásně. Byl to krásný kus života tady ve Finsku, který jsme zažili s rodinou. Narodil se nám tu syn, takže to jsou nejhezčí vzpomínky.“

Ve své kariéře jste prošli několika ligami a poznali několik hokejových zemí. Je něco speciálního, co jste zažili jen ve Finsku?

Gudas: „Je tu krásné prostředí a lehký život. V podstatě se člověk nestará o nic jiného, než o hokej. Když jsem tu působil, tak jsem měl již tříletého syna, takže jsem se staral o něj a o hokej a byl to nádherný život.“

Doležal: „Specifické bylo určitě počasí. V létě dlouho světlo, v zimě dlouho tma. Počasí na nás hodně zapůsobilo.“

Společně jste do Finska přicházeli prakticky po revoluci v roce 1989. Jak moc velká změna to byla ve Finsku oproti komunistickému Československu?

Gudas: „Změna to byla obrovská. Oproti tomu, co jsme měli za podmínky zde a v Čechách, to bylo až neuvěřitelné. Jak hokejově, tak v normálním životě to byl velký skok.“

Doležal: „Úplně velký skok to nebyl, jelikož díky národnímu týmu jsme několik vyspělejších zemí poznali. Největší změnou bylo to, že jsme tu byli první půlrok sami a domů se vraceli až na Vánoce.“

Oba jste do Finska zamířili z pražské Sparty. Padlo rozhodnutí o přestupu společně? Jak moc jste se o tom spolu bavili?

Gudas: „Rozhodnutí jsme udělali prakticky společně v Bernu a přes jednu firmu, která nás zastupovala, jsme společně podepsali dvouletou smlouvu.“

Doležal: „Nabídka přišla během mistrovství světa v Bernu, kde jsme podepsali smlouvu. Rozhodování bylo tedy celkem rychlé. Kontaktovali jsme Spartu, zda s přestupem souhlasí, a když se kluby dohodly, tak bylo hotovo.“

Co bylo nejtěžší po příchodu do Finska? Byla to třeba jazyková bariéra?

Gudas: „Jazyk byl velký problém, jelikož jsme ani jeden neuměli skoro slovo anglicky. Naštěstí jsme ve městě narazili na jednu Češku a jednu Slovenku. K Evě jsme potom chodili na angličtinu, doučovala nás. Obě děvčata nám hodně pomohla.“

Radost Lea Gudase po vítězství v Ústí.

Doležal: „Měli jsme zde dvě paní, jednu Slovenku a jednu Češku, které nám ve všem pomáhaly. Ať už to bylo při vyřizování v nemocnicích, v bankách i se vším, co bylo potřeba ohledně rodiny.“

Kdo vám zajistil toto doučování?

Gudas: „Zařídil to klub. Třeba Anna Kyppö dodnes vyučuje na universitě slovenštinu, jelikož je Slovenka.“

Tým trénoval uznávaný finský trenér Hannu Aravirta. Jaký to byl trenér a jaké máte na tohoto charizmatického kouče vzpomínky?

Gudas: „Byl to výborný trenér. Naposledy jsem s ním mluvil před třemi měsíci, kdy jsem se jej ptal na některé hráče, které jsme měli v hledáčku. Jednou za dva roky se vidíme nebo slyšíme. Ze začátku jsem s ním měl trochu problémy, jelikož jsme si v některých věcech při bránění nerozuměli. Postupem času jsme si to vyjasnili a on byl i výborný v tom, že dokázal některé věci přijmout.“

Doležal: „Vzpomínám na něj jen v dobrém. Vycházeli jsme spolu dobře a myslím si, že on postavil mužstvo velmi dobře a chyběl nám krůček k titulu. Hannu je dobrý trenér a kdykoliv jsme se někde potkali, tak si vždy popovídáme.“

Ve Finsku jste dokázali vybojovat stříbrné a bronzové medaile. Jak vzpomínáte na tyto sezóny?

Gudas: „Celý tým šlapal výborně. Druhou sezónu jsme vyhráli základní část. Rozhodlo se v posledním kole, když Jokerit překvapivě zaváhal. Dozvěděli jsme se to až po zápase, bylo to velké překvapení.“

Doležal: „Všechny tři roky, co jsem tu byl, jsme hráli o medaile. Vzpomínám na ty sezóny moc rád, protože město zažilo neuvěřitelnou euforii. Možná jako letos v Chomutově, ačkoliv tam bylo méně lidí, jelikož tu není takový fanklub jako v Chomutově. Bylo to ale moc příjemné, lidi si nás pamatovali a bylo vidět i teď, že na nás nezapomněli.“

Jak se žilo ve Finsku?

Gudas: „Ladně, lehce a příjemně (usmívá se).“

Doležal: „Těžko říct přesně jak se tu žilo. Bylo to něco zvláštního a jednoduší to bylo o to, že jsme byly dvě české rodiny blízko sebe. Hodně jsme si pomáhali. Na druhou stranu jsme se naučili jazyk a poznali jsme, jak se žije v jiné zemi.“

Jiří Doležal udílí pokyny na střídačce.

S Jiřím Doležalem jste byli v týmu jedinými cizinci. Jak vás přijali finští spoluhráči?

Gudas: „Průkopníky ve Finsku byli Šindel s Válkem, takže nám trochu udělali cestu. V té době, kdy jsme tu byli, zde hrálo osmnáct českých hráčů. Samozřejmě občas to bylo složité, než nás pochopili, než jsme si některé věci vyříkali. Po našem zápase jsme s několika hráči seděli a oni na to rádi vzpomínají. V té době byl náš hokej jinde, než hokej tady a oni se strašně rádi učili.“

Doležal: „Ještě v létě jsme přiletěli s rodinami na víkend do tréninkového střediska, kde jsme se seznámili s mužstvem. Celkově to bylo výborné, jelikož se od nás chtěli učit a respektovali to, co jsme hráli. Nechtěli nás měnit na jejich hokej, ale naopak se chtěli přiučit českému hokeji. Tehdy nás Čechů bylo ve Finsku okolo dvaceti a myslím si, že to byla jejich dobrá volba.“

Jak moc těžký jazyk byla finština?

Gudas: „Finština není složitý jazyk. V té době jsme se ji ale neučili. Učili jsme se jen u Evy Hanninen angličtinu. Finská slovíčka jsme průběžně pochytávali. Člověk ta základní nezapomene dodnes.“

Doležal: „Není to jednoduchý jazyk, ale když to člověk naposlouchá, tak se to dá naučit. Něco si člověk pamatuje, ale na rozhovor by to asi nebylo (usmívá se).“

Jak moc mrzelo prohrané finále s Jokeritem?

Gudas: „Vůbec to nebylo zklamání. Hráli jsme proti Jokeritu, což v té době bylo vynikající mužstvo a bylo skoro nemožné jej porazit. Já dával tehdy jediný náš vítězný gól v sérii, ale jak říkám, zklamání to nebylo. Jokerit měl tehdy v týmu Otu Janeckého nebo Teemu Selänneho. Myslím si, že jsme uhráli to, co jsme mohli.“

Doležal: „Nebylo. Sice jsme vyhráli základní část, ale favoritem byl jednoznačně Jokerit, který měl výborné mužstvo. Janecký, Salänne tehdy vycházející top hvězda. Byli jsme sice blízko, ale zklamání to nebylo.“

Leo Gudas.

Stihli jste někoho starého známého navštívit?

Gudas: „Navštívili jsme společně s Jirkou obě naše dámy – Evu Hanninen a Annu Kyppö. Večer po zápase nás potom pozvali do vip místnosti, kde jsme se potkali s asi patnácti bývalými spoluhráči, což bylo hodně příjemné setkání.“

Doležal: „Navštívili jsme obě paní, které se o nás staraly, a bylo to moc příjemné. Také jsme měli možnost na stadiónu zavzpomínat na staré časy s bývalými spoluhráči a realizačním týmem. Bylo to moc milé, jelikož jsme se dlouhé roky neviděli. Dostali jsme i DVD, které má dvě a půl hodiny a bude nám připomínat působení tady v Jyväskylä.“

Jak probíhalo toto setkání, vzpomínalo se hodně?

Gudas: „Vzpomínalo, bylo hodně, na co vzpomínat. Hlavně Jirku rádi viděli, vždyť tu byl naposledy před skoro dvaceti lety.“

Bylo hodně příjemné slyšet na začátku velký aplaus diváků, když se hlasatel zmínil o vaší přítomnosti na stadiónu?

Gudas: „Bylo to hodně příjemné a třeba kustod týmu přinesl hokejky, s nimiž jsme hrávali, takže jsme se podepisovali a byli hodně překvapení. Přinesl i plakáty ze stříbrné sezóny. Vzpomínek bylo strašně moc a škoda, že to bylo takto krátké.“

Doležal: „Trošku to zamrazilo a hodně potěšilo. Dvacet let je dlouhá doba, a když u fanoušků zůstanete takhle zapsaní, tak to svědčí o nějaké práci.“