Stejně jako vašich kolegů od zbývajících týmů chomutovské akademie se i vás na začátek rozhovoru zeptám, jak byste zhodnotil uplynulou sezónu v podání svého mužstva, tedy mladšího dorostu...
„Mám trochu smíšené pocity. Kdyby nám po začátku někdo řekl, že budeme hrát přímo o závěrečný turnaj, byli bychom spokojení. V základní části nám o dva nebo tři body utekl postup do lepší poloviny soutěže, což nás trochu zklamalo, i když jsme si věřili, že i ze skupiny o umístění postoupíme do play-off. Tenhle cíl jsme splnili a naplnili jsme tím předsezónní úkol. Postoupili jsme do play-off, kde jsme v sérii s Libercem normálně nestačili valit oči. Kluci nás, možná i sebe, maximálně překvapili, protože jsme je ještě neviděli hrát tak, jak hráli ve třech zápasech téhle série. Jsem rád, že se ukázalo, že naše společná celosezónní práce měla efekt a zvedla tým. Po Liberci jsme byli maximálně spokojení. U série s Kladnem se to ve mně ještě pořád mele, jestli byla sezóna úspěšná nebo ne. Kladno nás nepřehrálo tak, abychom si řekli, že bylo lepší a neměli jsme na něj. Určitě jsme na postup měli. Vždycky chyběl kousek, což je ve sportu normální. Proto teď nevím, jestli mám být zklamaný nebo být rád, jak jsme se zvedli a postoupili přes Liberec. Celkově ale nakonec převládají spíš pozitivní pocity, ale vyřazení s Kladnem pořád nemůžu spolknout a skousnout.“

Mohla atmosféru play-off navodit už nadstavba, v níž jste hráli de facto o všechno, protože do vyřazovacích bojů mohl projít jen vítěz maximálně nejlepší tým na druhém místě tří skupin?
„I ve skupině o umístění jsme podávali výkony nahoru dolů. Jednou jsme zahráli dobře, dvakrát ne, pak zase dvakrát ano. Nebylo to zkrátka ono. Znovu zopakuji, že proti Liberci předvedli kluci fantastický výkon. Vím, že na ´kdyby´ se nehraje, ale kdybychom takhle hráli v základní části, postoupili bychom do lepší poloviny nadstavby a mohli jsme v play-off začínat doma. Pak by třeba i série s Kladnem vypadala jinak. Ale na to se nehraje, jak už jsem říkal. Jsem rád, že jsme odehráli sérii s Libercem tak, jak jsme ji odehráli, ale určitá hořkost z neúčasti na finálovém turnaji ve mně pořád je. Myslím, že jsme na postup měli.“

Několikrát jste zmínil sérii s Kladnem. Dokázal byste najít důvod, proč jste ji nevyhráli?
„Jednoznačně musím říct neproměňování šancí. I v rozhodujícím třetím zápase jsme Kladno přestříleli o deset patnáct střel, měli jsme vyložené šance, které jsme ale bohužel nedali. A právě to v play-off rozhoduje.“

Předpokládám, že vás potěšilo, když jste viděl výkony mladších dorostenců o kategorii výš. Věkem „vaši“ hráči se ve starším dorostu rozhodně neztratili. Nebyli do počtu...
„Je jasné, že každý trenér má z takové věci radost. I proto kluky posouváme výš, když na to mají. Tam vlastně směřuje snaha nás všech kolem mládežnických týmů. Mám radost, když kluci, kteří ročníkově spadají do mladšího dorostu, jsou platní i o kategorii výš a můžou pomoct.“

To samé se asi dá říct i v případě pozvánky hráčů do reprezentace, že?
„Určitě! Doufám, že malinký díl jejich úspěchu je i na nás trenérech v mladším dorostu, pokud jde o šestnáctku. I když to je spíš otázka pro kluky samotné, jestli to tak podle nich opravdu je. Oni by měli říct, jestli jsme jim nějak pomohli, někam je posunuli a jestli s námi byli spokojení. Přiznám se, že by mě odpověď zajímala.“ (usmívá se)

Přemýšlíte už o nadcházející sezóně nebo se soustředíte na volno a odpočinek?
„Práce u téhle kategorie mě hrozně baví a naplňujeme mě. Věřím, že budeme pokračovat ve stejném složení. Zatím se snažím aktivně odpočívat. V pondělí jsem ujel 45 kilometrů na kole, a pak jsem se musel smotat do klubíčka, jak mi bylo špatně. (směje se) Mám kolem baráku zahrádku, na kterou není během sezóny tolik času, takže budu pracovat tam. Proložím to nějakým kolem a během. Na klasikou dovolenou pojedu až v létě na začátku prázdnin, až budeme mít další volno před nástupem na led.“

Nová sezóna už možná svým způsobem maličko začala. S budoucím týmem jste v Hradci Králové skončili druzí na turnaji O pohár Martina Hostáka. Co vám tohle klání ukázalo?
„Byli jsme příjemně překvapení, jak jsme v konkurenci domácího Hradce, Sparty, Liberce, Pardubic a Plzně dopadli. Konfrontace s těmito týmy dopadla nad očekávání dobře. Zkoušeli jsme hráče, kteří by k nám mohli přijít zvenku a jevili se hodně dobře. Prostor dostaly i více než dvě pětky z osmé třídy a svoje si taky uhrály. Myslím, že místní kluci jsou příslibem do příští sezóny. Bude to práce jako každý rok, ale vypadá to docela dobře.“

Pokud se nepletu, jel s vámi i Josef Koláček. Jaké bylo koučovat syna bývalého spoluhráče, kterého jste zažil na ledě?
„Beru ho jako každého jiného hráče. Určitě nemá výhody ani nevýhody, že jde o syna Kamila Koláčka. Každý se musí prosadit sám, na základě výkonu a přístupu ke sportu, což u Pepy podle mého problém nebude. S Kamilem se vídáme hodně často na stadionu, některé věci spolu i konzultujeme, takže to určitě nebylo tak, že bych si najednou vybavil společné zápasy. Přece jen jsme v osobním kontaktu hodně často.“

Možná je na to ještě brzy, ale jak by v tuhle chvíli dopadlo srovnání otce a syna Koláčkových z pohledu Radka Šípa?
„Moc se to nedá srovnávat. Kamil byl daleko silovější než Pepča, který je zase obratnější a je hodně herní. Zatím mu chybí trochu síla a možná nějaký ten centimetr navíc. Za rok ale může být všechno jinak.“

Je hodně složité sledovat během sezóny v osmé třídě kandidáty pro mladší dorost?
„Sice není moc času kluky sledovat, ale s trenérem osmičky Vláďou Petrovkou si hráče společně oťukáváme. Když to dovolí situace, zúčastní se tréninku mladšího dorostu. Trochu zkušeností můžou kluci z osmičky posbírat i ke konci sezóny, kdy s námi jezdil na zápasy třeba David Petrásek. K určitému prolínání a tipování hráčů dochází, pokud však hráč nepřevyšuje svou kategorii natolik, že by zvládnul hrát v mladším dorostu, myslím, že nemá cenu kluky tahat nahoru a uměle je ostaršovat.“

Když nad tím tak přemýšlím, k posunům do vyšších kategorií dochází mnohem víc z mladšího nebo staršího dorostu do staršího dorostu respektive do juniorů než ze žáků do mladšího dorostu...
„To máte pravdu. Přechod z osmé třídy do dorosteneckého hokeje je podle mého největší, jaký kdy v hokeji zažijí. Jde i o samotné trénování, jeho náplň a intenzitu. Myslím, že do osmé třídy jsou kluci pořád děti, které si hrají. První rok v mladším dorostu je pro ně z mého pohledu takový úvodní náhled do dospělejšího hokeje. Chce se po nich daleko víc taktiky, nasazení a dalších věcí.“

Stíháte vůbec sledovat kariéru vlastního syna?
„Stíhám. Hrál už v juniorce, takže zápasy se mi nijak nekryly. Nějaké jsem tím pádem viděl, i když byl ze začátku sezóny asi dva měsíce zraněný, takže nehrál. Uvidíme, co bude s jeho kariérou dál.“