Prázdninová akce podle hlavičkou klubu navázala na loňský první ročník, kdy se malí hokejisté dostali na led, ale věnovali se i dalším sportům včetně úpolů. Ve velkých vedrech nechyběla ani zmrzlina nebo koupání. „Rodiče už dopředu trošku počítali, že se tábor zase spustí, takže se nám během čtyř turnusů vystřídalo skoro sedmdesát místních dětí v ročnících 2014 až 2010,“ hlásí Jan Minčák.

„V každém turnusu jsme měli pětadvacet až třicet hráčů, někteří se nám vraceli třeba i na tři turnusy,“ pokračuje. „Vnímám to tak, že rodiče byli asi spokojení, protože věděli, kam dítě dávají. Měli tu možnost a upřednostnili nás před jinými příměstskými tábory,“ libuje si.

Do pořádání se zapojila řada lidí včetně denních vychovatelek. Samotní trenéři však v příměstském táboře vidí především jeden zásadní smysl. „Děti samy asi doma říkaly, že u nás mají kamarády a chtějí být s námi znovu. Z tohoto pohledu tábor splnil účel. S Martinem Ťupou jsme si říkali, že díky táboru máme takové minisoustředění, protože se děti víc poznají, když na klasické soustředění nejezdí,“ vysvětluje Jan Minčák.

Spokojení prckové jsou pro všechny zainteresované tou největší odměnou a zároveň motivací pro další ročník. „Chceme minimálně zopakovat ten letošní a být ještě lepší,“ staví si před sebe jasný úkol. „Byli bychom rádi, aby nám rodiče s dětmi zachovali i nadále přízeň. Zároveň uvažujeme, že bychom tábor otevřeli i pro starší ročníky. Myslím, že pátá i šestá třída by ještě mohly být s námi, což jsem řešil i s kolegou Sedláčkem. Pak už jsou děti do určité míry soběstačné a samostatné, takže by k nám nechodily,“ přemítá.

 Jak už bylo zmíněno, plynulý průběh všech čtyř turnusů zajistila řada trenérů, dalších dospělých a firem. „Nerad bych na někoho zapomněl,“ říká Jan Minčák. „Hodně nám pomohli Josef Neugebauer, stavebniny DEK nebo firma Levier, která nám za neuvěřitelných podmínek zajistila pro děti oblečení, za což na dálku moc děkujeme do Zlína,“ jmenuje přece jen po chvíli. „Stejně jako loni jsme měli parádní stravovací servis v restauraci Srdcovka Monika,“ připojuje ještě.

Se sportem a pohybem dětí obecně jsou spojeny rovněž úrazy. Na ně však měli organizátoři podle Jana Minčáka štěstí. „Měli jsme tam jedno malé zranění, ale jinak jsme závažnější problémy řešit nemuseli,“ klepe na zuby. „Děti zlobily podle toho, jak byly namixované věkové. Navíc jsou to hokejisti, kteří musí tak trochu zlobit,“ usmívá se na závěr kouč, který sám v mládežnických letech hrával.