Štěpáne, pocházíte ze Strakonic, kde jste udělal první krůčky na ledě. Do velkého hokeje jste ale nakoukl až v Českých Budějovicích. Kdy jste se do krajské metropole vydal? Zvládl jste přechod bez problémů?
„Měl jsem malou výhodu v tom, že jsem někdy, tuším, v šest třídě šel do Písku, kde jsem nastupoval v žákovské lize až do deváté třídy. Už v ní jsem si vyzkoušel extraligu dorostu a na střední školu jsem odešel do Českých Budějovic. Díky tomu, že jsem šel postupnými kroky, jsem neměl se změnou prostředí žádné problémy.“

Na mezinárodní scéně jste se poprvé objevil v roce 2000 na mistrovství světa hráčů do osmnácti let ve švýcarských městech Kloten a Weinfelden. Jak s odstupem vzpomínáte na turnaj, který jste absolvoval mimo jiné s Alešem Pavlasem?
„O turnaji jsme se s Alešem dost bavili. Vybavovali jsme si, že se nám ten šampionát moc nepovedl. Brali jsme to jako vrchol žákovské reprezentační kariéry, protože to byl první velký a důležitý turnaj od šestnáctky. Bohužel se nám to ve Švýcarsku moc nepovedlo, prohráli jsme i poslední zápas o páté místo se Slovenskem. Vraceli jsme se domů se šestým místem, což byl docela propadák, řekl bych. Z toho důvodu nevzpomínám na tuhle akci úplně nejraději, na druhou stranu mi to v paměti utkvělo, jelikož se jednalo o mistrovství světa.“

Šampionát dvacetiletých o dva roky později v Pardubicích a Hradci Králové, kde se obhajovaly dva tituly juniorských mistrů světa, vám však těsně unikl, neboť jste ze závěrečné nominace vypadl jako jeden z posledních. Předpokládám, že tehdy jste to vnímal jako velké zklamání…
„Popravdě řečeno, moc jsem nepočítal, že bych se na turnaj dostal. Musím se přiznat, že mě mile překvapil už fakt, že jsem v týmu vydržel až do závěrečné fáze přípravy. V posledním sítu jsem šel z kola ven, ale v té době mi trenéři dávali docela dost prostoru v Českých Budějovicích a jezdil jsem vypomáhat Písku do první ligy, což zklamání z vyřazení z nominace dvacítky pro šampionát mírnilo.“

Štěpán Hřebejk kroutí v dresu Pirátů druhou kompletní sezónu

Pojďme nyní na klubovou úroveň. Sezóna 2000/2001 byla v několika ohledech zajímavá. Poprvé jste si zkusil seniorský hokej a připsal si premiérový start v extralize. Proti Kladnu jste však tolik nehrál, že?
„Mám dojem, že se jednalo o poslední zápas základní části, kdy už bylo o všem podstatném rozhodnuto. Místa v play-off byla rozdaná, mám za to, že České Budějovice tehdy nikam nepostoupily (pozn. autora: Obsadily jedenácté místo.), i proto jsme hráli dva nebo tři kluci z juniorů. I když jsem nedostal tolik prostoru, pořád šlo o můj první kontakt s extraligou a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem nebyl nervózní, i když nejsem velký trémista.“

Také jste ve čtyřech zápasech druhé ligy vypomohl Strakonicím. Zkuste popsat, jak jste vnímal návrat na „rodnou hroudu“…
„Přiznám se, že to byla zajímavá zkušenost. Už jen proto, že jsem ve Strakonicích od páté šesté třídy nehrál, jak už jsem říkal. Návrat byl zvláštní a speciální i tím, že jsem se vracel vlastně už do seniorského hokeje. Moc jsem se těšil. Už jen kvůli tomu, že jsem se mohl předvést před rodinou a kamarády.“

Hned v dalším ročníku vám starty v nejvyšší soutěži naskakovaly celkem pravidelně. Premiérová trefa ovšem přišla až o dvě sezóny později po téměř sedmdesáti odehraných zápasech v extralize. Bylo to čekání hodně nepříjemné?
„Postupem času to bylo horší a horší. Někdo naskočí do prvního zápasu a hned se prosadí, jiní se trefí ve druhém třetím utkání. Mně to tam ale pořád nechtělo padnout. Po čase už mě to i svazovalo, přestože jsem nikdy žádný velký střelec nebyl. Nebyl jsem v týmu od nějakých velkých kanonád.“

Nulu na kontě vstřelených gólů jste vymazal paradoxně v sezóně, kdy České Budějovice sestoupily. Vybavíte si pocity, jaké se vám honily hlavou po prohrané baráži s Jihlavou?
„Jedním slovem hrozné! Týden čtrnáct dní nechtěl člověk vůbec vylézat ven, protože se styděl. Tížilo mě vědomí, že jsem byl součástí mančaftu, který Budějovicím neudržel extraligu. Všechno ještě zhoršoval fakt, že jsem v Budějovicích naskočil do velkého hokeje a absolvoval jsem tam velký kus hokejové výchovy. Na druhou stranu o rok později, kdy jsme se vrátili, jsem zažíval nepopsatelné pocity. Troufám si říct, že jednalo o nejhezčí okamžiky dosavadní kariéry.“

V Českých Budějovicích zažil Štěpán Hřebejk nejen smutek, ale také radost
(Foto: www.hokejcb.cz)

Dokázal jste se během těch zhruba dvou týdnů po baráži, o kterých jste mluvil, vůbec na něco soustředit?
„Vůbec na nic! Po sestupu se objevovaly různé spekulace, jak to vůbec bude s hokejem v Budějovicích vypadat, což psychice taky nepřidávalo. Slýchával jsem, že panuje bezvládí a nikdo se do ničeho nežene. Nakonec to vzali do rukou nejlepší možní lidé a dopadlo to dobře.“

V první lize jste kralovali i díky posilám z NHL, která měla tehdy výluku. Povedl by se podle vás rychlý návrat bez es typu Radek Dvořák, Václav Prospal nebo Roman Turek?
„Troufám si říct, že bez nich bychom se do extraligy nevrátili. Vzali to mužstvo za své, postavili ho do latě a předváděli neskutečné výkony. Na druhou stranu řada lidí říkala, že dost tehdejších prvoligových hráčů by nastupovalo v extralize, kdyby nebyla výluka. Kluci z Ameriky by se do českých týmů nevraceli. Vypadalo by to úplně jinak, ale nevěřím, že bychom návrat zvládli. Hrozně oceňuju, že kluci šli i do první ligy, aby pomohli budějovickému hokeji. Určitě dostali spoustu nabídek z Evropy nebo třeba jako Venca Prospal neodcházeli do zámoří zrovna v dobrém. Dokázal, že hokej hrát umí a takové věci jdou mimo něj.“

Možná nejvíc v celém ročníku vás trápila chomutovská parta v semifinále, kde jste se ocitli na pokraji vyřazení. Dýchly na vás tehdejší zážitky, když jste poprvé vstoupil na starý zimní stadion jako hráč Chomutova?
„Nemusel jsem ani chodit na starý stadion. To semifinále si vybavím pokaždé, když jedu z jihu do Chomutova kolem hotelu vedle vysočanského krematoria, kde jsme tehdy s Budějovicemi přespávali. Když jedu okolo, pokaždé si vybavím, jak hrozně těžké jsme to tu měli. Prohráli jsme první zápas a přijeli na hotel s vědomím toho, že druhý den můžeme mít po sezóně. Říkali jsme si, že to nedopadne, kluci se vrátí do Ameriky a přemýšleli jsme, jak to všechno bude. Zkrátka strašné pocity.“

K postupu do finále jste výrazně přispěl i vy. V pátém rozhodujícím zápase jste vyrovnával na 2:2 a poslal jste utkání do prodloužení. Vybaví se vám tenhle moment jako první, když na zmíněné semifinále vzpomínáte?
„Jednoznačně! Považuji ten gól za asi nejdůležitější v kariéře, důležitější jsem nikdy nedal.“

Soudě podle výsledků v následujících sezónách klubu sestup možná i prospěl. Vnímáte to podobně?
„Myslím si, že máte úplnou pravdu. Do sestupu se tým pohyboval ve středu tabulky. Když jsme se do extraligy vrátili, kádr se velmi dobře doplnil a vytvořila se výborná parta. Díky tomu se v dalších sezónách hrálo na tak vysoké úrovni. Dost nás nastartovalo hned první play-off po návratu. Z osmého místa jsme šli na Liberec, senzačně jsme ho vyřadili a v semifinále jsme trápili i Slavii.“

Třikrát v řadě jste došli do semifinále play-off, ale finále vám zůstávalo zapovězeno. Bylo to hodně frustrující?
„První postup do semifinále byl z říše snů. Liberec, který do té doby neprohrál ani jeden zápas doma, jsme porazili 4:1. O rok později jsme chtěli jít dál, ale nevyšlo to. Nejvíc však bolel asi ten poslední rok, kdy jsme vypadli s Karlovými Vary až v sedmém zápase. Když jsme pak s odstupem viděli finále Varů se Slavií, spousta kluků v kabině prohlásila, že si to Vary zasloužily, protože šly za výhrou o trochu víc. Doma jsme je poráželi o gól nebo v nájezdech a u nich jsme dostávali velké ´šišky´. My jsme tehdy měli nejlepší formu a věřili jsme, že můžeme jít daleko.“

Vy jste v tomto období poprvé naskočil do národního týmu, kde jste ve třinácti startech třikrát skóroval. Nejvíc se vám povedl Channel One Cup 2007, neboť jste skončil druhý v kanadském bodování za Fjodorem Fjodorovem. Připomíná vám turnaj a zimní Moskvu nějaký suvenýr?
„Určitě mám doma z téhle akce dres, protože ty jsme dostávali na památku pokaždé. Na cedulkách u krku má napsáno, z jaké akce dres je. Toho z ruského turnaje si vážím nejvíc, protože tehdy se mi to v Rusku opravdu povedlo. Do reprezentace jsem si přenesl pohodu z klubu, kde všechno klapalo. Možná mi pomohl i přístup, že nemám co ztratit. Přidalo se i štěstí.“

Karlovarská Energie byla druhou extraligovou štací Štěpána Hřebejka
(Foto: www.hokejkv.cz)

V tomtéž ročníku, konkrétně 7. října 2007, se přihodil i jeden kuriózní moment. Vybavíte si jaký? Napovím vám, že souvisí s loňskou brankářskou posilou Pirátů Tomášem Dubou a duelem na Spartě…
„Vím naprosto přesně, kam míříte. Tehdy v přesilovce Michal Hudec nahazoval puk po mantinelu, Tomáš vyjížděl za branku, že puk chytí, ale ten se o nějaký výstupek mantinelu odrazil přímo mezi kruhy, kde jsem zrovna stál. Zmínka o téhle situaci padla v minulé sezóně jednou v autobuse, když jsme se vraceli ze zápasu.“

Čas plynul a v sezóně 2009/2010 jste poprvé natrvalo opustil České Budějovice. Bylo to hodně složité?
„Lhal bych, kdybych tvrdil, že to bylo jednoduché. Hodně jsem o tom přemýšlel. Začínal jsem cítit, že potřebuju změnu. Jenže postavili jsme tam dům, už tehdy jsme měli dvě děti. Nakonec jsem zvolil změnu, které nelituju. Angažmá ve Varech mi pomohlo, moje hra dostala znovu náboj.“

Českobudějovičtí fanoušci o vás hovořili jako o tamním Fleurym. Prozradíte, jak to srovnání vzniklo?
„Tuhle nálepku mi dal Venca Prospal, který ho dobře znal ze zámoří, kde se s ním v NHL potkával. Jednou mi na tréninku řekl Fleury a už mi to zůstalo. Všichni jsme si z toho dělali srandu.“

Vzhledem k jeho pověsti, lichotilo vám to nebo vám to spíš vadilo?
„Vůbec mi to nevadilo, vždyť jde o hráče, který nastupoval v NHL a dostal se do povědomí lidí. Na druhou stranu ty excesy mimo hokej jsem nijak neřešil. Tenkrát jsem někde řekl, že bych chtěl hrát hokej jako on, ale to ostatní bych si chtěl dělat po svém.“

Bouřlivák Theoren Fleury, po němž dostal Štěpán Hřebejk přezdívku od Václava Prospala

Četl jste jeho velmi otevřenou biografii, ve které popisuje mimo jiné zneužívání trenérem v juniorském týmu?
„Abych se přiznal, vůbec jsem se po ní nepídil. Nesháněl jsem o něm ani žádné jiné informace. Bral jsem to jen tak, že Venca mi tak jednou řekl a všichni okolo se toho chytli.“

Při pohledu na vaše statistiky mě zaujalo, že v seniorském hokeji jste až do minulé sezóny ani jednou nenastřádal deset a víc gólů. Čím si loňské střelecké procitnutí vysvětlujete?
„Nemluvil bych o nějakém procitnutí. Hodně gólů jsem si připsal díky tomu, že se ode mě puk odrazil a skončil v brance. Nerad bych ale urazil štěstí, protože takové góly padají, platí a leckdy bývají hodně důležité.“

Ještě bych se rád na chvíli zastavil u strakonického hokeje. Sledujete jeho osudy. Co říkáte pádu do krajského přeboru?
„Vím, že dlouhodobě tam panovaly problémy a nejspíš hlavně finanční. Nevím, jak přesně to tam teď je. Pamatuji si, že několikrát už druhou ligu vybojovali, ale obratem ji prodali. Potěšilo by mě, kdyby se do města druhá liga vrátila. Myslím si totiž, že lidi by si cestu na stadion našli. Jako malý jsem chodil na druhou národní ligu a návštěvy stály za to. Vždyť ve Strakonicích kromě ženského basketbalu nic jiného nebylo.“

Pokud nelžou internetové stránky jihočeské krajské ligy, měl jste na začátku února 2012 nastoupit za mužstvo rodného města proti týmu Olymp s Martinem Dejdarem, Dominikem Haškem nebo Alešem Valentou. Došlo k tomu opravdu?
„Kontaktoval mě pořadatel té akce, jestli bych přijel. Řekl jsem, že bych se rád zúčastnil, jenže shodou okolností jsme ve středu hráli v Hradci a v sobotu zase doma, takže jsem se omluvil, abych to nelámal přes koleno. Cestování by bylo moc, navíc ani trenéři nebyli úplně pro.“

Pojďme na chvíli mimo hokej. V jednom rozhovoru jste prozradil, že ve škole vás bavila matematika. Proč jste si oblíbil zrovna tenhle vesměs nepopulární předmět?
„Ona mi totiž hrozně šla. (směje se) Popravdě řečeno na základní škole jsem s ní vůbec nebojoval a nemusel jsem se na ni učit. V deváté třídě po přihláškách na střední mi naše paní učitelka matematiky pořád nevěřila, že mi to tak jde. Myslela si, že někde opisuji. Napsali jsme písemku a Hřebejk pravidelně hned další hodinu dostal jiný příklad, aby ho spočítal sám. Bylo to nepříjemné, ale na druhou stranu jsem měl radost, že můžu paní učitelku zlobit. (směje se) Nebavilo mě rýsování a ´kreslení´, vyžíval jsem se ve slovních úlohách.“

Štěpán Hřebejk s realizačním týmem, který se stará, aby hráči měli vše potřebné vždy připraveno

Také jste prý chtěl být pilotem tryskáče, kdybyste nehrál hokej. To byste se ale musel stát vojákem z povolání, že?
„Hrozně jsem po potom toužil. Rodiče mají chatu a náš soused byl pilotem z povolání. Když jsem byl malý, létal ze Žatce a po domluvě přelétával nad naší chatovou osadou. Pro mě to byl zážitek. Teď se těším na letecký trenažér v Kbelích, kde mi manželka jako dárek k Vánocům zařídila nějaké hodiny.“

Stále zeje místo pro motorku ve vaší garáži prázdnotou nebo už jste jej znovu zaplnil?
„Je pořádné prázdné. Jezdil jsem do doby, než se nám narodilo první dítě – dcera. Tím to skončilo, protože už jsem na to neměl čas a musím se přiznat, že jsem začínal mít i strach. Proto šla motorka z baráku.“

A co návštěva Grand Prix silničních motorek nebo mistrovství světa superbiků v Brně? Už jste se vydal přímo na okruh nebo pořád dáváte přednost sledování závodů v televizi?
„Raději sedím doma u televize a koukám z gauče. Člověk toho vidí víc. Přímo na stadionu bych viděl jen určitý úsek, v televizi mám přehled o všem nejdůležitějším a ještě je k dispozici opakovaný záznam.“ (usmívá se)

Na závěr bych vám chtěl připomenout ještě jedno setkání. V lednu 2008 jste se zúčastnil charitativní módní přehlídky pro dětský domov v Písku, kde předváděla modely i Veronika Chmelířová, manželka Milana Procházky. Nezkoušeli vás přemluvit, ať jdete taky na molo, i když jste jen rozdával autogramy?
„Nic takového tam na mě nezkoušeli. Dohodli jsme se dopředu, že se budu jen podepisovat, protože se svojí postavou žádné modely předvádět nemůžu. Vždyť všechny holky byly o hlavu vyšší než já. (směje se) Nicméně s Milanem už jsme to probírali. Verču tehdy doprovázel. Vlastně jsme se tam s Milanem seznámili, protože jsme se viděli poprvé mimo led.“