Jak vzpomínáte na sezónu 1973/1974, kdy jste hrál s Chomutovem nejvyšší soutěž?
„Pro nás se jednalo o novou zkušenost, protože jsme byli hodně mladí. Vzpomínám si, že trenér Luboš Černý říkal, že mančaft postoupil předčasně. Podle něj jsme ještě nebyli dostatečně vyzrálí na kvalitní hokej v nejvyšší soutěži. Výbor řekl, že tým se nebude posilovat, když jsme si postup uhráli. Nastupovali vlastně skoro jen kluci z Chomutova, odjinud pocházeli asi jen čtyři hráči. Měli jsme docela dobrou partu, zápasy jsme vyhrávali spíš vůlí a nadšením. Řada hokejových věcí nám chyběla, kvůli čemuž jsme sestoupili. Navíc jsme oproti současnosti neměli možnost zachránit se ještě v baráži, sestupovalo se přímo.“

S 22 góly jste se tehdy stal nejlepším střelcem mužstva. Jednalo se o vaši nejpovedenější sezónu vzhledem k tomu, že jste skóroval tolikrát v nejvyšší soutěži?
„Asi ano. Musím říct, že liga se mi hrála lépe než první národní, protože v zápasech se objevovalo víc hokejových věcí. Člověk měl víc času něco vymyslet, což mi vyhovovalo. Na mlácení po rozích jsem nikdy moc nebyl.“

Vybavíte si nějaký jeden konkrétní gól ze zmiňované sezóny?
„Určitě si pamatuju úplně první gól v té sezóně, který jsem dal doma před našlapanou halou Nadrchalovi. Vzpomínám si, že tenkrát bylo hrozné vedro. Venku bylo snad přes dvacet stupňů. Spousta ze sedmi tisíc diváků sledovala zápas svlečená do půli těla, led nebyl kvůli tomu moc kvalitní. Byl jsem spíš typ, který rád dorážel před brankou nebo střílel ze střední vzdálenosti. Když jsem pálil z dálky, smáli se mi už od mládeže, že střela zamrzne, než doletí k brance. (usmívá se) Ale povedlo se mi dát z dálky gól Slovanu Bratislava. Napřáhl jsem ke golfáku metr za modrou, přepadl jsem, ale puk letěl tak prudce, že skončil v šibenici branky. Na střídačce jsem pak sklidil salvu smíchu, že to byla pořádná pecka.“ (znovu se usmívá)

K povedenému ročníku vám jistě pomohli i spoluhráči. S kým jste nastupoval v jedné formaci?
„Nastupoval jsem na centru. Nalevo mi hrál Jarda Zeman, napravo Franta Branda. Dal nás dohromady Luboš Černý, který tohle docela uměl. Dával totiž k sobě různé typy hráčů a ono to dohromady fungovalo.“

Co se vám ze sezóny 1973/1974 nejvíc vrylo do paměti, pokud nepočítáme góly, o kterých už jsme mluvili?
„Chodíme na zápasy se spoluhráči Jardou Zemanem nebo Karlem Tonem a zdá se nám, že se v současnosti skoro pořád píská. Tenkrát se hákování nebo klepání do rukou nepískalo. Jednou se mi v Bratislavě na Slovanu stalo, že jsem jel od modré sám na brankáře a dostal jsem za tu dobu do lokte tři sekery od reprezentačního obránce Tajcnára. Po té třetí už jsem ani nevystřelil a rozhodčí nevylučoval. Po zápase jsme se setkali v kabině, kde mi doktor ošetřoval pořádně nateklý loket. On se podíval a ptal se mě, kdo mi to udělal. Tak jsem mu trochu naštvaně odpověděl, že to byl on a musí to dobře vědět, když mi naložil tři sekery po sobě.“

Chomutov se následně marně pokoušel o návrat mezi nejlepší československé kluby. Co podle vás scházelo, aby se návrat povedl už za dob, kdy jste ještě hrál?
„Několikrát jsme byli postupu blízko, ale ten poslední krůček jsme neudělali. Jeden rok se nám tam motal brněnský Ingstav, pak Opava nebo Ústím. Těžko říct, co chybělo, i když jsme tři čtyři roky hráli o první místo. Možná jsme potřebovali doplnit kádr, protože cizí hráči se nekupovali. Když jsem já začal hrát pravidelně za áčko, přišlo nás šest z vojny. Po nás ale byla docela velká pauza. Vždyť já jsem byl tři roky po sobě pořád bažant. Vedl jsem kanadské bodování, ale pořád jsem nosil puky a hokejky, protože nikdo mladší nebyl.“

Chomutovský dres jste oblékal téměř nepřetržitě v letech 1972 až 1986. Vynechal jste jen ročník 1983/1984. Proč?
„Hráli jsme a góly střílela jen jedna lajna. Noví produktivní hráči do mužstva nepřicházeli, my už jsme stárli a já si pak v novinách přečetl, že opory už nedávají góly. Samozřejmě už jsme nedávali třicet gólů za sezónu, ale bylo jich pořád třeba přes dvacet. V tu dobu jsem se rozhodl, že už hrát nebudu. Chtěl jsem skončit už v létě, ale byl jsem zařazen do sportovní čety Manesmannky, takže jsem musel sám dát výpověď z práce a hrál jsem ještě do konce roku 1982, kdy končila výpovědní lhůta. Od ledna jsem pak nastoupil do nového zaměstnání.“

Kde jste poté pracoval?
„Šel jsem do depa jezdit jako strojvedoucí. Nejprve jsem byl tedy kandidát, pak jsem si udělal kurz, abych byl plnohodnotný strojvedoucí.“

Co vás přimělo k návratu na ledové plochy?
„Rok a půl jsem hokej pořádně nehrál, jen občas jsem nastoupil za depo v okrese. Chomutov pak sestoupil z první národní ligy a vrátil se trenér Radič, který se hned ptal, co dělá Kubát. Řekli mu, že jezdím v depu na mašině. On řekl, že mě chce a ať se mě pokusí přemluvit. Přišli za mnou a já řekl, že to ještě zkusím. Jako jediný jsem ale dělal hokej po práci. Po noční jsem někdy na trénink nešel, když jsem nemohl, a refundaci jsem dostával jen za zápasy.“

V Chomutově jste skončil v létě 1986. Kam vedly vše kroky poté?
„Odešel jsem do Kadaně, kde jsem hrál ještě dva roky. Pak jsem hokej opustil úplně. Devět let jsem ještě byl na dráze, pak jsem nastoupil na učiliště jako mistr odborného výcviku na mašinách. S trénováním jsem začal až tady v Chomutově u juniorů. Ti se tehdy pohybovali dole, nebyli ani v lize, tak za mnou přišli někdy v roce 1995 nebo 1996, jestli bych nezkusil trénovat. Souhlasil jsem a dělal asistenta Honzovi Šimkovi. Po dvou letech jsem se stal hlavním trenérem.“

V novém tisíciletí, konkrétně od léta 2005, jste jeden čas vedl i seniorský tým Kadaně. Předpokládám, že rivalita s Chomutovem už nebyla taková jako po postupu Sportovního klubu do první ligy…
„Samozřejmě jsem se snažil kluky nabudit. Všichni jsme měli motivaci, abychom Chomutov porazili. Ale nemyslím si, že by to za mého trénování bylo nějak vyhrocené.“

Už jste to částečně naznačil v jedné z předchozích odpovědí, přesto se nyní zeptám přímo. Jak se vám líbí současný hokej?
„Jak už jsem říkal, myslím si, že zápasy jsou vedeny příliš úzkostlivě. Rozhodčí si de facto mohou se zápasem dělat, co chtějí. Stačí přiložit na hráče hokejku a je to sekání, což se mi moc nelíbí. Na druhou stranu si myslím, že mně osobně by to s mým stylem hry v současnosti vyhovovalo.“ (usmívá se)

Aktuálně hýbe hokejovým děním olympijský turnaj. Hodně se řešila nominace, kterou vybral Alois Hadamczik. Co říkáte na složení týmu pro Soči?
„Trenér vybral hráče, kterým věří. Jde o jeho volbu, on jde s kůží na trh. Osobně si taky myslím, že by tam měli být jiní hráči, ale jde jen o můj názor. Dost sleduju NHL a líbí se mi Jakub Kindl, který v Detroitu hraje stabilně přesilovky a v nominaci chybí. Uvidíme, jak to dopadne.“

A vy osobně vidíte šance českého týmu jak?
„Nagano se povede jednou za několik generací. Myslím, že se tentokrát asi opakovat nebude.“

Když Piráti postoupili do Tipsport extraligy, trénoval jste v Klášterci nad Ohří mimo jiné i mládež. Platí to stále?
„Už ne. Jsem v důchodu.“

Hokej vám neschází?
„Člověk byl na hokej zvyklý, to ano. Ale v Klášterci jsem skončil, protože to nebylo podle mých představ a to jsem nechtěl. V létě 2012 jsem nabídl svou funkci a řekl jsem, ať si najdou jiného trenéra.“

Pirátům se v aktuálním ročníku Tipsport extraligy příliš nedaří. Jak letošní sezónu snášíte?
„Je mi to líto už kvůli divákům, protože jich pořád chodí hodně. Pro hráče by to měla být motivace, ale ukazuje se, že někteří na extraligu asi nemají.“

Věříte v záchranu stejně jako v minulém ročníku?
„Baráž už nás nemine. Bude nesmírně náročná a nevyzpytatelná stejně jako loni, kdy to chvíli vypadalo dobře, pak špatně a nakonec vše dopadlo dobře. Týmy zespodu mají velkou motivaci a bude to velký boj.“

V chomutovském dresu jste zaznamenal 283 soutěžních gólů, co vás řadí na osmé místo historického pořadí klubových střelců…
„Na tohle moc nejsem, nikdy jsem podobné statistiky moc nesledoval. Nejsem typ, který by se někde chlubil, co dokázal. Myslím, že spousta lidí dneska ani neví, kdo vlastně nějaký Kubát je.“ (usmívá se)