Jakube, jaký byl zápas s Děčínem?
„Bylo to rozhodně lepší než u nich. Hlavně jsme proměňovali většinu šancí, které jsme měli. V Děčíně jsme to prohráli, dá se říct, tím, že jsme neproměňovali šance. Měli jsme pomalu dvakrát vyšší počet střel než oni. Teď se nám to ale vydařilo.“

Desítka nebývá často proti druholigovým soupeřům. Je to velké povzbuzení do přípravy i sezóny?
„Myslím si, že je to hodně velké povzbuzení, ale hlavně nám to, jak se říká, nesmí přerůst přes hlavu. Musíme pořád makat a pracovat na všem, co se dá a zlepšovat se.“

Proměňování šancí je tedy největší rozdíl oproti předchozímu utkání v Děčíně?
„Já si myslím, že určitě. V Děčíně jsme měli vlastně hodně velké šance, akorát jsme je neproměňovali a ta koncovka tam chyběla.“

Čím to, že venku to nevycházelo výsledkově a doma se daří?
„Můžeme říct, že je to díky fanouškům anebo, že konečně přišlo štěstí. Ale hlavně si myslím, že v tréninku jsme se více zaměřili na tu koncovku, což se vydařilo a jsme za to rádi.“

Zmínil jste fanoušky, kterých opět přišlo přes jeden tisíc. Jaké to je hrát před takovým množstvím lidí jako tým krajské ligy?
„Je to úžasné. Po té pomalu roční pauze, dá se říct, je to obrovské povzbuzení. Je to od nich skvělé, že nás podporují, i když hrajeme krajskou ligu.“

Jak moc speciální zápas to pro vás byl vzhledem k tomu, že váš bratr byl hlavním rozhodčím?
(smích) „Bylo to poprvé, kdy brácha pískal jako hlavní rozhodčí v seniorské kategorii, dřív pískal mé zápasy jen na čáře. Já se snažím na to nemyslet, protože je to zkrátka zápas. Je to podobné, jako kdyby hrál za druhý tým jako můj soupeř. Je potřeba se na to jednoduše nezaměřovat.“

Takže to ale nebylo úplně poprvé, kdy jste se setkali v roli hráč–rozhodčí?
„Nebylo, jelikož i minulý zápas s Řisutami pískal na čáře. A v juniorce v několika zápasech taky pískal dokonce i hlavního.“

Žádná nervozita z vaší strany tedy nebyla?
„Nee, dokážu se od toho odprostit. My to bereme spíš jako takovou rivalitu, ať už brácha píská nebo hraje proti mně. Občas na sebe hodíme nějaký pohled, ale snažíme se to brát profesionálně.“

Neodpustil vám tam jedno vyloučení a neposlal na trestnou lavici někoho jiného?
(smích) „Ne! To si myslí všichni, ale Petr Freiberg byl u podrážení opravdu dřív. Byl to jen jiný úhel pohledu, že já jsem přijel a akorát děčínský hráč padal, ale bylo to dobře odpískané.“

Řešíte s bráchou zpětně zápasy, na kterých se potkáte jako hráč–rozhodčí?
„Samozřejmě, že když se vidíme, tak si něco řekneme, rejpneme si. Jako třeba, že nám to mohl odpustit nebo naopak písknout proti nám, ale jinak se tomu spíše zasmějeme a probereme to z toho humorného hlediska.“

A během zápasu nějak komunikujete nebo vůbec ne?
„Ne ne, vůbec. Většinou, jen třeba před zápasem řekne, že mě dnes píská, rejpne si, ale jinak vůbec. Jediné co, tak když navážeme oční kontakt, tak proběhne nějaký malý nenápadný úšklebek, ale jinak nic.“

Jak to prožívá mamča, když vy dva jste na ledě a ona na střídačce jako zdravotnice?
„Mamča je hlavně pořád vysmátá a taky se snaží dělat ksichty. Akorát vlastně v zápasu proti Řisutám brácha, který je po operaci ramene, v jednu chvíli spadl, tak mamka hned: ‚Davídku, dávej bacha!‘ a takový. Maminkovský instinkt tam zkrátka stále je.“ (smích)