Začnu ještě předešlou sezónou, která byla vaše třetí ve Finsku. Jak na ni budete vzpomínat?
„Začala skvěle. Dařilo se mi v přípravě, v prvním utkání jsem dal i dva góly, což se mi v jednom zápase nepovedlo už dlouho. Když začala sezóna, všechno pokračovalo dobře. Já jsem udělal nějaké body, ale důležitější bylo že se nám dařilo jako týmu. Po nějakých patnácti zápasech jsem si natrhnul vazy v kotníku, takže jsem přes tři měsíce stál. To už bylo hodně těžké, protože pro mě šlo o zlomovou sezónu. Končila mi smlouva a potřeboval jsem se ukázat. Po zranění jsem se do toho pár zápasů dostával a nakonec sezónu dohrál bez problémů, i když jsme se po dohodě rozloučili.“

Takže nabídku nové smlouvy jste od Jukuritu nedostal?
„To zase ne. Nabídka přišla, ale nedomluvili jsme se na podmínkách. Navíc jsme byli v kontaktu s Litoměřicemi, což vnímám jako super možnost ukázat se. Jakmile jsem o zájmu Litoměřic věděl, ani jsem moc neváhal a chtěl jsem tam jít.“

Vnímáte, že doma budete možná přece jen víc na očích trenérům reprezentační dvacítky?
„Asi je to jeden z důvodů, proč jsem šel do Litoměřic. Snazší to určitě nebude, ale když se mi bude dařit, asi to bude víc vidět. Chtěl bych si vybojovat stabilní pozici a hrát dobré minuty.“

Nakonec jste se dostal hned na první možné mistrovství světa dvacetiletých po návratu do vlasti. Co pro vás účast na odloženém šampionátu znamená?
„Znamená to pro mě strašně moc. Každý by chtěl být na juniorském mistrovství. Příprava začínala se v patnácti obráncích, bylo dost tréninků a pak jsme hráli i dva modelové zápasy. Měl jsem tak dost času se ukázat, což bylo super. Potom se kádr zúžil a jeli jsme do finského Vierumäki, kde jsme odehráli čtyři zápasy. Po nich se dělala finální nominace a já se do ní dostal, takže jsem měl radost.“

Kdy poprvé jste začal věřit, že se do konečné nominace na šampionát vejdete?
„Uvěřil jsem asi až ve chvíli, kdy to trenéři oznámili. Od prvního dne, co vyšla nominace na přípravu, jsem doufal, že bych se na turnaj mohl dostat. Pak jsem dělal, co jsem mohl, a vyšlo to. Na začátku jsem si jako cíl sezóny dal pozici v Litoměřicích a klasické mistrovství na konci roku. Je parádní, že mistrovství vyšlo už teď v srpnu, kdy jsem moc nepočítal, že mě trenéři vůbec pozvou do přípravy.“

Pomohl vám k lepší pozici dubnový turnaj v Příbrami?
„Získal jsem díky němu zkušenosti, protože v reprezentaci jsem do té doby měl jediný start za šestnáctku. Měl jsem v minulé sezóně jet s devatenáctkou na tři zápasy proti Finsku, ale zrovna jsem se zranil. V Příbrami jsem začínal jako sedmý bek a končil v první obraně. Hrál jsem dost minut, takže určitě super zkušenost, i když pod jiným trenérem, než jakého má dvacítka teď.“

Pojďme ale ještě k předešlé sezóně. Vybavíte si, jak se vám zranění přihodilo?
„Jeden pátek jsme hráli  v Lappeenrantě a měli o víkendu volno. Já si šel v neděli zahrát paddel,což bych popsal jako tenis na způsob squashe, kdy člověk uzavřený v takovém skle. Chtěl jsem se hýbat i během volna a takhle blbě jsem se zranil.“

Tušil jste hned, že je zranění vážnější?
„Věděl jsem hned, že to je blbý. Ležel jsem a kotník začal být hned fialový. Navíc fakt hodně natekl. Naštěstí mi hned pomohl majitel kurtů, který mi nohu zavázal, dal ji nahoru a ledoval jsem. Já bych se to asi snažil rozchodit, takže bylo štěstí, že mi takhle pomohl. Kolem osmé večer jsem volal trenérovi, který se ptal, jestli to mám oteklé. Domluvili jsme se, že hned ráno půjdu k doktorovi a já mu řekl, že už to asi tak oteklé nebude. Jenže před spaním jsem sundal pásku a kotník vypadal, jak kdybych tam měl dva tenisáky. Hned jsem trenérovi volal a ráno šel na vyšetření. První diagnóza byla, že mám v kotníku zlomeninu. Chtěl jsem hned letět domů, ale trenéři říkali, ať počkám, aby to let nezhoršil. Po týdnu v Česku mi agent domluvil vyšetření u pana Holibky v Olomouci, kde jsem šel na rentgen, magnetickou rezonanci i ultrazvuk a žádná zlomenina tam nebyla. Viděli jen poškozené vazy, což přes velký otok ve Finsku neviděli.“

Co na zranění v klubu říkali?
„Když jsem ještě ten den volal hlavnímu trenérovi Tomovi, říkal, že je to blbé, ale bral to jako zranění v rámci tréninku, protože jsme si měli jít zaběhat. My si místo toho šli zahrát. Říkal, že bych nemohl třeba ani vyjít z baráku, kdyby mi to vyčítal.“

Bylo těžké učinit rozhodnutí vrátit se z Finska domů?
„Bylo. Za tři roky v Jukuritu jsem si tam docela zvykl, navíc jsem měl celou dobu stejného trenéra. Přiznám se, že jsem se do Česka moc vracet nechtěl. Chtěl jsem zůstat ve Finsku a zkusit třeba i Mestis dospělých. Nicméně Litoměřice mě opravdu zaujaly, teď jsem spokojený a rád, že budu nastupovat tam.“

V České republice jste posledním rokem junior. Máte v plánu vyrazit po opuštění mládežnických let zase do zahraničí?
„Všechno se bude odvíjet od toho, jak se mi povede sezóna v Litoměřicích. Pak se uvidí. Asi bych se do Finska rád vrátil, nebo si zkusil Švédsko, ale už bych chtěl jít přímo do seniorského týmu a nevyužít výjimky, protože třeba ve Finsku bych mohl po této sezóně hrát ještě dva roky juniorku.“

Myslíte, že dveře do Jukuritu máte otevřené?
„Odešel jsem v dobrém, takže si myslím, že bych se tam vrátit mohl. Ale odešel i trenér, kterého jsem celou dobu měl. Bude jako asistent v Liize u týmu Vaasan Sport, tak bych klidně šel za ním. Jak jsem ale říkal, uvidíme, jak se mi povede sezóna, která začíná.“

Sledoval jste ve Finsku dál Piráty?
„Sledoval. Vím, že juniorce se na začátku moc nedařilo, což mě mrzelo, protože tým mi nepřišel tak špatný. Uteklo jim to a nepomohly ani výhry v závěru. Bohužel se chytli pozdě a spadli. Nejvíc v kontaktu jsem byl s Tadeášem Svobodou a Honzou Vostiňákem, se kterými jsme hráli NHLko nebo jiné hry. Áčko bylo super. Když jsem viděl soupisku, počítal jsem, že postoupí a budou dominovat. Nejvíc jsem sledoval kvalifikaci.“

Budete působit v české soutěži. Existuje šance, že byste se objevil v dresu áčka ve druhé lize?
„Uvidíme. Doufám, že se uchytím v Litoměřicích, abych nemusel nikde pendlovat. Na druhou stranu si dovedu představit, že bych chomutovskému áčku pomohl, kdybych neměl takové vytížení.“