Aktuální zprávy

Pohled za střídačky: Jak vlastně vznikají zápasové rozhovory?

Napsal 15.03.2011 Lucie Štěrbová
C h o m u t o v - „Máme vůbec co dávat na web před startem finále?“ padla v redakci obligátní otázka. „Tak jako určitě, třeba nějakej rozhovor,“ přišla odpověď. No, a bylo jasno. Nejen, že uděláme nějaké rozhovory, ale ještě se pokusíme okolnosti jejich vzniku přiblížit fanouškům. Volba padla na mě. Tak se pojďte společně se mnou mrknout na to, co se v té pro většinu fanoušků nedostupné zóně před kabinami občas děje…

Tak jako určitě!

Zeptejte se, na co chcete, a drtivá většina hokejistů svojí odpověď začne právě touhle hláškou. Na druhou stranu – kdo má pořád vymýšlet nové, neotřelé a originální odpovědi na pořád ty stejné otázky, že?

Spousta hráčů se pak uchyluje k frázím, které si kolikrát ani nemusíte nahrávat, protože už jste je slyšeli opravdu mockrát. Téměř nikoho v nich nezajímají osobní statistiky, všichni hrají pro tým, tabulky nesledují, soupeř je nezajímá, důležitá je jen vlastní hra. Každý zápas začíná od stavu 0:0, z předchozích chyb je potřeba se poučit a soupeř se nesmí podcenit. Proč se vyhrálo? No, protože jsme dali o jednu branku víc než soupeř, přeci! :)

Žádný učený z nebe nespadl

O tom, že začátky bývají těžké, asi netřeba polemizovat. V mém případě byly dost krušné i pro hráče, kteří se mi dostali pod ruce. Svůj první rozhovor jsem dělala s Antonínem Duškem, toho času hráčem Benátek. Ty v Chomutově tehdy prohrály 0:2. Nutno podotknout, že po tristním výkonu, což jsem chudákovi Duškovi „vpálila“ hned v první otázce.

Na dotaz: „Na gólmana jste poprvé vystřelili až po patnácti minutách hry, přesilovky byly děsivé, výkon obrany zrovna tak, jak byste to dneska zhodnotil vy?“ přišla odpověď až po dost dlouhé pauze. Mám podezření, že místo nad odpovědí přemýšlel nad tím, čím mě přetáhne po hlavě za ten drzý výčet (ne)kvalit jeho týmu.

Občas mi to ujede i dneska a pak se nemůžu divit, že na otázku „Jak se cítíte, když jste dneska prohráli, nedali ani branku a spadli na poslední místo?“ Dostanu celkem jasnou odpověď: „No jak?! Blbě!“

Podle nosa poznáš kosa

Občas je ale úspěch už jen to, že se vám podaří adepta na rozhovor včas identifikovat. Není nic horšího než si před kabinou hostujícího týmu vyslechnout: „Jo téén, no tak ten vám teďka prošel!“ Nemít paměť na obličeje je peklo.

Podobné to bývá, když sháníme kvůli ohlasům hostující trenéry. To kolikrát stepujeme před hostující kabinou a snažíme se alespoň podle věku odhadnout, kdo by to tak mohl být. Po posledním domácím zápase se Znojmem jsem takhle vybafla na pana Soudka: „Dobrý den, vy jste trenér?“ Načež on s úsměvem kontroval: „Tak já doufám, že po dnešku ještě pořád jo.“

Bez komentáře!

Zdeněk Skořepa nás podezřívá, že si ho schválně vybíráme po prohraných zápasech. No… možná má částečně pravdu. Na rozdíl od spousty jiných hráčů mu to totiž povídá i v okamžicích, kdy se zrovna nedaří. Rozhovor nám odmítl jen jednou. Po posledním zápase loni v Boleslavi jen zakroutil hlavou, řekl: „Dneska fakt ne, nezlobte se!“

Jednoduché to nemají ani ti, kteří nám hráče na rozhovory „tahají“ ven ze šatny. Pamatuju na slovní fotbal Davida Dindy s Markem Sikorou. „Siki, pojď na rozhovor!“ „Já nechci!“ „Siki, nedělej se a pojď!“ „Vždyť jsem ho dělal nedávno!“ „To bylo po tvým příchodu!“ „No vidíš!“ „Jenže to už je čtvrt roku!“

Když se vloudí chybka

„Tak dneska jste si bez problémů poradili s … s … hmm … s Třebíčí… néé vlastně s Chrud-,“ „S Havlíčkovým Brodem,“ musel mě loni usměrňovat David Hruška. Zbyňka Hrdela jsem zase bůhví proč poslala ve svojí hlavě v zápase na trestnou lavici a pak se ho na to ptala. Docela koukal. Já taky.

Na druhou stranu ani hráči kolikrát neví, kolik právě skončený zápas přesně skončil a jednou z nedávných perliček je nehraný údiv jednoho z chomutovských útočníků po čtvrtfinále s Hradcem, když na otázku ohledně gólmana Luňáka odpověděl: „A on fakt zase chytal jo? Já si ani nevšiml, myslel jsem, že to byl dneska ten druhej.“