Vojto, jaká byla první sezóna, kterou jste strávil v zahraničí?
„Začátek byl docela těžký, protože jsem byl v Tampere úplně sám. Můj spolubydlící totiž dorazil až po třech týdnech. Snažil jsem se zapadnout a najít si kamarády, ale bylo to docela těžké, i když jsem se nestyděl tolik, jak jsem si myslel. Navíc jsem neuměl moc vařit ani prát. Přiznám se, že po čtrnácti dnech jsem to chtěl vzdát, ale rodiče mě přemluvili, abych vydržel. Když pak přijel spolubydlící, zlepšilo se to a teď jsem rád, že jsem vydržel. Hodně jsem se toho naučil. Zlepšil jsem i angličtinu, protože jsem chodil do školy, což mi pomohlo zbavit se nervozity při používání angličtiny. Taky jsem se naučil pracovat s vlastními emocemi.“

Zvládl jste postupně i zmíněné věci mimo hokej?
„Jo, jo. Dost jsem telefonoval s mamkou, která mě na všechno navedla. Poradila mi, jak nastavit pračku i jak uvařit jídla.“ (usmívá se)

Takže se dá říct, že jste se osamostatnil?
„Musím říct, že jako člověk jsem hodně vyrostl. Hodně věcí jsem si uvědomil a hodně věcí jsem si začal vážit. Řekl bych, že jsem našel sám sebe. Přece jen jsme byli celou dobu na bytě v podstatě jen ve dvou, což časem trochu leze na nervy. Hodně času jsem trávil sám, takže jsem měl prostor sám sebe víc poznat. To byl velký benefit sezóny.“

S kým jste bydlel?
„Bydleli jsme na bytě s Adamem Jechem a Tomášem Hamarou, ale ten hrál hodně za áčko, takže s námi moc nebyl. S Adamem jsme byli ve stejném ročníku, takže jsme měli v podstatě stejný program a všechno dělali spolu.“

Jak často za vámi vyrážela rodina?
„Rodiče dorazili jen jednou. Někdy v listopadu za mnou na týden přijeli, aby se podívali, jak se v Tampere mám a jak všechno funguje. Asi jsem jim taky už trochu chyběl. (směje se) Zašli jsme si na večeři i s Adamem. Bylo to super a pro mě docela vzpruha.“

Vy jste se domů dostal?
„Jo. Letěl jsem na Vánoce. Letěli jsme už 20. prosince a já se domů hodně těšil, protože jsem si před odletem do Tampere nedokázal představit, jak mentálně brutální ty měsíce bez rodiny budou. Zpátky jsme se pak vracel 3. ledna.“

Pojďme vyloženě k hokeji. Co vám rok ve Finsku dal?
„Naučil jsem se spoustu nových cviků a cvičení. Taky jsem se naučil pracovat sám se sebou, protože jsem často chodil trénovat sám. V podstatě ve všem jsem se zlepšil, asi nejvíc jsem si posílil mentální stránku.“

Vyjmenoval jste toho hodně. Já mám Finsko spojené i s tím, že tam trenéři hodně dbají na stravu mladých hokejistů. Posunul jste se i v téhle oblasti?
„Ve stravě jsem se posunul hodně. Hodně jsem jedl sladké a fastfoody, ale člověku se za tyhle věci nechce zbytečně utrácet, když si vaří sám. Právě díky vaření jsem začal jíst víc zdravě. Taky jsem začal pít vodu, abych neutrácel za sladká pití. Myslel jsem si, že Finové budou v tomhle hodně jinde, ale i oni pijí dost energiťáků a umí jíst i jako prasata, když to tak nazvu. (směje se) Řekl bych, že jsou stejní jako kluci u nás. Já jsem se ale změnil. Už vím, co mám jíst, co je špatné a co dobré. Jsem v tomhle rozumnější.“

Jaká byla úroveň soutěže do 18 let, kterou jste za Tapparu hrál?
„Určitě lepší než u nás. Když jsem přijel, byl jsem v šoku, protože všichni měli metr devadesát a devadesát kilo. Já přiletěl se sedmdesáti kily a byl jsem o deset centimetrů menší. Po herní stránce jsem stíhal, ale fyzicky byli skoro všichni úplně jinde.“

Takže jste musel na fyzičce zamakat?
„To ani ne. Spíš šlo o to nabrat svalovou hmotu, což se mi povedlo, protože jsem za sezónu přibral devět kilo. Hodně tomu pomohla i kvalitní strava, protože obědy ve škole byly super a já si navíc ještě i vařil. Třikrát týdně byla ryba, takže strava byla opravdu nejlepší, co mohla být. Já jsem na sobě opravdu hodně makal, což bylo občas mentálně těžké, protože jsem na to nebyl úplně zvyklý, ale fyzicky jsem se hodně posunul.“

Donutí člověka pracovat i finské prostředí, o kterém jsem slyšel, že hráči nic nešidí ani v nepřítomnosti trenéra?
„Párkrát jsem zažil, že si kluci ulevili, což mě docela to překvapilo. Když jsem byl zraněný, měli jsme jet patnáct minut na kole a spoluhráč po pěti minutách odešel. Nebo když už toho měli ti nejstarší v osmnáctce opravdu dost, jednu sérii třeba trochu ošidili, ale já jsem si řekl, že jako prvoročák tohle dělat nemůžu a chci být lepší. Motivovala mě svým způsobem samota a snaha být pořád lepší a lepší. Zároveň jsem viděl, že se zlepšuju a dřina má smysl. I díky tomu jsem si přidával a teď si nedokážu představit, že bych někde polevil. Ve Finsku jsem pochopil, že všechno dělám pro sebe, ne pro trenéra. (usmívá se) Jako cizinec jsem chtěl a musel dokázat, že jsem lepší a vydám ze sebe úplně všechno.“

Zažil jste tamperské derby. Jaké byly souboje s Ilvesem?
„Narazili jsme na sebe dvakrát. Poprvé nás porazili v přípravě asi 1:5, což se trenér docela divil. Mistrák jsme pak vyhráli, tuším, 3:2 v prodloužení. My jsme pak postoupili do bojů o play-off a Ilves hrál skupinu poražených, takže už jsme s ním nehráli.“

Zmínil jste play-off, ve kterém jste odehrál pět utkání. Jste s výsledkem sezóny spokojený?
„Nakonec jsme vybojovali bronz, takže jsme potvrdili umístění po nadstavbě, ale každý chce být nejlepší, takže zlato by mi udělalo ještě větší radost. V semifinále nás vyřadilo Espoo, které nakonec celou soutěž vyhrálo.“

Mluvil jste o zranění. Takže úplně bezproblémová sezóna nebyla, že?
„Do Vánoc všechno probíhalo skvěle. Dařilo se mi herně, cítil jsem se opravdu dobře. Když jsem se vrátil z Čech, dva týdny jsem trénoval a začalo mě chytat koleno. Myslel jsem si, že to přejde, tak jsme ještě tři čtyři dny trénoval, ale pak už to nešlo. Musel jsem k doktorovi a na řadu vyšetření včetně magnetické rezonance. Zjistilo se, že mám zánět úponu, na který se upíná kvadriceps. Vlastně mi bylo řečeno, že mám ten sval silnější, než kolik vydrží jeho úpon, a proto se úpon zanítil. Měsíc a půl jsem pak nehrál a jen cvičil ruce. Pak už jsem chtěl na led, tak jsem od poloviny března hrál i přes bolest. Ještě jsem absolvoval akci s nároďákem a v Čechách jsem pak dostal tři injekce plazmy, po kterých jsem si dal měsíc volno. Pak to bylo lepší. Bolelo to jen na dotek, navíc mi doktor povolil už i chodit na led. Musím si ale hlídat stravu a dělat speciální stabilizační cviky, aby se úpon dal úplně do pořádku a posílilo se koleno. Doktor říkal, že časem to vymizí.“

Mám pocit, že právě koleno vás připravilo o větší možnost bojovat o nominaci na Hlinka Gretzky Cup. Je to tak?
„Je. Na tenhle turnaj jsem se hodně chtěl dostat a uspět na něm, protože by mi to v kariéře pomohlo, ale bohužel mi v koleně píchlo a nemohl jsem bruslit, takže jsem v Davosu odehrál jen jeden zápas. Teď už je to lepší a dojíždím na léčbu do Prahy.“

Tappara má ve Finsku docela zvuk. Cítil jste, že jste ve velkém klubu, když jste přicházel na stadion?
„V zázemí to až tolik znát nebylo, protože o tři plochy se klub dělí i s krasobruslaři a dalšími akcemi. Vycítil jsem to hlavně u trenérů, na kterých bylo vidět, že moc dobře vědí, co dělají. Měli jsme video i další věci, které byly na profi úrovni. Co jsem si všiml, tak u dvacítky to bylo ještě profesionálnější, což může být i tím, že hráči jsou ještě vyspělejší. Přece jenom v osmnáctce jsme byli pořád ještě takoví puberťáci. (směje se) Někteří se hokejem možná pořád ještě ‚jenom’ bavili, kdežto ve dvacítce už je vidět, že si každý jde za svým. Měl jsem pocit, že některé kluby se naší dvacítky i bály.“

Zahráli jste si i v nové hale, kde se konalo mistrovství světa dospělých?
„Bohužel ne. Hala je určená jen pro áčko, jiný tým tam hrát nebude. Ale byl jsem se podívat na kabinu áčka a na jeho dva zápasy. Musím říct, že to bylo skvělé, protože takovou halu jsem v životě neviděl. Lákalo mě zůstat i na šampionát, ale kvůli zdraví jsem letěl domů, abych se léčil a dobře připravil na novou sezónu, i když mi klub nabídl, abych tam trénoval i v létě.“

Pro nadcházející sezónu jste zvolil kanadskou juniorskou WHL. Pokračování v Tampere nebylo ve hře?
„Ve Finsku bych dál hrál osmnáctku, což se rodičům i agentovi moc nelíbilo. Tappara má ve dvacítce hodně kvalitních obránců včetně adeptů na příští draft NHL. Pro můj rozvoj už by to podle agenta nebylo nejlepší, což mi naznačil i manažer Tappary. Že by mě dali někam jinam do dvacítky a pak si mě případně stáhli. Když se objevila možnost jít do dobré organizace v kanadské juniorce, neváhal jsme, protože to byl vždycky jeden z mých snů.“

Máte v hlavě, že v případě klubového úspěchu by se vám mohla vzdálit účast na mistrovství světa osmnáctiletých příští rok v dubnu?
„Snažím se soustředit na teď a tady, protože člověk nikdy neví, co přijde. Můžu se zranit a pak bych na mistrovství taky nejel. Chci co nejvíc pomoct klubu a zbytek se uvidí. Čeká mě důležitá sezóna, na kterou se snažím co nejlépe připravit. To je jediné, co můžu ovlivnit.“

Sledoval jste na dálku mládež Pirátů?
„Určitě. Občas jsem se podíval na juniorku, v play-off dorostu jsem sledoval celé zápasy. Škoda. Myslím, že kluci Třinec mohli porazit.“

Když jste sledoval, jak i dorostenci dostávali prostor v seniorském áčku, nezalitoval jste jako chomutovský odchovanec, že jste odešel? Přece jen byste si možná už poměrně brzy zahrál za áčko, i když „jen“ v krajské lize...
„Přiznám se, že trochu mě to mrzelo. Zvlášť když jsem viděl, kolik lidí chodilo a jak fandili. Jak jsem byl ve Finsku sám, myslím, že jsem nad tím i zbytečně moc přemýšlel. Trochu mě mrzelo, že všichni už hrají za áčko a já jsem pořád v osmnáctce, ale pak jsem se ještě víc soustředil na sebe, i když jsem áčku hodně fandil.“

Foto: vanninen.kuvat.fi