Téměř dvoumetrový slovenský reprezentant přišel do Chomutova minulý týden. „Nevypadá to, že by se NHL v brzké době rozběhla, takže jsme to museli začít řešit, hledal jsem nějakou alternativu, abych se dostal do herního tempa,“ vykládal po utkání v pražské O2 aréně.

„Do Ruska je to ale strašně daleko a cestovat přes polovinu zeměkoule pro mě nemá význam. Hledal jsem proto i něco v Česku a nakonec to vyšlo právě v Chomutově. Měl jsem nabídky i z jiných klubů v Česku, ale tady ta dohoda byla strašně rychlá.“

Jurčina tak rozšířil „slovenskou sekci“ v kabině Chomutova o další jméno. A zároveň přiznává, že to byl jeden z hlavních důvodů, proč šel právě k Pirátům. „Znám kluky, co tu hrají, a všichni do jednoho říkali, jak je tady výborná parta, což myslím, že je jedna z nejdůležitějších věcí, pokud hrajete hokej – působit v týmu, který opravdu funguje. A navíc už jsem opravdu chtěl hrát.“

Zápas na ledě Slavie nebyl pro Milana Jurčinu moc jednoduchý. Do ostrého soutěžního utkání naskočil totiž po dlouhé pauze. „Hrál jsem zápas po pěti měsících,“ přiznal před šatnami těsně po skončení. „Ze začátku to bylo spíš takové oťukávání. Na začátku třetí třetiny se k tomu pak přidalo drobné zranění, takže jsem utkání ani nedohrál. Ale počítám, že mi bude stačit pár zápasů a do všeho se zase dostanu,“ věřil si zadák New York Islanders. „Určitě mě napadlo, že nebudu stíhat, ale nemůžu si dovolit, aby mě ovládl strach. Respekt jsem ale před tímhle zápasem měl, to zase ano.“

Chomutov si od angažování urostlého beka slibuje zkvalitnění obranných řad a zvýšení důrazu ve vlastním pásmu. „Nemyslím si ale, že budu nějaký zlý muž. Budu hrát svůj hokej – a v obraně si udělám pořádek.“

Problém nevidí ani v širším kluzišti, které v Evropě je. „Hrál jsem na olympiádě, na mistrovství světa. To jsem přiletěl a hned druhý den jsem hrál na širokém kluzišti zápas. Tam se vás taky nikdo neptá, jestli si zvyknete, jestli budete stíhat, tam prostě stíhat musím.“

Ve slovenské reprezentaci potom Jurčina obléká dres s „Jágrovou“ osmašedesátkou. Na Slavii ale naskočil do utkání v dresu s číslem 87. „Ptali se mě, jaké číslo bych chtěl. Řekl jsem, ať mi dají to, co je zrovna volné. I kdyby to byla osmašedesátka, tak bych z toho nedělal žádnou vědu. Nakonec mi dali „87“, mám podezření, že to byl dres, který měli nejblíže po ruce,“ uzavřel s úsměvem.