Pár kroků za kulisy

„Mikrovlnku do autobusu jsem splnit nemohl,“ usmívá se řidič Roman Brandner

Napsal 02.12.2020 Libor Kult
C h o m u t o v - Od brzkých devadesátých let minulého století brázdí evropské silnice za volantem autobusu, z nějž si jen na krátký čas odskočil do kamionu. Od sezóny 2009/2010 jezdí Roman Brandner s chomutovským áčkem, které však v aktuálním ročníku využívá především osobní auta. Přesto má zkušený šofér řadu zajímavých zážitků, o něž se podělil v rozhovoru. Dozvíte se například, jak jeho „angažmá“ u Pirátů vzniklo, jak prožíval dlouhé čekání na D1, kteří fotbalisté mu vstoupili omylem do autobusu, kdo byl vrchní promítač v extraligových časech nebo kdo je nejlepší dopravní aplikace.

Chybí vám výjezdy s Piráty?
„Musím se přiznat, že občas si vzpomenu, jak jsme si před odjezdem dávali kafe s Romanem Laukem. Teď možná začne Chance liga, takže se mi pak zase trochu změní režim, ale jinak jen svážíme lidi do Amazonu. Všechno ostatní je v tuhle chvíli v podstatě mrtvé.“

Jak vlastně vaše „angažmá“ u Pirátů vzniklo?
„S Piráty jsem začal jezdit díky tomu, že dlouhé roky pracuji pro firmu Altano, kterou si jednou klub objednal. Tenkrát s áčkem jezdil, tuším, místní dopravní podnik. Ten prodal autobus, se kterým áčko jezdilo, a nový klubu nevyhovoval. Naše firma dostala pozvání, majitel pan Bursa přistavil autobus a vedení klubu řeklo, že autobus vyhovuje, takže jsem začal jezdit s áčkem. Pokud se nepletu, jednalo se o sezónu 2009/2010 za trenérské dvojice Radim Rulík – Vláďa Petrovka.“

Nedělala vám zpočátku problémy poměrně objemná hokejová výstroj?
„V Chomutově byla dlouhodobě výhoda v dodávce, která vozila věci kustodů. Když jsme začali jezdit i pro Kadaň, muselo se vejít všechno včetně kustoda. Když jsme začínali, jezdili jsme menším autobusem i na počet míst, takže tam se tašky s výstrojí musely skládat trochu pečlivěji. Nejvíc se musí přemýšlet u žáků, když jedou obě třídy najednou. Tam už se občas něco musí dát i do ložnice pro řidiče.“

Bloudil jste někdy cestou k zápasu?
„Upřímně musí říct, že jsme nikdy nebloudili, ale kufrování pomohlo naší firmě k hokeji. Tehdy ještě jezdil chomutovský dopravní podnik a autobus bloudil cestou do Šumperku. Dalo by se říct, že šlo o poslední hřebíček do rakve, protože právě po téhle jízdě začal klub hledat nového dopravce.“

Dorazil autobus s týmem někdy na poslední chvíli před venkovním utkáním?
„Jednou jsme za trenérů Sýkory s Votrubou přijeli do Havlíčkova Brodu asi až hodinu a deset minut před zápasem. Standardně chtěli být trenéři na zimáku soupeře dvě hodiny před utkáním, ale tady nám cestu zkomplikovaly zácpy na dálnici. Pan Sýkora to vzal v klidu, naopak pan Votruba to nemohl rozdýchat. Tehdy jsem je ještě neznal tak dobře, abych jim řekl, že většinou se vyhraje za tři body, když se přijede pozdě. (usmívá se) Tenkrát se tam vůbec poprvé vyhrálo za tři body.“

Platí ještě nějaké nepsané pravidlo jako tři body po pozdním příjezdu?
„Asi ani ne. Většinou se nám problémy vyhýbaly i díky tomu, že před autobusem jezdila dodávka s panem Laukem. Většinou jsme díky tomu byli na zimáku dvě hodiny před zápasem, jak chtěli trenéři včetně Vladimíra Růžičky. Samozřejmě plus mínus pět minut, což se někteří z trenérů až divili.“

Takže jste se o problémech před vámi dozvěděl s předstihem od vedoucího týmu v dodávce?
„Je to přesně tak. Dodávka před námi je velká výhoda, navíc existují aplikace, které můžou cestu zrychlit. Nejvíc používám Waze a dobrá ‚aplikace‘ byl vždycky Petr Martínek, který sledoval dopravu pořád. (směje se) Hlásil mi třeba policejní hlídky, kolony a podobně.“

V prosinci 2018 jste řídil autobus, který s Kadaní uvízl na D1 a tím pádem mužstvo neodehrálo utkání v Jihlavě. Jak se osudný den vyvíjel?
„Ráno ten den jsem si přečetl, jak to na D1 vypadá. Už ráno tehdy psali, že jeden směr stojí, aby ho silničáři prosolili a zpojízdnili. Přiznám se, že nevím, který směr to byl, ale doufal jsem, že problémy nebudou. Přesto jsme se někde kolem osmdesátého kilometru zastavili, protože na Vysočině se situace změní během chvilky. Když to převedu na kilometry, stačí jich deset a počasí způsobí, že dálnice nejede.“

Šlo o jedinou podobnou zkušenost za dobu, co řídíte?
„Když jsme poprvé zastavili, bavili jsme se s trenéry a náhodou jsem nadnesl, že rekord čekání mám z francouzských Alp, kde jsem stál kvůli lavině sedm hodin. V tu chvíli jsem netušil, že tohle ještě o hodinu překonáme. Zastavili jsme totiž plus minus v půl třetí a kolem jedenácté večer jsme se rozjeli s tím, že jsme už věděli, že pojedeme domů. Jenže jsme se ještě potřebovali dostat ze směru na Brno do pruhu na Prahu. Nakonec to dobře dopadlo, protože ještě nebyl úplně ošetřený celý úsek a vznikla nehoda dvou kamionů, takže úplně první informace zněla, že bychom měli stát do šesti do rána, protože nebyla technika na odtažení kamionů, kterou se ale nakonec povedlo sehnat, takže jsme kolem půl jedné už byli ve směru na Prahu.“

Nebál jste se, že dojde nafta?
„Toho jsem se opravdu nebál. (usmívá se) Když jsme vyráželi z Kadaně, měl jsem plnou nádrž. Na druhou stranu je pravda, že jsem se majitele a šéfa radši neptal na spotřebu. (znovu se usmívá) Když se vypne motor, je v autobuse za chvíli zima, proto běžel celou dobu.“

Jednalo se o delší cestu s hokejem?
„To zase úplně ne. S Kadaní to časově vyšlo jako standardní cesta do Havířova, odkud se vracím domů kolem půl čtvrté ráno.“

Měl někdy někdo z hráčů nějaký požadavek, který vás překvapil?
„Pamatuju si snad jen Tomáše Divíška, který si přál do autobusu mikrovlnou troubu. Tohle jediné mi utkvělo v paměti, ale splnit jsme mu to nemohli.“

Nelezou vám některé filmy za tu dobu už krkem?
„Co se týká videotéky, tu v posledních letech obstarával mladý Vláďa Růžička. Občas se stalo, že nedonesl žádný film, takže se zabrousilo do kousků, které vozím pořád. Řadu filmů jsem tak slyšel několikrát, ale není to tak, že by mi nějaký lezl na nervy.“

Ke kolika hokejovým zápasům už jste vyrazil?
„To opravdu nejsem schopný spočítat.“

Po změně identity klubu jste dlouhé roky jezdil s polepeným autobusem. Měl jste s tím někdy problém třeba během klasických zájezdů pro cestovní kanceláře?
„Vyloženě problém jsem nikdy nezaznamenal, ale reakce v Čechách byly nejrůznější. Když vezmu hokej, asi nejhorší to bývalo v Jihlavě, kde to autobus odnesl vždycky nejvíc – podrážky na spodku, polití pivem nebo plivance. U klasického cestování jsme museli jen na začátku řešit atesty kvůli polepeným oknům, ale jinak si lidi hlavně v cizině autobus fotili, takže převažovaly spíš pozitivní příhody. Jednou jsme spali v Itálii někde u Neapole a někdo si nás vyfotil. Dal nám vizitku a za týden jsme našli fotku na internetu. Ten člověk si dal práci, zjistil si, že je to týmový autobus Pirátů a přiřadil k fotce jména všech hráčů z té sezóny. Ve Vídni na letišti jsem pak jednou čekal na nějakou izraelskou klientelu a stál jsem vedle týmového autobusu, tuším, Hambuger SV. Fotbalisti asi moc nevěnovali pozornost polepům a vlezli ke mně do autobusu.“

Váš syn prošel pirátskou mládeží a momentálně hraje univerzitní ligu za ústecké North Wings? Je hokej doma častým tématem?
„Dá se říct, že od podzimu do jara se u nás řeší hokej, pak se to překlopí na klasické zájezdy. Asi málokdo viděl tolik zápasů od áčka až po mládež, protože nevydržím celou dobu sedět v autobusu, ale synovi do hokeje už nekecám. Když byl menší, občas jsem mu do duše promluvil jako asi každý.“

×
Dnes v 16:00 | Jun.
VHK ROBE Vsetín
Piráti Chomutov