Kubo, jak moc vás mrzí, že jste nemohl odletět s národním týmem Channel One Cup?
„Reprezentace je pořád jeden z mých snů, ale zdravotní situace mě bohužel do Moskvy nepustila. Mrzí mě to, ale na druhou stranu na první reprezentační akci bych rozhodně nechtěl jet ve chvíli, kdy nejsem stoprocentní. To poslední, co bych chtěl, je hrát ‚o jedné noze‘.“

Obrečel jste nemožnost odletět?
„To zase úplně ne.“ (směje se)

Co vám blesklo hlavou, když jste se o nominaci dozvěděl?
„Potěšilo mě to. Věděl jsem to ještě před tím mým drobným zraněním, takže jsem byl natěšený. Bohužel se pak stalo, co se stalo, takže musím máknout, abych nominaci obdržel příště.“

Byl jste naštvaný, když jste se zranil?
„Zase šlo o zranění dolní končetiny, které naštěstí nebylo tak vážné. V tu chvíli jsem byl naštvaný, protože jsem nemohl dohrát zápas. Zároveň jsem ale věděl, že to není jen malá bolístka, která rychle odezní.“

Kdy vlastně odlétáte do zámoří?
„Abych pravdu řekl, nevím. (usmívá se) Zatím nemám žádné konkrétní informace. Netuším, kdy budu vědět.“

Takže se vás přípravný kemp Bostonu před startem NHL týkat nebude?
„To teď opravdu nedokážu říct. Vím, že někteří kluci už mají data odletu nebo jsou v Americe, já zatím nic nevím.“

Jste kvůli tomu nervózní?
„Samozřejmě by bylo lepší, kdybych třeba už před dvěma měsíci věděl, kdy konkrétně poletím do Ameriky. Bohužel je to jinak a já s tím nic neudělám, ale trochu nervózní jsme.“

Máte nějaké zprávy, jak to bude s AHL?
„To si myslím, že je v tuhle chvíli jedna velká neznámá. Absolutně nedokážu říct, jak to s ní bude.“

Dovedete si představit, že byste případně dokončil sezónu v Karlových Varech?
„Je to jedna z možností. Kdyby to nastalo, určitě nebudu naštvaný nebo zklamaný, protože jsem s týmem už skoro půl sezóny a chtěl bych klukům pomoct až do konce.“

Jakub Lauko odehrál v barvách Karlových Varů zatím 19 zápasů s bilancí 5 gólů a 4 asistencí (Foto: Aleš Bedlík, www.hokejkv.cz)

Jaký je pro vás návrat na česká klubová kluziště?
„Po dvou letech v Kanadě a Americe je to jiné – hokej, prostředí i možnost být s rodinou. Je to takové nečekané.“ (usmívá se)

Občas zazní, že hokej v zámoří a v Evropě jsou dva jiné sporty. Potvrdíte to?
„Dalo by se to tak říct. (usmívá se) Styl je opravdu odlišný a porovnávat se to moc nedá. Na druhou stranu hokej jako takový je pořád stejný, jen se mění styl hry.“

Pomáhá vám, že máte v týmu a vlastně i v jedné lajně Davida Kašeho, jehož znáte od Pirátů?
„Známe se hrozně dlouho a taky už má za sebou nějaké sezóny v zámoří. Už jsme spolu párkrát hráli v Chomutově pod Růžou, teď navíc máme podobné návyky, takže je fajn, že většinou nastupujeme spolu. Navíc i Kuba Flek hraje podobným stylem jako v zámoří. Taky je přímočarý a všechno cpe do brány. Vyhovíme si a myslím, že odvádíme docela dobrou práci.“

V předešlé sezóně jste odehrál za farmu Bostonu v Providence jen 22 utkání s bilancí pěti gólů a čtyř asistencí. Jak minulý ročník hodnotíte?
„Kvůli zraněním byla sezóna taková rozpačitá, protože jsem toho kvůli zdravotním problémům tolik neodehrál. Zranění bylo víc, takže to beru zhruba padesát na padesát mezi pozitivními a negativními věcmi. Nejvíc mě mrzelo, jak pro mě skončilo mistrovství dvacítek. Takový je ale bohužel občas život, který ale zase přináší i horší věci.“

Tušil jste hned na ledě, že pro vás mistrovství po šesti vteřinách skončilo?
„Nechtěl jsem si připustit, že už bych do turnaje nezasáhl. Pořád jsem doufal, že to nebude tak hrozné, i když v hlavě jsem měl, že je to špatné. Když mi to místo v kabině prohlédl doktor, řekl jsem mu, že jdu zápas dohrát. Jenže jak jsem na nohu stoupl, věděl jsem a cítil, že jde zase o vazy. V tu chvíli mi definitivně došlo, že je to pro mě konečná.“

Zranění vás připravila o dvacítky i debut v seniorské reprezentaci. Neříkáte si, že je té smůly až moc?
„Asi trochu smůlu mám. (hořce se pousměje) Teď se snažím maximálně posílit kolena a hraju s ortézami na obou nohách. Snažím se zraněním co nejvíc předcházet, i když to není úplně příjemné, protože sám cítím, že kolena nejsou úplně v pořádku.“

Jsou pro vás návraty po zranění složité?
„Vždycky se dostanu do nějaké formy, daří se mi a přijde zranění. Už jsem to zažil třikrát. Návrat zase tak složitý není. Spíš mě štve, že nemůžu hrát, když mi to jde, a nemůžu to zase tak moc ovlivnit. Není to příjemné, ale pořád si opakuju, že to musím brát, jak to je, a že jsou horší věci.“

Jakub Lauko odehrál na domácím MS hráčů do dvaceti let jen pár vteřin, než ho vyřadilo zranění vazů (Foto: ČTK via www.isport.cz)

Po přerušení NHL hráli Bruins play-off. Neříkal jste si, že by mohla přijít pozvánka do vytvořené bubliny?
„Ze začátku jsem si myslel, že tam pojedu, protože nebylo úplně jasné, kolik hráčů v bublině bude. Postupem času se začalo mluvit o omezeném počtu hráčů a vedení komunikovalo s klukama, kteří měli jet. Ondra Kaše mi říkal, že měli videohovor se všemi hráči z Evropy. Mě nikdo nekontaktoval, takže mi docházelo, že nejspíš nikam nepojedu. Byla by to super zkušenost, ale určitě jsem to nevnímal tak, že bych toho litoval.“

Když jste zmínil dalšího parťáka od Pirátů, byl jste rád, že byl do Bostonu vyměněný?
„Asi jsem o tom věděl trochu dýl a nejspíš i dřív než Ondra, protože lidi na farmě se mě ptali, jak dobře ho znám a jaký je kluk. Byl jsem rád, že v organizaci bude další Čech, kterého navíc znám dlouho a oba jsme hráli tady v Chomutově.“

Co jste lidem na farmě řekl?
(usmívá se) „Řekl jsem jim, že ho znám delší dobu. Že jsme spolu v létě trénovali v Chomutově ještě s Péťou Švehlou a chodili jsme tu spolu na led. Že je to super kluk, který Bostonu určitě pomůže.“

Farmě skončila sezóna předčasně a vy jste vyrazil domů. Jak probíhala cesta se všemi opatřeními proti šíření koronaviru?
„Samotná cesta byla v pohodě, jen jsem musel mít celou dobu respirátor. Těžší bylo koncem března najít let do Česka, protože kromě Velké Británie byla všechna evropská letiště zavřená. Nakonec jsem let našel a ze dne na den letěl, doma jsem pak měl jenom karanténu.“

Jak jste ji snášel?
„Zase tak moc si to neberu. Dá se říct, že teď je to už nějakou dobu v podstatě stejné, i když hrajeme.“

Co testy? Jsou hodně otravné?
„Úplně příjemné to není, ale člověk si časem zvykne, že ho dvakrát týdně šťourají v nose. Život mi to nijak neomezuje, takže je to v pohodě. Navíc u antigenních testů to není tak hrozné, i když jde pořád o šťourání v nose. Když to vezmu, radši si párkrát strčíme tyčinku do nosu, než abychom nehráli.“ (usmívá se)

Projevil se u vás nějaký příznak onemocnění COVID-19 nebo se vám zatím vyhýbá?
„Když jsme ve Varech byli všichni v karanténě, byl jsem přesvědčený, že pozitivní jsem, ale nebyl jsem. Zatím jsem nebyl pozitivní ani jednou, za což jsem rád.“

Sledoval jste mezi dvěma českými sezónami dění kolem Pirátů?
„Mám to od taťky z první ruky, takže jsem tomu byl blízko.“

Viděl jsem vás u střídačky Pirátů v Kadani. Nezvažoval jste, že byste si za áčko mateřského klubu zase zahrál?
„Kdyby to šlo, nebránil bych se tomu, ale bohužel nejdou udělat střídavé starty o víc než jednu soutěž. Chtěl bych si zahrát, ale bohužel to nejde.“

Jak se vám na Piráty dívá z hlediště, když nemůžete být na ledě, jak jste byl zvyklý v minulosti?
„Viděl jsem tři zápasy včetně konce domácího mistráky s Lovosicemi. Je to jiné, když koukám na chomutovské áčko z hlediště, ale klobouk dolů před klukama, kteří se vrátili, aby pomohli.“

Nastupoval jste v bílomodrých dresech. Líbí se vám nové červené?
„Osobně se mi ten nápad líbí a myslím, že by to klidně mohlo zůstat i do budoucna.“

Jak to máte s maturitou? Stihl jste si ji udělat, když jste teď doma?
„Ještě musím dodělat čtvrťák, což jsem vlastně dvakrát mohl, ale nečekal jsem, že se vrátím už v březnu a teď tu nakonec zůstanu.“