Máte za sebou dvě sezóny v zámoří, které v létě 2019 oddělila zkouška v chomutovském A-týmu. Nezvažoval jste setrvání v ČR, když jste se dozvěděl, že za áčko Pirátů hrát nebudete?
„Neřešil jsem to i proto, že jsem potřeboval doléčit zraněné koleno. Když jsem se uzdravil, bylo lehké se rozhodnout, že se vrátím, kde jsem byl, protože mi volali, že mě chtějí zpátky. Tím pádem jsem měl hned jasno.“

Co pro vás jako chomutovského rodáka a odchovance znamenal start za místní áčko, i když se jednalo „jen“ o přípravu?
„Bylo to super, protože Ústí nasadilo i s některé zkušené hráče, kteří toho mají hodně za sebou.“

Pokud se nepletu, jednalo se o vaši první přípravu se seniorským týmem. Co vám tréninky a zápas ukázaly?
„Otevřelo mi to oči. Zjistil jsem, jak funguje profesionální hokej.“

Pojďme na úplný začátek vašeho působení v týmu z města West Valley City. Jak se vaše zámořské angažmá seběhlo?
„Po návratu ze Švédska jsem byl v Praze na kempu, kam přiletěl trenér z Ameriky. Když jsme se spolu bavili, zeptal se, jestli bych nechtěl letět do Utahu a hrát za jeho tým.“

Předtím jste dohrával sezónu za švédský tým IFK Österåker. Setrvání v severní Evropě jste nezvažoval?
„Ani ne. O zámoří jsem přemýšlel, už když jsem během sezóny 2017/2018 odcházel do Švédska. Tehdy jsem si ještě vybral Evropu, ale v létě už jsem neváhal s tím, že chci v Americe i studovat, což taky dělám.“

Co studujete?
„Dělám online obor spojený s obchodem na University of Nebraska, což je něco jako střední škola.“

Jaké byly začátky na severu amerického kontinentu?
„Během půlroku ve Švédsku jsem se trochu rozkoukal a zvykl si postarat se o sebe, takže v Americe už to tak složité nebylo a všeho šlo v pohodě. Navíc jsem se ve Švédsku naučil pořádně anglicky, což jsem předtím neuměl. Ve Švédsku jsme si na baráku dělali všechno sami a v Americe jsem bydlel v rodině, která mi se vším pomáhala, což bylo super.“

Bylo bydlení v rodině velká pomoc?
„Spíš bych to nazval zpestřením. Oba roky jsem měl super rodiny a všude mě braly s sebou. Měl jsem pokaždé jinou, protože ta z prvního roku letěla během druhé sezóny snad na měsíc do Londýna a nechtěla, abych byl v baráku sám. Chápal jsem to a dostal jsem od týmu jinou rodinu, která byla super v tom, že dcera taky hrála hokej, takže jsme si navzájem chodili na naše zápasy a hodně se toho točilo kolem sportu. Jsme v kontaktu i teď a plánují, že by časem vyrazili k nám.“

Lišil se hokej ve Švédsku a ve Western States Hockey League?
„Do Åkersbergy jsem přiletěl v rozehrané sezóně a v podstatě hned jsem naskočil do zápasů. V Americe to bylo jiné v tom, že jsme měli měsíční tréninkový kemp, ve kterém se ještě bojovalo o místa v týmu, a každý dřel, jak nejvíc mohl. Co se týká přímo hokeje, ve Švédsku se šlo hodně do rychlosti a bylo to hodně o bruslení. V Americe to bylo víc zámořské – dost se hrálo tělo a hodně se dbalo na taktiku.“

Zvykal jste si na odlišný styl dlouho?
„Řekl bych, že jsem se změnou neměl až takový problém. Samozřejmě ze začátku jsem se na menším hřišti rozkoukával, protože na něm není tolik času, když dostanete puk. Párkrát jsem dostal tělo, ale po pár zápasech už to bylo v pohodě.“ (usmívá se)

Byl jste se dvěma sezónami spokojený?
„Dá se říct, že ano, i když v základní části první sezóny jsem dostal pukem blbě do nártu, takže jsem skoro měsíc nehrál a před play-off jsem si zranil koleno, takže jsem do něj bohužel nezasáhl. No a letos jsme o play-off přišli kvůli koronaviru. Já osobně jsem měl první rok trochu složitější, protože jsem byl mladý, takže jsem hodně bojoval o sestavu a navíc jsem ze začátku trefoval hlavně tyčky. Pak jsem to zlomil.“

Pokaždé jste měl minimálně dva české spoluhráče – první rok Jakuba Lelka s Janem Dvořákem, druhý rok znovu Lelka s Josefem Bajerem a Vojtěchem Svobodou. Byl jste rád, že nejste v týmu jediný Čech?
„Bylo super, že jsem si vždycky mohl s někým pokecat česky. V první sezóně jsem pomáhal Kubovi Lelkovi, v té druhé zase Pepovi Bajerovi, se kterým jsem hrál v Chomutově v mojí první sezóně ve starším dorostu, protože byl v zahraničí poprvé.“

V soutěži působí i kanadské týmy. Jak jste to měli s cestováním?
„V první sezóně jsme na zápas párkrát letěli. Mám pocit, že do El Pasa a Oklahoma City. V té nedávno skončené jsme jen jezdili autobusem, protože nás nečekaly takové dálky.

Takže s kanadskými týmy jste se nepotkali?
„Tak úplně to není. Sice jsme hodně hráli s týmy z naší divize, takže jsme jezdili nejdál asi dvacet hodin do státu Washington. Zbytek byl v okolí do nějakých sedmi hodin autobusem, což nebylo tak hrozné. Třeba ve druhé sezóně jsme i do Oklahoma City jeli autobusem. S jedním kanadským týmem jsme hráli na předvánočním turnaji ligy ve Vegas. Ten se normálně počítá do základní části. Jen se na jednom místě sejdou všechny týmy a odehrají se tři zápasy se soupeři, ke kterým je to dál nebo nepatří do dané divize.“

To je asi příjemné zpestření sezóny, ne?
„Je to super i tím, že se turnaj koná ve Vegas. Chodí docela dost lidí, zahrajeme si s jinými soupeři a po turnaji můžeme vyrazit slavit Vánoce, protože je to těsně před nimi.“

Zmínil jste Las Vegas. Vyrazili jste s týmem na nějaké utkání NHL?
„S týmem jsme tam žádný zápas NHL nestihli, protože na to nebyl čas, ale já jsem tam jednou viděl utkání Golden Knights s Coloradem. Pak jsem vyrazil sám i do Colorada na Edmonton, pokud se nepletu. Ve druhé sezóně jsem pak s rodiči viděl o Vánocích domácí zápas Tampy s Montrealem.“

Takže Vánoce jste měl rodinné?
„Jen druhý rok. První rok jsme s Kubou Lelkem jeli asi na deset dní do Los Angeles, odkud jsme se asi na tři dny vrátili do Vegas. Naposledy za mnou do Vegas přiletěl taťka a společně jsme pak letěli za mamkou na Floridu, takže druhé Vánoce byly opravdu rodinné. S rodinami, kde jsem bydlel, jsme si udělali Vánoce dodatečně, když jsem se vrátil.“

Zvládli jste letos vůbec dohrát základní část?
„To jsme stihli. Skončila v neděli a my v pondělí dostali volno, abychom si před play-off odpočinuli. Od pátku jsme měli hrát se Seattlem, kde byl koronavirus nejvíc. Ve čtvrtek jsme přišli do kabiny, kde nám trenéři oznámili, že je konec sezóny a máme všichni letět domů. Hodně nás to mrzelo, protože jsme si věřili, že bychom se dostali na závěrečný turnaj, kam z každé z pěti divizí postoupí vítězové play-off, které se hraje na dvě kola v rámci divizí.“

V té době už v řadě zemí panovala bezpečnostní opatření. Jaká byla cesta domů?
„Měl jsem to složitější, protože jsem musel do Los Angeles pro pas. Letěl jsem ze Salt Lake City do LA a zpátky, abych v klubu absolvoval výstupní pohovor. Původně jsem chtěl letět domů po play-off přímo z LA, ale změnil jsem to. Po pátečním společném focení jsem si zaletěl pro pas a vrátil se. Až potom jsem řešil letenky do Čech, což bylo zhruba za týden. Domů jsem odlétal někdy kolem 20. března.“

Proběhlo všechno bez problémů?
„Kluci z Čech, se kterými jsem v kontaktu, mě varovali, ale všechno bylo v klidu. Jen v Amsterdamu pouštěli do letadla do Prahy jen Čechy.“

Musel jste do karantény?
„Nemusel. Bylo mi řečeno, že bych musel do karantény, kdybych byl v Amsterdamu tři hodiny, ale já tam byl jen dvě. Nicméně pro jistotu jsme sami dobrovolně zůstali doma, protože člověk nikdy neví, co mohl chytit v letadle. Odjeli jsme k Pepovi Bajerovi na barák do Liberce.“

Máte představu, jak to s vámi bude dál? Vrátíte se do zámoří?
„Soutěž je pro hráče do jednadvaceti let, takže bych se mohl vrátit, protože liga se bere jako příprava na univerzitu. Pořád nemám jasno a ani jsem to neřešil, protože náš tým jde společně s dalšími šesti z WSHL do soutěže USPHL Premier. Z klubu se mi ozvali, že o mě pořád mají zájem, ale uvidíme. Ještě bych chtěl zkusit zámoří, ale bude záležet, jak se kde otevřou hranice.“

Zkuste na závěr zhodnotit, co vám dva roky v zámoří nejvíc daly...
„Myslím, že jsem tam konečně zesílil, protože v posilovně jsme makali hodně na síle. Hokejově jsem hodně pracoval na skills a dost jsem je zlepšil.“

TOP foto: Bayleigh Schroeder Photography