Kubo, jak se cítíte pár hodin po prvním startu v NHL?
„Po posledních letech, co jsem v zámoří, jsem rád, že se to konečně podařilo a mohl jsem si první zápas konečně zahrát. Jsem samozřejmě šťastný. Dostal jsem šanci po kempu a hned v úvodu sezóny, což moje pocity ještě umocňuje, protože jsem si to v kempu vybojoval.“

Kdy jste začal tušit, že premiéra v nejslavnější soutěži světa opravdu vyjde?
„No tušit… Trenér nechal naši čtvrtou lajnu po posledním přípravném zápase pohromadě, takže jsme trénovali spolu a byly tam takové malinké náznaky, že bychom mohli takhle začít i první zápas. Já jsem si nechtěl přehnaný optimismus moc připouštět, i když mi kluci z týmu i další lidi gratulovali. Nastavil jsem se tak, že tomu uvěřím, až padne první buly a já budu opravdu na ledě nebo na střídačce. Čekal jsem až do úplně posledního okamžiku, abych si byl jistý.“

Ani klubem zařízená cesta pro vašeho taťku vás nepřesvědčila, že to opravdu dopadne?
„Jasně. Věděl jsem, že by měl přiletět a já naskočit, ale s mým štěstím jsem si říkal, že ještě dostanu pukem do obličeje na rozbruslení nebo něco takového a nebudu moct naskočit. No a málem se to potvrdilo, protože na posledním tréninku před zápasem jsem dostal hokejkou do nosu, ze kterého mi teklo dost krve. Bál jsem se, abych ho neměl zlomený.“

Vaše čtvrtá formace začínala na straně Bostonu celý zápas. Co se vám honilo hlavou, když jste jako člen zahajovací formace stál na modré čáře?
„Říkal jsem to už v rozhovorech s novináři v Americe. Byl jsem za to rád, protože jsem neměl vůbec čas být nervózní. Stoupl jsem si, hrála hymna a já se díval kolem sebe. Tam jsem poprvé uvěřil, že to opravdu vyšlo a že budu hrát NHL. Hodilo se buly a já jsem do toho šel bez nervozity. Jenom jsem hrál hokej. Stát na modré byl příjemný pocit, protože jsem věděl, že se to povedlo.“

Když vás poslouchám, mám pocit, že pro vás byla vlastně výhoda, že vaše formace zahajovala utkání…
(usmívá se) „Bavili jsme se Tomášem Noskem a Nickem Folignem, se kterými jsem byl v lajně, že proti nám půjde první lajna Washingtonu s Ovečkinem a Kuzněcovem. Říkali jsme, že je to pro nás možná i dobře, protože jejich doménou bránění moc není. Říkali jsme si, že bychom je mohli potrápit a získat pro náš tým momentum, jak se tady říká, když se nám povede dostat puk do jejich obranného pásma. Prvním střídáním jsme dali týmu dobrý vstup do zápasu, což všichni ocenili.“

Co jste si říkal, když jste viděl, jaká jména jdou proti vám na vaše první střídání v NHL?
„Tak nějak jsem si říkal, že se s Ovečkinem potkáme přímo proti sobě, protože jsem hrál napravo a on je levé křídlo. Blesklo mi hlavou, že o moc lepší hráči už se proti mně na buly postavit nemůžou. Byl to takový hodně dobrý a hezký pocit.“

Přes dvě minuty jste odehrál v oslabení. Překvapil vás tak velký prostor v téhle herní situaci?
„Úplně ne, protože vlastně celý kemp jsem trénoval spíš oslabení a to samé poslední tréninky před prvním zápasem. Stejně tak chodím na mítinky a video týkající se oslabení. Jsem za to rád, i když to pro mě je velká změna, protože poslední dva tři roky jsem oslabení skoro vůbec nehrál. Chodil jsem spíš na přesilovky. V poslední sezóně jsem v oslabení odehrál tak deset střídání a i to bylo možná hodně. (culí se) No a teď jsem chodil na oslabení proti Ovečkinovi, což je velká změna. Myslím, že díky tréninkům to nebylo z mojí strany špatné. Věřím, že to bude jenom lepší a lepší, jestli budu oslabení hrát dál.“

Viděl jsem statistiky generálky i prvního zápasu a mám pocit, že trenér Montgomery dává poměrně dost času na ledě všem čtyřem útokům, protože všichni ofenzivní hráči měli přes deset minut. Dávkuje tedy kouč všem čas tak nějak podobně?
„Je to tak, i když role jednotlivých lajn jsou dané. Myslím, že naše lajna šla tak možná jednou na buly do útočného pásma, jinak jsme chodili většinou ve středním nebo obranném, od čehož tam jako čtvrtá lajna jsme. Ve druhé a třetí třetině nás trenér posílal na led docela dost, ve třetí jsem dokonce chodil občas i ve víc lajnách, za což jsem byl rád, protože mi trenér věří. Já se jen snažím důvěru nějak splácet.“

Už vám došlo, že jste si vlastně splnil sen?
„Zrovna jsem na to tak nějak myslel. (Pozn. red.: Rozhovor vznikal ve čtvrtek večer českého času) Pořád mi moc nedochází, že se to povedlo, protože všechno bylo tak rychlé. V kempu jsem šel den po dni s vědomím, že můžu kdykoliv být poslán na farmu. To riziko je zkrátka každodenní. Nakonec jsem pořád nikam poslaný nebyl, až jsem najednou stál na prvním buly proti Ovečkinovi. Jak jsem říkal, moc si to neuvědomuju, ale je to hrozně dobrý pocit být v kabině s hráči jako Pasta, Krejča nebo Bergeron. (směje se) Po minulé sezóně, kdy jsem měl pochybnosti, jestli pro mě Amerika vůbec bude a budu tu mít budoucnost, je to obrovitánský obrat.“

Nevím, jak přesně to v NHL chodí. Budete mít na zápas nějakou památku?
„Vím, že v Bostonu rámují velkou plaketu s fotkou a s oficiálním zápisem. Já jsem si na rozbruslení sebral pár puků a jeden jsem dostal i po zápase. Dali mi i zápisy. Všechno jsem hned dal tátovi, aby mi to odvezl domů. Říkal jsem, ať dá jeden puk Marčusovi (pozn. red. Petr Martínek), protože je sbírá a pořád do mě hučí, abych mu nějaké přivezl.“

Co pro vás znamenalo, že taťka nakonec utkání stihl, i když to bylo těsné, jak jsem někde četl?
„Po tréninku den před zápasem nám jako lajně řekli, že budeme hrát, tak jsem hned volal lidem z klubu, kteří tyhle věci zařizují, i agentovi, jestli by byla nějaká možnost to zařídit. Musím říct, že Boston se k tomu postavil fakt pěkně. Celé to zařídili od letů, přes hotely a převozy až po vstupenky. Byl jsem za to rád a moc mě potěšilo, že se k tomu klub postavil takhle.“

Pomáhá vám, že je v kabině šest Čechů?
(směje se) „To je jasné. Skoro třetina týmu jsme my Češi, což je velké pozitivum. Já jsem minulou sezónu na farmě neměl nikoho, teď je nás šest. Je super, že si můžeme pokecat. Občas jdu po kabině a z nějakého rohu slyším češtinu, což je dobré a příjemná změna. Samozřejmě to s češtinou nepřeháníme. Když je u nás někdo ze zámořských hráčů, bavíme se anglicky, stejně tak na sebe nepokřikujeme česky ani při zápase. Pokud jsme jen my Češi spolu, tak se bavíme česky, ale jinak bychom si to nedovolili, což platí i o Pastovi s Krejčou.“

Říkám si, že premiéra v NHL je asi nejlepší motivace do další práce. Souhlasíte?
„Určitě. Měl jsem rozhovory s trenéry i dalšími lidmi okolo klubu a je pro mě dobře, že můj styl hokeje můžu já ovlivnit tím, že budu makat, jezdit po zadku, vybojovávat puky a dohrávat hráče. Přesně tohle se po mně chce a to já můžu ovlivnit. Nikdo mě nestaví do pozice, že musím bodovat a dávat góly. Jsem v týmu od toho, abych do něj přinesl energie, hrál svou hru, hrál rychle, vybojovával fauly a byl soupeřům osinou v zadku při forčekinku. To je mým úkolem a já to můžu ovlivnit, což je obrovská výhoda mojí role.“

Trenér vás po zápase chválil. To asi zahřeje, ne?
„Myslím, že se mu líbí styl, jakým hraju a jak se prezentuju na ledě. Z hodnocení právě s trenérem, asistenty a lidmi z managementu vím, že jsou se mnou zatím spokojení a nějakou důvěru od nich mám. Teď je na mě, abych důvěru splácel dál.“

Půjdete zase den po dni, nebo se díváte i víc dopředu, jak to s vámi bude dál?
„Myslím, že to bude den po dni. Mám za sebou první zápas a teď budu muset dokazovat, že mám na to, abych v sestavě zůstal a nebyl jenom nějaká vložka na začátek sezóny nebo pár zápasů.“

Neměl jste v posledních hodinách trochu zavařený telefon?
„Spíš to tak bylo, když klub oznámil, že bych měl zůstat s hlavním týmem. To jsem byl na mobilu opravdu hodně, když jsem volal domů a kamarádům, že bych měl nastoupit. Ale i po probuzení po zápase jsem měl dost zpráv. Jsem rád za každého, kdo si vzpomněl a má z toho radost.“

Ozval se někdo po hodně dlouhé době?
„Asi bych nejmenoval nikoho konkrétně. Ale jsem rád, když se ozvou kluci, se kterýma jsem hrál jako malý, nebo se známe už dlouho. Potěšilo mě, že napsali i bývalí hráči chomutovského áčka, které jsem znal jen jako malý z kabiny, kam jsem chodil s tátou. Vážím si každé zprávy, když si na mě kdokoliv vzpomene.“

Když jste zmínil spoluhráče z Chomutova. Je někdo z hráčů, kteří místním klubem prošli a teď působí v NHL, proti komu byste si chtěl opravdu zahrát?
„Určitě bych si chtěl zahrát proti Kašounovi, se kterým jsme v kontaktu vlastně celý rok a v létě spolu trávíme hodně času, i proti Kefovi s Ruťákem, se kterými jsem hrál jednu sezónu v Chomutově. Stejně tak bych si rád zahrál proti klukům, se kterýma jsem se potkal v nároďáku a oni jsou v NHL.“

Trochu jste mi rozšířeným okruhem nahrál. Proti komu z Čechů byste zápas bral nejprestižněji?
„Asi nejradši bych byl, kdybych si mohl zahrát proti Anaheimu s Lukášem Dostálem v brance. Kdyby to takhle vyšlo, bylo by to super.“

TOP foto: Getty Images.