Rozhovory

„Armáda má s hokejem hodně věcí společných,“ srovnává s úsměvem desátník Patrik Huňady

Napsal 11.05.2017 Libor Kult
C h o m u t o v - Má doma dvě česká juniorská zlata, na světovém poháru juniorů v Ufě vstřelil tři góly, ještě v předešlé sezóně vypomáhal Klášterci nad Ohří ve druhé lize. Hokej měl dlouhé roky v životě Patrika Huňadyho jednoznačně pevné a největší místo. To se však od letošního roku změnilo. Třiadvacetiletý chomutovský rodák přešel na druhý břeh a bude u druhé třídy Pirátů pomáhat Daniel Maškovi. Hlavní náplní mu však už nyní je práce profesionálního vojáka. Někdejší útočník slouží v Žatci u minometčíků. Se svolením velitelů téměř půlhodiny vyprávěl o novém životním směru.

Lidé byli zvyklí vídat vás na ledě. Jak se zrodil váš „přestup“ k armádě?
„Byl jsem v Kadani, kde mi nebyla prodloužena smlouva. Pak jsem přemýšlel, co budu dělat dál. Nikdy jsem nechtěl dělat práci, která bude monotónní a pořád dokola stejná. I to byl jeden z důvodů, proč jsem zvolil armádu. Navíc jde o zajímavou práci a jistotu do života.“

Zvažoval jste i jiné možnosti?
„Nemám maturitu, takže armáda pro mě představovala nejlepší volbu, protože si ji můžu dodělat. Chci tuhle možnost využít. Dospěl jsem k tomu, že maturita je docela důležitá, což mi v kabině moc nedocházelo.“

Možná to vůči vám vyzní trochu hrubě, ale dá se tedy říct, že jste dospěl?
„Asi jo. Začínám řešit věci, které jsem v kabině neřešil. Chci se osamostatnit a odstěhovat od rodičů, což šlo u hokeje trochu hůř, když se každý rok podepisovala nová roční smlouva. Člověk neví, co bude další rok. Teď v armádě mám nějakou jistotu.“

Patrik Huňady s rodiči

Co přesně znamená ona jistota?
„Teď jsem podepsal smlouvu na čtyři roky. Potom mi závazek prodlouží nebo ne. Záleží na mém kariérním růstu. Nevím přesně, jestli může být člověk čtyři nebo osm let na jednom místě. Pak se musí posunout výš nebo změnit útvar. Zvyšování hodností přichází přímo od armády, která to na jednu stranu vyžaduje, ale taky ho umožňuje. Já se bez maturity můžu posunout už jen o jednu hodnost na četaře.“

Zkuste mi, jako člověku který o tom nic neví, vysvětlit, jak se stát profesionálním vojákem...
„Jako první se musí člověk přihlásit v rekrutačním středisku, které je nejblíž v Ústí. Pak se rozjede proces, během kterého se musí absolvovat psychotesty ve vojenské nemocnici, zdravotní testy, které zahrnují kompletní prohlídku celého těla, a poslední jsou fyzické testy, které jsem čekal trochu náročnější. Myslím, že každý zdravý člověk, který nesedí jen u počítače, je zvládne, i když se musí asi trochu kousnout. Následuje tříměsíční výcvik ve Vyškově. Měl jsem z něj trochu strach, ale není to nic drastického. Dá se to zvládnout.“

Jak dlouho tohle celé trvá?
„Od prvního vyplnění přihlášky na internetu do nástupu do Vyškova uběhlo tři čtvrtě roku. Kromě prohlídek se vyplňuje spousta formulářů. Jakmile je všechno hotovo, ještě se čeká na začátek kurzu ve Vyškově.“

Jak funguje vámi zmíněné dodělání maturity?
„Armáda ho umožňuje dvěma způsoby, pokud se nepletu. Může se jít na vojenskou školu, což by pro mě byla těžší varianta. Asi zvolím tu nejlehčí. Je totiž jedno, v jakém oboru si maturitu udělám. Jen ji musím mít, protože pak se mi otevírají další možnosti kariérního růstu, který musíme mít, jinak s námi armáda rozváže uzavřenou smlouvu. Já jsem vyučený zámečník, takže si kdekoliv udělám dva nebo tři roky nástavby, což mi bude stačit.“

Když jste mluvil o hodnostech, jaká je vaše aktuální?
„Teď jsem desátník, což je po vojínovi a svobodníkovi další hodnost.“

To jste poskočil docela rychle za čtyři měsíce...
„Jakmile člověk nastupuje do Vyškova, je vojín. Ještě před tímhle výcvikem se podepisuje hodnost, kterou pak člověk dostane na útvaru. Kluci, co měli vysokou školu, šli po kurzu ve Vyškově hned třeba na nadporučíka. Člověk takhle zjistí, že vzdělání je fakt důležité.“

Jak přijali vaši nejbližší, že pracujete v armádě?
„Mamka je ráda, že jsem si našel práci, kde mám určitou jistotu a můžu se osamostatnit. Jen ji trochu děsí představa, že bych odjel na misi. Jinak je ráda. Ostatní jsou na tom podobně.“

Patrik Huňady měl prý při kopání okopu štěstí na kyprou půdu i během zimních mrazů

Nevyptávají se vás bývalí spoluhráči, kteří mají hokej na hraně, jak se případně dostat do armády?
„Zatím můžu říct o armádě jen samé kladné věci, takže možná to někoho při našem povídání zaujme. Nic negativního jsem ještě nezažil, takže někteří kluci říkají, že je to zajímavé.“

Nemůže váš pohled na fyzické testy a kurz ve Vyškově trochu zkreslovat fakt, že fyzičku jste měl díky hokeji na vysoké úrovni?
„Byli tam lidé, kteří trpěli a trápili se, to je pravda. Já jsem asi i díky hokeji proplouval docela v pohodě. Nicméně opravdu se to dá zvládnout. Je to spíš o hlavě než o výkonech. Když se člověk kousne a řekne si, že to dá, tak to prostě dá. Pak člověk musí vydržet určitý tlak ze strany autorit, které občas křičí. Já jsem s tím žádný velký problém neměl, protože jako hráč jsem musel respektovat trenéra. Díky tomu jsem Vyškovem proplul docela v pohodě.“

Když vás tak poslouchám, skoro to vypadá, že hokej byla pro vstup do armády ideální průprava...
„Sice jsou hokej a armáda nebe a dudy, ale najde se dost společných věcí. Vojáci mají každý rok přezkoušení fyzičky, další cvičení a autority. Člověk navíc pracuje v kolektivu, což je taky podobné jako u hokeje.“

Vyškovský vojenský „aquapark“

Posílal jste mi fotky, kde jste se i brodili bahnem. Co pro vás během výcviku ve Vyškově bylo nejhorší?
„Pro mě byl nejhorší první komplexní výcvik na přelomu ledna a února. Ráno se člověk sbalí s plnou polní a jde do vojenského prostoru, kde musí jednu noc přespat. Venku tehdy bylo asi minus 16, což v lese a s naším vybavením nebylo úplně nejpříjemnější. Mohli jsme si sice rozdělat oheň, ale ten v takové zimě moc nepomáhá. Museli jsme i držet hlídky, takže jsem od dvou do čtyř jen ležel v okopu, koukal do tmy a čekal, jestli někdo půjde. Nikdo samozřejmě nešel, ale hlídat se musí. Ta zima pro mě byla nejhorší. Bahnu, o kterém jste mluvil, se ve Vyškově říká „aquapark“. Projdou si tím víceméně všechny čety, protože je tam každý instruktor zavede. My jsme si za to mohli asi sami. Kopali jsme okopy a jeden kluk se zeptal, jestli bychom na konci kurzu mohli jít do aquaparku, který prý ve Vyškově opravdu je. Instruktor řekl, že tam půjdeme, když tam chceme jít. No a prohnal nás vším tím bahnem. Pak jsme s mokrými věcmi a malou polní běželi ještě osm kilometrů. Byl to docela masakr, ale i tohle se dalo zvládnout.“

Jak se vám kopal okop? Neměl jste trochu pocit, že si kopete vlastní hrob?
(směje se) „Je pravda, že to tak trochu vypadá. (znovu se směje) Musím se přiznat, že jsem měl velké štěstí. Asi jsou vybraná místa, kde se okopy kopou pořád. Já měl flek, kde podle mého někdo kopal okop tak dva dny přede mnou. (usmívá se) Měl jsem hlínu docela nakypřenou a šlo mi to dobře. Ale byli tam i kluci, kteří se s okopem docela trápili, protože lopatka není žádná sláva.“

Kde momentálně tedy pracujete a co děláte?
„Teď jsem u minometné baterie v Žatci. Jsem tam měsíc a zatím se tak nějak rozkoukávám. Nic velkého jsem ještě nedělal, spíš koukám, co dělají ostatní, a učím se. Mám před sebou kurzy k minometu, musím si udělat řidičák.“

Za jak dlouho budete zběhlý ve všem, co vaše současná pozice vyžaduje?
„Co jsem se bavil s klukama, kurzy na minomet a řidičák mohou trvat až rok někdy i dva. Až za půl roku se dostanu na civilní řidičák, potom je ještě vojenský řidičák. Jakmile tohle všechno budu mít, budu schopný na své pozici vykonávat všechno, co mám.“

Nechci zacházet do detailů, ale můžete nastínit, co na útvaru děláte?
„Obecně řečeno je náplní naší práce udržování bojeschopnosti. Musíme mít neustále připravenou techniku, o kterou se staráme. Jsou tam nějaká cvičení. V podstatě to vypadá trochu jako ve škole. Člověk přijde do práce a má rozvrh, kdy má chemickou nebo taktickou přípravu. Takhle je rozvržená hodinu po hodině celá pracovní doba a člověk se stále učí. Jsou tam i střelby a v polovině měsíce mě čeká první cvičení na Doupově, kde budeme jedenáct dní. Ještě jsem na žádném nebyl, ale slyšel jsem, že se tam simuluje bitva a plní se úkoly.“

Když se řekne minomet, představím si spíš ruční zbraň. Proč tedy řidičský průkaz?
„Je víc typů a já si nepamatuju všechny jejich názvy. Existují minomety, které se dají nosit na zádech, ale jsou i velké s ráží 120 milimetrů. Ty se vozí za tatrovkou nebo za „vétřieskou“. Právě proto si dělám řidičák, abych mohl vozit i tyhle minomety.“

Tudy nikdo neprojde aneb Patrik Huňady v poloze ležícího střelce

Dostali jsme se ke zbraním. Jaký k nim máte vztah?
„Jsem kluk z vesnice, takže jsme venku lítali s kuličkovkama a tím pádem k nim odpor nemám. Naopak se mi líbí pocit, že držím v ruce takového. Chci si časem udělat zbrojní průkaz a nějakou zbraň si koupit. Ve Vyškově jsem potkal kluky, kteří jezdí i na závody. Docela mě to chytlo, takže bych chtěl zkusit i tohle.“

Chápu tedy správně, že profesionální voják nemusí mít zbrojní průkaz, aby mohl střílet?
„Je to tak. Ve Vyškově se dělají zkoušky a testy i na zbraně. Každý měsíc se tam končí zkouškou nebo testem, které se zbraní týkají. Nevím, jestli je to něco jako profesní průkaz. Každopádně pro výkon povolání zbraň používat můžu, v civilu ne.“

Mluvil jste o jistotě do života. Jenže když přijde rozkaz vyrazit na misi, může o holý život jít, ne?
„Jasně, jenže u takového povolání se s něčím podobným musí počítat. Šel jsem s tím do toho, že vím i o tomhle. Bavíme se o tom i doma s rodiči. Mamka z toho není úplně nadšená, ale mě to docela láká, abych pravdu řekl. Pokud bude možnost, určitě se jí chopím, protože bych si misi chtěl zkusit. Ptá se mě na to hodně lidí a já jim to přirovnávám zase k hokeji. Taky by mě nebavilo trénovat a nehrát zápasy. Bylo by zbytečné se rok dva něco učit, a pak to nevyužít v praxi. Doufám, že nějakou možnost mít budu.“

Máte docela štěstí, že jste v Žatci. Mohl jste si vybírat?
„Na tohle jsem dost koukal. Nechtěl jsem dojíždět nikam daleko. Máme v Žatci kluky, kteří jezdí z Hodonína. Já jsem chtěl být co nejblíž. Šel jsem na rekrutační středisko s tím, že bych chtěl jít do Žatce. Oni nabízí určité pozice a člověk si mezi nimi vybírá. Asi jsem měl štěstí, že se mi tam Žatec objevil. Nevím, jestli bych vzal něco někde daleko. Sto kilometrů bych asi ještě dojížděl, takže třeba Praha by byla v pohodě. Ve Vyškově bych asi nezůstal.“

Co ženy a armáda?
„Ve Vyškově jsme měli holek docela dost. Nastoupilo nějakých pět set vojáků a zhruba padesát z nich byly holky. Pár jich skončilo. My jsme měli na četě šest holek, které nebyly sportovkyně, a snažily se. Nakonec to všechny daly. Myslím, že jsme chytli možná nejlepší holky, jaké tam byly. Makaly a nebyly to žádné „fifleny“, když to tak řeknu. Nebály se ani bahna. Když se holky kousnou, dají i ty tři měsíce ve Vyškově, a pak záleží, kam jdou a jakou budou mít náplň další práce.“

Chybí vám hokej?
„Musím se přiznat, že chybí. Na druhou stranu jsem to ale čekal mnohem horší. Jak jsem říkal, hokej mi chybí, i proto jsem začal s Danem Maškem trénovat děti, protože u hokeje dál zůstat chci. Dokonce jsem řešil možnost hrát v Německu čtvrtou pátou ligu jen tak o víkendech, ale zatím jsem to odložil. Uvidíme, co bude dál.“

Patrik Huňady slaví jeden ze svých gólů

Mírní trénování dětí stesk po hokeji?
„Mám děti docela rád, takže mi to s nimi vyhovuje. Tréninky jsou přece jen uvolněnější a je na nich docela legrace. Nehoní se výsledky a párkrát týdně sklouznu na ledě, takže mi pak hokej nechybí až tolik.“

Těšíte se na tréninky s dětmi?
„Už jsme začali na suchu a těším se na led.“

Je náročné skloubit trénování s prací v armádě?
„Ani ne. Z práce mě na trénink nikdo nepustí, ale zatím to vychází docela pěkně. Hned po práci přijíždím na trénink. Je to o tom, udělat si na děti čas, když mám volno, což pro mě není problém.“

Nedávno jste absolvoval sedmdesátikilometrový pochod. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale to jste měl v rámci „rozkazu“?
„Vůbec ne. (usmívá se) Šlo o civilní akci, kterou jen pořádají vojáci někde z Tábora. Mohl jít, kdo chtěl. Mám v Žatci kamaráda, který je tam už delší dobu a v podobných akcích má zálibu. Známe se dlouho, protože má vedle nás zahradu, a já mám rád výzvy. Chtěl jsem si to zkusit, protože v Žatci budeme mít povinné pochody. Vtáhl jsem i rodiče, kteří šli třicet kilometrů. Pochod měl 70 kilometrů, my jsme ušli za 16 a půl hodiny 71 kilometrů. Musím říct, že to byl docela masakr. Ani ne tak fyzicky, ale nohy dostaly zabrat. Měl jsem několik puchýřů a zdeformovaly se mi holenní kosti. Ještě dva dny potom jsem nemohl chodit. Je ale pravda, že jsem udělal trochu chybu. Koupil jsem si totiž trekové boty, protože se mi v kanadách jít nechtělo. Nevyšlápl jsem si je, což byl problém.“ (směje se)

×
Dnes v 16:00 | Jun.
VHK ROBE Vsetín
Piráti Chomutov