DOROST - článek

„Jinde než v Chomutově bych netrénoval,“ hlásí Angel Krstev s novou vášní pro hokej

Napsal 03.06.2020 Libor Kult
C h o m u t o v - Vyhrál juniorské mistrovství světa dvacetiletých, vyzkoušel si švédskou nejvyšší soutěž i Kontinentální hokejovou ligu a připsal si 45 startů v seniorském národním týmu, v němž jednou skóroval do sítě Němců. Taková je stručná vizitka Angela Krsteva, který společně s Kamilem Koláčkem povede dorost. Novic v trenérském štábu pirátské mládeže přiznává, že jeden čas nemohl hokej vidět ani v televizi. V krajském přeboru dospělých však znovu vzplála jeho vášeň k nejrychlejší kolektivní hře, což vyvrcholilo dohodou s Petrem Jírou o působení u mladšího z týmů chomutovské akademie.

Jak vaše první trenérské angažmá zrodilo?
„Vzniklo to hodně díky kamarádství, protože mě oslovil Petr Jíra, se kterým se dobře známe. Přišel za mnou s nabídkou, jestli bych chtěl trénovat a naplňovalo by mě to. Původně jsme se bavili, že bych pomáhal u dorostu a pak bychom si řekli, co dál. Jenže situace se vyvinula jinak, takže jsme se domluvili, že nemám problém se zapojit hned naplno. Když budu po sezóně vědět, že mladým klukům předávám, co bych si představoval, můžeme se bavit dál.“

Váhal jste, jestli do „trenérské řeky“ vstoupit?
„Vezmu to trochu zeširoka. Když jsem na jaře 2016 skončil ve Slavii s aktivní kariérou, skoro dva roky jsem o hokeji nechtěl ani slyšet. Vůbec jsem se o něj nezajímal a nekoukal jsem na něj ani v televizi. Postupem času se ale láska k hokeji zase ozvala a projevila. Teď bych chtěl zkusit předat mladým, co ve mně je, proto jsem Petrovi na jeho nabídku kývnul.“

Kdy nastal zlom a hokej vám znovu začal chybět?
„Je to jednoduché. Když mě přemluvili, abych si šel zahrát v Kadani za béčko. Jakmile jsem hrál zápasy, zase mě hokej začal bavit, i když je to jen krajský přebor. Potom jsem začal chodit i se starou gardou tady v Chomutově, což mě vtáhlo ještě víc. Postupně jsem začal chodit na zápasy i jako divák, takže hokejem zase žiju. To všechno přispělo k tomu, že jsem se rozhodl trénovat.“

Uvažoval jste během aktivní kariéry o trenérské dráze?
„V době, kdy jsem hrál mezi dospělými, jsem neměl moc času nad tím přemýšlet. Jako malý jsem ale vždycky říkal, že chci dělat trenéra, když jsme se s někým bavili, co bych chtěl dělat, až budu velký. V žákovských letech má tuhle vizi asi řada kluků, já jsem se pak s příchodem profesionální kariéry soustředil, abych hrál co nejdéle. Pak přišla nechuť, jak už jsem říkal. Ta někoho postupně přejde nebo ne. Já jsem naštěstí ten první případ a moje srdíčko se hokeji zase otevřelo. V tuhle chvíli do toho chci jít naplno, jak bylo mým zvykem, když jsem hrál, a uvidíme, jestli mi to půjde. Nicméně sám mám dceru, takže vidím, že není nic lepšího, než dětem něco předat. Uvidíme, jak mi to půjde u dorostu, kde jsou dospívající děti.“

Vnímáte jako velkou výhodu, že budete trénovat v Chomutově, kde jste se usadil a kde jste doma?
„Já bych nikam nedojížděl. Kdyby to bylo někde jinde, nešel bych do toho i kvůli tomu, že nechci šidit rodinu. Vím, že teď o mě nepřijde rodina a zároveň můžu klukům v dorostu i obráncům v rámci skills tréninků něco předat.“

Po uvolnění nouzového stavu máte za sebou první tréninky. Překvapilo vás už něco?
„Zatím mě překvapilo jenom to, že od doby, co jsem tady, mládnu. (směje se) To je pozitivní. Mám ke klukům blíž a blíž, takže i já procházím proměnou. Dřív jsem byl takový mrzout, teď už se na ně směju, i když mě asi občas mají plné zuby a možná někde si na mě i zanadávají. (usmívá se) To k tomu asi i patří. Základ ale je, abychom si k sobě našli cestu a aby kluci věřili, že jim chci předat věci, které jsou dobré. Když na mě někdo bude koukat, že mu nemám co vyprávět, nebo já nebudu klukům naslouchat, je obojí špatně.“

Takže se vracíte do svých mládežnických let?
„Takhle to nevnímám, protože dorost už mám za sebou docela dlouho. (usmívá se) Přiznám se, že jsem nad tím i přemýšlel, a musím říct, že tréninky v dorostu si až tolik nepamatuju. Spíš až ty juniorské v osmnácti dvaceti letech a seniorské. Spousta věcí je pro mě nových a jsem rád, že je tu se mnou Koleso, který už má s trénováním mládeže zkušenosti, což mi pomáhá. Poslouchám, co mi radí, ale zároveň cítím, že můžu naplňovat a přenášet i mou vizi. Kdyby to tak nebylo, bylo to špatné. Hlavně u obránců bych chtěl vnášet hodně svého, ale vždycky se na všem musíme domluvit oba dva.“

Z toho, jak mluvíte, to vypadá, že rozdělení obránců a útočníků bude opravdu platit podle vašich pozic během aktivních kariéry. Bude tedy mít vy na starost obránce a Kamil Koláček útočníky?
„Jsem přesvědčený, že to takhle bude. Na druhou stranu nebudu koukat jen na obránce, protože i útočníci musí umět dobře bránit. Asi budeme každý nahlížet na pozice, jak jste říkal, ale oba budeme trénovat obránce i útočníky.“

Asi nejvíc zkušeností budete moct předávat na ledě. Těšíte se na tréninky v bruslích?
„Těším se opravdu hodně. Teď je to o tom, abychom kluky nesedřeli z kůže a aby nedostali nechuť do hokeje. Na druhou stranu je jasné, že natrénováno ze sucha mít musí. Na ledě už to bude o dřině, pilování a nacvičování včetně dovedností. Těším se, až se s klukama sklouznu a zahraju si s nima, protože na suchu s nima běhat nebudu.“ (směje se)

Pomůže, že jste se i vy sám vrátil na led s kadaňským béčkem a starou gardou?
„Sice se to nezapomíná, ale člověk je trochu ‚dřevěnej‘, když není dlouho na ledě. Pomůže mi, že zase hraju. Budu na bruslích obratnější a jsem přesvědčený, že klukům všechno, co bude potřeba, ukážu tak, jak to má opravdu vypadat.“

Během kariéry jste zažil spoustu trenérů. Je nějaký, od kterého si chcete do nové etapy vzít něco víc?
„Měl jsem hodně trenérů a k řadě z nich jsem měl blízko. Asi bych to rozdělil. Hokej mě naučil Tomáš Perič, který mi dal základy. V juniorce mě strašně ovlivnili Jaromír Šindel s Jiřím Kalousem, což byli vynikající trenéři. Protože pan Šindel vyhrál v juniorech několik titulů. V chlapech mě hodně ovlivnili Josef Jandač v Liberci a později Vláďa Růžička s Aloisem Hadamczikem. Tyhle trenéry bych vypíchl, protože mi dali v každé té etapě něco důležitého. Já jsem takový, že si myslím, že kdyby jeden z nich nebyl, moje kariéra by nebyla taková. Kdyby nebyl Perič, možná bych vůbec nehrál hokej. Kdyby nebyl Šindel, nemusel jsem se dostat z juniorky do áčka. Kdyby nebyl Jandač, nemusel jsem se dostat do nároďáku nebo do ciziny. V nároďáku by mě pak třeba někdo jiný než Růžička s Hadamczikem neposunuli ještě dál.“

Přistihl jste se už třeba, že přemýšlíte, co byste si od zmíněných pánů mohl vzít do vašeho trénování?
„Hokej se hrozně posouvá. Něco si samozřejmě pamatuju a budu to chtít zkusit přenést i na led, protože hokej je vlastně jednoduchý a rozhodují kolikrát malé detaily. Nicméně určité věci jako lidskou stránku, chování nebo tréninky si možná vezmu, ale zároveň chci věci dělat podle sebe.“

Co budete od obránců vyžadovat?
„Každý obránce má v týmu svou roli. Platí to i pro beky, kteří spíš brání nebo dělají černou práci. Současný trend hokeje je fyzický a útočný, takže bych chtěl, abychom hráli ofenzivní hokej. Budu chtít, aby si kluci dovolili kličku. Budou muset bránit, ale taky po nich budu chtít, aby tvořili. Nebudu chtít vychovávat obránce, kteří od sebe budou puk jen odhazovat.“

Může být při budování vztahu s hráči výhoda, že jste hrál v reprezentaci a prošel jste i některými předními evropskými soutěžemi? Že vaše rady mohou být tím pádem vnímány přece jen trochu lépe?
„Pokud si k těm klukům nenajdu cestu, výhoda to nebude. Když si budeme rozumět a budou vnímat, že to s nimi myslím dobře, výhoda to pak bude. Když ví, čím jsem si prošel, budou vědět, že jim nepředávám věci, které jsem si někde přečetl nebo si je dokonce vymyslel. Budou vědět, že jsem je zažil a že si myslím, že budou fungovat, proto jim je říkám. Pokud si k sobě navzájem nenajdeme cestu, může mít člověk ‚padesát vyhraných Stanley Cupů‘ a stejně ho hráč bude mít u zadku. Prostě se musí spojit lidský a sportovní faktor.“

Čemu jste se věnoval, když jste měl „nechuť“ k hokeji, o které jste mluvil v úvodu rozhovoru?
„Vlastním nějaké nemovitosti, které pronajímám a to mě živí. Tehdy jsem koupil barák, který bylo nutné zrekonstruovat. Byl jsem tam celý rok každý den. Pomáhal jsem, řešil, co se má dělat, a hlídal si to. Pak jsem taky hodně odpočíval. Dva měsíce jsem třeba byl v Bulharsku, vyrazili jsme i do Itálie nebo na lyže. I třeba tři čtyři měsíce jsem byl mimo republiku.“

Zmínil jste dceru. Bude sportovat?
„Mám zafixováno, že holka by měla zůstat holkou, takže to vidím spíš na nějaké tancování. Ale chtěl bych, aby sportovala, protože sport beru jako nejlepší a možná jedinou cestu, jak do dětí dostat ve větší nebo menší míře aspoň nějakou disciplínu. Určitě dá sport do života víc než hraní playstationu. Nechci nikoho napadat, ale myslím, že kdo jako dítě nic nedělal, má to pak v životě těžší.“

Vzhledem ke zrušení zbytku sezóny kvůli koronaviru zůstal dorostu model z ročníku 2019/2020, takže může sestoupit až osm týmů. Přemýšlel jste už o této „hrozbě“?
„Zatím jsem nad tím nepřemýšlel, protože jsem kluky ještě neviděl ani na ledě. Těším se, až je uvidím, protože někdo se chvástá, jak je dobrej. (směje se) Jsem rád, že už mi to předvedou. (usmívá se) Až se vrátíme z dovolených a začneme všechno postupně ladit na ledě, uvidíme, jak na tom budeme. Na začátku budu chtít, aby každý měl stejnou šanci se ukázat. Nikoho nechci zatratit předem. Rozhodne výkonnost na ledě a vůle makat.“

Budete i nadále nastupovat v kadaňském béčku?

„Když budu mít čas a bude o mě pořád zájem, určitě nebudu váhat.“

×
Dnes v 18:00 | Jun.
VHK ROBE Vsetín
Piráti Chomutov