Michale, jaké byly první tři měsíce v zámoří?
„Byly takové všelijaké. Nejtěžší byl první měsíc, kdy jsem si zvykal na život, jaký jsem do té doby nepoznal. Než se člověk rozkouká, chviličku to zkrátka trvá. Pak už člověk ví a zná lidi na stadionu i město jako takové. Hodně pomáhá, že tu člověk může dělat na sto procent hokej, který miluju a kvůli kterému tu jsem.“

Našel byste něco, na co jste zvykal nejhůře?
„Asi největší problémy mi dělala americká angličtina. Měl jsem jen základy ze základní školy, jenže tady všichni mluví úplně jinak. Používají hodně zkratky, na které si člověk musí zvyknout, což nějaký čas zabere. Hokejově mi dělalo ze začátku problémy malé kluziště. Člověku to nepřipadá, ale pár zápasů trvá, než si zvykne.“

Takže potvrdíte tezi, že hokej na malém kluzišti je úplně jiný sport než na velkém?
„Když si člověk jde zabruslit, nepřijde mu. Jenže i na tréninku při herních cvičeních a potom v zápasech je to úplně něco jiného. Je pravda, že na malém hřišti se hraje jiný hokej. Všechno je rychlejší a člověk má míň času. V prvních zápasech jsem s tím bojoval, ale zvykl jsem. Naučil jsem se detaily, které se liší a pomůžou. Začátek je pro kluky, kteří na malý led nejsou zvyklí, těžký, ale postupem času všichni začnou řešit situace stejně jako místní.“

Troufl byste si tedy říct, že už jste si na zámořský styl zvykl?
„Přestože už mám odehrané nějaké zápasy, pořád jsem si stoprocentně nezvykl. Základ už v sobě mám, ale zápas co zápas se neustále učím a každý trénink se chci zlepšovat v detailech, které dělají TOP hráče. Se skills trenérem pracuju právě na těch detailech, které v zápasech rozhodují. Ještě zkrátka nějaký čas potřebuju.“

Zatím byste tedy neřekl, že už víte, jak to na úzkém kluzišti chodí?
„Jak už jsem říkal, ještě to není úplně stoprocentní. Takové ty základy jsem pochytil po sedmi osmi zápasech v lize plus tři v přípravě. Na druhou stranu se učím v každém utkání. Když člověk udělá chybu, přemítne si ji a už ji nechce udělat. Právě chybama se člověk naučí nejvíc.“

Jaké to je být samostatný?
„Každý hráč bydlí u nějaké rodiny, která pro něj dělá první poslední. Když jsem přišel, rodina mi jako první řekla, ať se soustředím jenom na hokej. Že oni budou řešit všechno ostatní jako jídlo, svačiny a další věci. Samostatnost je spíš v tom, že si s vlastní rodinou člověk nepovídá z očí do očí, ale voláme si po večerech. K hokejovému životu to ale zkrátka patří. Když chce člověk něco dokázat, musí něco i obětovat. Na druhou stranu bude o to hezčí, až se uvidíme na Vánoce a o prázdninách.“

Jaká je rodina, u níž bydlíte?
„Jak už jsem naznačil, je úplně super. Jsou to mladí lidé, kteří mají malou holčičku a čekají kluka. Bydlím ještě s jedním spoluhráčem a už jsme jako bráchové. Strašně si pomáháme. Rodina je skvělá i v tom, že se s námi snaží hodně komunikovat nejen o hokeji. Řeší s námi i svoje soukromé věci. Člověk získá druhou rodinu na celý život, což na tom to krásné.“

Ve dvaadvaceti zápasech jste šestkrát skóroval a přidal jste třináct asistencí. Jak jste zatím sám se sebou spokojený?
„Sám se sebou nejsem nikdy spokojený, protože to vždycky může být lepší. Vždycky chci usínat s pocitem, že jsem na ledě nechal všechno a udělal jsem maximum pro tým, což si myslím, že se zatím daří. Druhou věcí je osobní bodová stránka, která je taky důležitá. Ta by mohla být z mé strany lepší, ale zase Radek Duda mi při telefonátu říkal, ať se proberu, když hraju nejlepší juniorskou ligu na světě. Na body tím pádem moc nemyslím a každý zápas hraju na sto procent, pak body přijdou. Nejdůležitější je týmová výhra. Vždycky jsem radši, když vyhrajeme a nemusím mít bod. Naopak prohra a tři góly by mi takovou radost neudělaly.“

První tři góly byly vítězné, což asi pomůže sebevědomí, ne?
„Musím se přiznat, že jsem to vůbec nevěděl a neuvědomil jsem si to. Jako první mi to řekl táta nebo jsem to viděl na Twitteru mého agenta Michala Sivka. Je to hezký, když něco takového člověk zjistí.“ (usmívá se)

Pomohlo vám to nějak v hierarchii týmu?
„I kdybych ty góly nedal vůbec, tým mě bude brát pořád stejně, protože tu máme super partu. Myslel jsem si, že kluci, kteří už byli draftovaní, budou jiní, ale jsou to úplně normální hokejové děti, jak já říkám. (směje se) Kabina je vážně super, děláme si ze sebe legraci, což se je perfektní. Kluci byli rádi a možná si víc než já uvědomovali, že byly vítězné, ale to by museli říct spíš oni.“ (culí se)

Pohybujete se na čele celé soutěže, takže i z týmového pohledu spokojenost, ne?
„Určitě, protože se daří a vyhrává, takže máme v týmu pohodu. Vždycky platilo, platí a bude platit, že tým má klid, když se vyhrává. Hodně dělá, že mám podle mého nejlepšího brankáře v lize. (Pozn. red.: Dustin Wolf je druhý v průměru obdržených branek a nejlepší v procentuální úspěšnosti zákroků z pravidelně chytajících gólmanů.) Teď je důležité nemít nosy nahoře, protože se může stát, že prohrajeme pět zápasů v kuse. Sezóna je strašně dlouhá, ale v téhle části můžeme být spokojení. Doufám, že nám to takhle bude klapat pořád. Kdyby to tak bylo, bylo by to super. A já věřím, že to tak bude.“

Byla a je velká pomoct, že máte v týmu slovenského útočníka Martina Faško-Rudáše, který působí v Everettu už třetím rokem?
„Když jsem přiletěl, Martin se ještě léčil doma na Slovensku po zranění. Přiletěl až na konci září, což si myslím, že mi spíš pomohlo. Na začátku jsem si zvykal sám a pořádně jsem se rozmluvil. I teď v kabině spolu mluvíme anglicky, aby nebyli kluci naštvaní. Když jsme sami, tak se bavíme našimi jazyky, což je hezký. Pomáhá mi, když úplně přesně nerozumím, protože umí anglicky líp.“

Co Everett jako město? Jaký je?
„Není to úplně malé ale ani extra velké město. Pro mě tak akorát, i když z města toho moc nevyužiju a nevidím. Celý den jsem na zimáku a pracuju na sobě. Pak jedu domů a nemám sílu jít do města nebo někde chodit. Jen si zalezu do postele a odpočívám. Případně hraju s klukama Playstation. Navíc nebydlíme přímo v Everettu, ale jezdíme asi patnáct minut do Stevens Lake. Je to krásná oblast u jezera. Nicméně v Everettu po památkách nebo něčem takovém nechodím, protože tu prostě jen dělám hokej a po tréninku není síla někam jít. Občas si jdu vyčistit hlavu jen tady u nás po cyklostezce kolem jezera.“

Jak se těšíte na vzájemné zápasy s týmy, kde jsou další Češi? Hecujete se nějak?
„Je super vidět na druhé straně hřiště české kluky. Nedávno jsme třeba hráli hodně se Spokane Chiefs, kde jsou Filip Král a Lukáš Pařík. Vždycky se s Filipem sjedeme na modrý a pokecáme o blbostech i hokeji. V zápase jde samozřejmě kamarádství stranou, ale po něm se zase občas vidíme, i když únava je často silnější a člověk na to nemá sílu. Hecování zase tak moc neprobíhá. Možná jen Lukášovi Paříkovi jsem říkal, že mu dám gól, když chytal poprvé. A taky jsem mu ho dal. (usmívá se) Vždycky je fajn zase slyšet češtinu, ale v zápase prostě kamarádi neexistují. Třeba s Martinem Langem a Michal Teplým jsem se viděl jen krátce po zápase. Moc se těším na zápas proti Pavlovi Novákovi, se kterým jsem velký kamarád. To bude super, protože jsme se dlouho neviděli. Vždycky se snažím aspoň chvíli s klukama být a popřát jim, ať se daří, protože to považuju za slušnost.“

Máte to relativně kousek do Seattlu. Vnímáte nějak, že se řeší vstup města do NHL a těšíte se na něj?
„To je fakt, ale zatím jsem tam byl jen jednou hned druhý den po příletu na baseballu s Torontem. Vyprodaný stadion a jeden z nejlepších týmů světa byly neskutečný zážitek. Seattle je nádherné město, ale v týdnu se cesta z hodiny protáhne tak na dvě a půl, protože zácpy bývají docela velké. V Everettu možnou NHL moc neřešíme, bavili jsme se o tom asi jen jednou.“

Sledujete na dálku Piráty? Jste s někým pravidelněji v kontaktu?
„Sleduju celý český hokej. Probudím se a kolem deváté desáté místního času už je u nás v České republice všechno odehrané. Koukám na extraligu, Chance ligu i juniorské soutěže. Dívám se hlavně, jak se daří mým kamarádům, takže sleduju například Kryštofa Ouřadu s Petrem Chlánem. Jsem šťastný, jak se daří Dominovi Pavlátovi. Doufám, že se po sezóně posune dál, protože ve svém ročníku je jeden z nejlepších gólmanů. Přál bych mu, aby si ho vytáhl extraligový nebo zahraniční tým, protože je to fajn kluk a ještě lepší gólman. Nesmím zapomenout ani na rodinu, kam patří Franta a Štěpán Lukešovi, nebo kamaráda Honzu Myšáka v Litvínově. Všechny ani jmenovat nemůžu, protože bychom tu byli dlouho. Občas si zavolám s Radkem Dudou nebo Vláďou Růžičkou mladším, kteří mi strašně moc pomohli v chomutovském áčku. Ale přímý kontakt je kvůli časovému posunu složitější.“

Nemrzí vás, že nemůžete na akce národního týmu, kterých jste se pravidelně účastnil?
„Samozřejmě mě to mrzí. Ale člověk musí něco obětovat, aby to zkusil v zámoří. Chybí mi zápasy s Ruskem, které bývají vyhrocené. Na druhou stranu vnímám jako trošičku výhodu, že se můžu soustředit jen na můj tým a jsem s klukama celou sezónu. Když se zadaří a budu hrát dobře, třeba se podívám na mistrovství světa, které má náš ročník v dubnu. Hraje se v Americe, i proto jsem chtěl jít do zámoří, abych si co nejvíc zvykl na malý led. Pokud bych jel, budu mít výhodu, že budu na malé hřiště zvyklý. Kluci z NHL taky nejezdí na kempy a akce, kluby je pouští až po sezóně.“

Tušíte, jak to s vámi bude směrem k šampionátu osmnáctek? Pustí vás případně klub?
„Zatím vůbec netuším, ale určitě bych si na mistrovství rád zahrál. Zatím sám nevím, jak to bude, protože sezóna bude ještě dlouhá. Může se stát cokoliv včetně třeba mého zranění. Na klub přišla nominace na World Junior Challenge s devatenáctkou, ale trenér mi řekl, že mě potřebuje, což je taky dobrá zpráva, takže mě klub neuvolnil. V tu chvíli jsem trošičku zapřemýšlel o dvacítkách, ale to by se musel stát zázrak. Myslet na osmnáctky je teď opravdu brzo.“

Everett leží v USA, ale soutěž je kanadská. Máte nějaký speciální režim při přechodu hranic?
„Jsme v americké divizi, takže tady nic moc řešit nemusíme. Když jedeme do Kanady, vyplňujeme klasicky papíry jako všichni. Oni na nás kouknou, zkontrolují pasy a jedeme dál. Žádný speciální režim nemáme. Uvádíme informace, jak dlouho v Kanadě budeme nebo co tam budeme dělat.“

V soutěži působí i Winnipeg, který se nachází v podstatě na opačném konci kontinentu. Létáte k některým zápasům?
„S Winnipegem naštěstí hrajeme jen jeden zápas za sezónu a letos to vyšlo k nám, protože se to každou sezónu střídá. To je docela klika, protože je to nějakých sedmadvacet hodin autobusem. Kluby WHL se totiž domluvily, že lítat nebudou, aby měly všechny stejné podmínky a nehrálo roli, jak je který klub bohatý. Jen k zápasu s Victoria Royals jsme zatím jeli asi hodinku lodí, protože jsou na takovém ostrůvku nebo poloostrůvku. Cestování je i tak docela náročné. Zatím jsme jeli maximálně šest hodin, takže žádné deseti nebo čtrnáctihodinové tripy. Na druhou stranu není snadné ani to, když hrajeme o víkendu tři zápasy a v pátek nastoupíme doma, skončíme kolem v půl jedenácté nebo čtvrt na dvanáct a jedeme na noc k venkovnímu zápasu. Dorazíme tam v šest ráno, vyspíme se a od čtyř hrajeme. Náš autobus nic speciálního nemá, je to klasický bus. Delší tripy nás teprve čekají. V prosinci máme čtyři zápasy v pěti dnech, takže budeme pořád na cestách. Myslel jsem si, že už mě nic nepřekvapí a nezničí po tom, co jsem hrál deset zápasů v jedenácti dnech, když jsme hráli juniorské play-off i za áčko, jak si určitě všichni pamatují. Nicméně musím říct, že tripy tady jsou docela náročné, jak jsem je popsal. Zase jsem si to celé připomněl a mám u toho husí kůži. To samé se děje, když na ty jarní zápasy koukám na internetu. Byl to vlastně neskutečný zážitek.“

Jak moc v tuhle chvíli myslíte na draft?
„Na žebříčky před draftem občas mrknu, ale snažím se to nevnímat až tolik. Soustředím se na sebe, můj tým a můj klub. Když půjdu krůček po krůčku a budu makat, vrátí se mi to. Na draftu chci být, to je jasné, ale svět se nezboří, když se to nepovede. Rozhodně kvůli tomu nepřestanu makat. V Chomutově jsem totiž viděl, že se do NHL dá dostat i bez draftu jako David Kämpf s Honzou Ruttou.“

Máte představu, jak to s vámi bude dál?
„Člověk nikdy neví, co se stane pro příští sezónu. Může přijít zranění nebo trejd. V juniorské soutěži mám podepsáno na čtyři roky. Už po prvních měsících jsem rozhodnutý, že tu chci zůstat co nejdéle. Dokud to půjde, chci hrát hokej v zahraničí. V nejbližší době nemám v plánu se vracet do České republiky. Jsem připravený tady překousnout, i když mě budou hodně zkoušet, abych si pak někde vybojoval místo. Ondra Kaše taky vydržel skoro dva roky na farmě, to je pro mě příklad, jak to nevzdat. Vydržel a teď patří mezi klíčové hráče Anaheimu. To samé i Vítek Vaneček, který vydržel na farmě několik let a teď ho povolali do Washingtonu, i když jako dvojku. Proto tu chci vydržet co nejdéle, abych si NHL jednou zahrál.“

Foto: Chris Mast (www.everettsilvertips.com)