Jak se váš odchod do finského Jukuritu vlastně seběhl?
„Bylo to takové hrozně rychlé. Hned po skončení předchozí sezóny mi volal agent Martin Podlešák, že bych mohl jít do finského Mikkeli na zkoušku. Docela mě tím zaskočil, protože bych musel odletět už týden po jeho informaci, pokud bych do toho šel. S rodiči, kteří mě hodně podporují, jsme se bez váhání rozhodli, že na zkoušku rozhodně pojedu.“

Takže jste před rokem v dubnu uspěl, když jste zůstal celou sezónu. Jak zkouška probíhala?
„Letěl jsem někdy na přelomu března a dubna, takže v klubu ještě měli i led. Tím pádem jsme trénovali na suchu i na ledě. Samotná zkouška trvala tři dny. První dva dny probíhaly spíš skills tréninky, kde koukali, jak na tom jsme s bruslením a dovednostmi. Poslední den se hrály tři zápasy na třikrát patnáct minut, pokud si dobře pamatuju. Protože nás tam bylo hodně, hrál jsem jen dva. Byli tam kluci hlavně z Finska plus asi tři Francouzi. Po zápasech si mě trenér zavolal do svého kamrlíku a řekl mi, že má o mě velký zájem. V tu chvíli jsem byl neskutečně šťastný, i když jsem nevěděl, jestli tam opravdu půjdu. S babičkou a dědou jsme zůstali v Mikkeli ještě dva dny, než jsme se vrátili domů, kde jsme si zjišťovali víc informací. Martin Podlešák mi říkal, že nemám váhat a jít, protože je to pro mě obrovská příležitost. Kdyby se prý něco pokazilo, vrátil bych se a aspoň bych si to zkusil. Dneska jsem mu moc vděčný, že mi k tomuhle kroku pomohl a poznal jsem hokej mimo Českou republiku. Doma jsme se totiž skoro hned shodli, že do toho půjdu.“

Kdy jste se tedy definitivně přesunul do Mikkeli?
„Myslím, že to bylo o něco později než obvykle. Odlétal jsem v polovině srpna a byl jsem moc rád, že jsem suchou přípravu mohl absolvovat tady v Chomutově s dorostem. Díky tomu jsem byl připravený a po dvou týdnech tréninků ve Finsku jsme začali hrát přípravné zápasy. Dá se říct, že jsem hned skočil do zápasů.“

Zkuste popsat začátky na ledě a mimo něj. Bylo náročné být poprvé tak daleko sám od rodiny?
„Co se týká hokeje, něco takového jsem nečekal. Všechno probíhalo v ohromné rychlosti. Člověk nemohl vypustit jediný krok, protože kluci jsou tam tak strašně šikovní, že mě hned udělali, když jsem se někde zapomněl. Zvyknout si na tu rychlost bylo nejtěžší. Navíc mají Finové výbornou fyzičku, protože makají v posilovně. Hned první týden po mém příletu jsme měli těžkou posilovnu, která pro mě byla peklo. Takhle těžké jsem to nikdy nezažil. Třetí den mi normálně vypínaly svaly, že jsem nemohl zvedat ani bench a musel jsem si dát pauzu, abych mohl pokračovat. Ale zvykl jsem si a během sezóny jsem se do toho dostal. Po osobní stránce byl začátek opravdu těžký, ale naštěstí za mnou každý měsíc vždycky někdo přiletěl. Ať to byli rodiče, babička nebo děda.“

Takže praní a vaření jste měl zařízené?
„Až tak úplně to nebylo. (usmívá se) Někdo z rodiny dorazil vždycky zhruba na tři dny, jinak jsem se o sebe musel postarat sám. Vařil jsem si, pral a uklízel, i když s úklidem to bylo docela těžké. (směje se) Když jsem přijel, zvládl jsem si jen ohřát párky ve vařící vodě. V týmu do dvaceti let byli Tomáš Zeman s Jakubem Martiškou a trenéři nás všechny vzali na kurzy vaření, takže pak už to bylo docela v pohodě.“

Často se dočítám, že finské kluby na stravu hodně dbají. Změnil jste svoje stravovací návyky?
„Stoprocentně. Hned po příchodu jsme seděli s trenérem, který se mě ptal, co jím. Říkal jsem, že jím jedno teplé jídlo denně. On mi řekl, že musím jíst dvě až tři teplá jídla denně. Taky se mě ptal, jak často jím sladkosti. Říkal jsem, že si něco dám tak čtyřikrát pětkrát týdně. Pak se ptal, jestli sním celý pytlík nebo trochu. Když jsem řekl, že klidně celý pytlík, oznámil mi, že odteď to bude maximálně jednou týdně v neděli po zápase nějaká proteinová tyčinka. Na to jsem docela koukal a říkal jsem si, že bude docela těžké se sladkostí zbavit až tolik. Musím se přiznat, že tohle jsem úplně nedodržel, ale hodně jsem sladké omezil. Celkově jsem se snažil jíst co nejvíc zdravě a myslím, že jsem to i docela dodržoval. Za osm měsíců jsem tam přibral devět kilo, ale nešlo o žádné tuky. Byly to hlavně svaly. Úplně nechápu, kde se to vzalo.“ (usmívá se)

Také se vám stalo, že jste trénovali bez kouče a nikoho ani nenapadlo něco ošidit?
„Náš trenér dělá videotrenéra u finské sedmnáctky, takže hodně dbá na video. Bylo úplně normální, že přišel do posilovny s papírem, co máme dělat. Ten tam nechal, odešel a celou dobu v posilovně nebyl. Na suché přípravě s námi byl třeba jen jednou týdně, ale stejně všichni makali a dřeli. Kdybych tam chvíli seděl nebo se nedej bože podíval na mobil, kluci z týmu by mi to dali hodně sežrat.“

Musel jste si na tenhle přístup zvykat nebo nemáte v povaze si ulevit, když vás trenér nekontroluje?
„Nikdy jsem nepatřil mezi největší talenty, což platí i teď. Vždycky jsem musel makat, abych patřil k těm lepším. Musím pořád dřít, což mě naučil i chomutovský kondiční trenér pan Matýsek. Nejen za tohle bych mu chtěl poděkovat, protože mi teď pomáhá s přípravou. Věnuje se mi nad rámec toho, jak by mohl, což je super a já si toho moc vážím.“

Jak moc vám pomohla přítomnost kluků, které jste už zmínil a Jakuba Galvase?
„Tomáš Zeman hrál za Jukurit už v předchozí sezóně, takže věděl co a jak. Za začátku jsme spolu chodili každý den na oběd. Se vším mi poradil. Kuba Martiška přišel chvíli před sezónou po přípravných zápasech a hned jsme se skamarádili. S Kubou Galvasem jsme se tolik nepotkávali, ale vždycky jsme prohodili pár slov, když jsme na sebe narazili. Vůbec jsem nečekal, že i finští kluci budou úplně v pohodě. Každý fakt kamarádil s každým a všichni mi pomáhali.“

Jazyková bariéra nevadila? Nebo jste postupně zvládl i základy finštiny?
„S tím problém nebyl, protože půlka týmu umí hodně dobře anglicky. Ta druhá umí trošku a někteří teda skoro vůbec, ale vždycky jsme se nějak domluvili. Asi nejvíc mi pomáhal francouzský spoluhráč Sayam Limtong, který to ve Finsku zná, protože dva roky předtím hrál v Lahti. Trávili jsme spolu hodně času a učil mě základy finštiny, takže s klukama, kteří neumí anglicky, jsme aspoň trochu tušili, o čem se bavíme. (usmívá se) Postupně se slova docela často opakovala, takže to bylo lepší. Samozřejmě nejvíc jsem si pamatoval nadávky, protože mám pocit, že u hokeje všichni Fini pořád nadávají. (směje se) Na nadávky jsem expert, ale jinak je finština hodně těžká.“

Takže učitele finštiny jste neměl?
„V klubu to nechali víceméně na mně. Při příchodu po mně trenér chtěl jen nějaké základy, kvůli jazyku na mě netlačil. Nicméně chtěl, abych uměl počítat do dvaceti, naučil se základní barvy plus nějaké další věci. Od příští sezóny už bych měl chodit na lekce finštiny, ale moc tomu nedávám, že bych se finsky naučil opravdu dobře.“

Znamená to, že v Jukuritu zůstanete?
„Teď jsem podepsal dvouletou smlouvu s juniory Jukuritu, takže jsem zvědavý, jak to bude vypadat. Mám ve smlouvě, že budu celý týden trénovat s juniory. Bude tam obrovská konkurence třeba patnácti beků, takže trenér říkal, že během týdne budu bojovat o sestavu. Pokud se do ní v juniorce nedostanu, půjdu hrát za starší dorost taky nejvyšší soutěž. V té další sezóně už bych pak měl hrát jen za juniory.“

O návratu do České republiky jste tedy neuvažoval?
„Popravdě ani na vteřinu mě nenapadlo, že bych se vrátil. V Mikkeli se mi líbí a myslím, že hokejově jsem se hodně zlepšil. Podpořili mě i rodiče, což je super, protože vlastně nemají syna skoro celý rok doma. Berou to tak, že mi to pomůže. Navíc mám zkušenost i do života.“

Jak jste to měl se školou?
„Dělal jsem dálkově online českou obchodku, takže jsem školu řešil přes počítač nebo telefon. Osobně jsem tam ještě nebyl. (usmívá se) Měl jsem jít na jinou školu, ale kvůli rychlému odchodu do Finska, jsem ji musel změnit. Naštěstí mi učitelé vycházeli vstříc a byl jsem teprve v prváku, takže se to dalo zvládnout. Pro mě se vlastně ani kvůli koronaviru nic nemění, protože dál dělám školu online. Všichni si mysleli, jak je online škola lehká. Teď ale docela nadávají a sami vidí, že to zase taková sranda není.“

Město je podle počtu obyvatel podobné jako Chomutov. Byla to pro vás velká změna?
„Tím, že to bylo ve Finsku, to trochu jiné bylo. Denně jsem tam jezdil na kole a musím říct, že náměstí má Mikkeli nádherné s krásnou katedrálou. Sice tam není moc značkových obchodů nebo kaváren, ale je tam hezky, i když jsem zvládl jen třeba bazén nebo nějaký wellness. Přece jen jsem byl na zimáku hodně. I když jsme měli třeba jen jednu fázi tréninku odpoledne, přicházel jsem domů kolem desáté večer. Ono se to nezdá, ale byla suchá před ledem, pak video, led a zase suchá s výklusem.“

Ve Finsku jsou typické sauny. Chodil jste do nich víc?
„Bydlel jsem se dvěma spoluhráči v bytě, kde přímo v něm byla jedna menší sauna, což je ve Finsku normální. Chodili jsme do ní skoro každý den a je to fakt super. Spolubydlící byli Finové, takže vydrželi víc, protože jsou zvyklí. Když jsme tam seděli, já se potil jako blázen a kluci pořád přidávali pod kotel, takže jsme se kvůli tomu v sauně hádali. Kluci říkali, že je tam zima, ale já byl skoro mrtvý vedrem.“ (směje se)

Co Finové jako lidé? Jak na vás působili?
„Lidi tam na mě udělali hodně dobrý dojem. Všichni jsou kamarádští a podporují se. To mi přišlo, že je tam nejdůležitější. Nikdo nikomu nic nezávidí. Když někdo vypadne ze sestavy, nechodí a nepomlouvá toho, kdo hraje místo něj. Normálně za ním přijde a řekne mu, že mu to přeje a ať se ukáže. Musím říct, že to mě docela překvapilo.“

Pojďme k hokeji. Už jste zmínil, že vás na začátku překvapila rychlost. Na co dalšího jste si musel zvykat?
„Jak už jsem říkal, všechno je to hlavně o rychlosti. Nenajdete tam hráče, který by byl pomalý. Stejně tak mají všichni excelentní techniku hole, kterou jsem se snažil odkoukat. U každého jsem si našel něco, co se mi líbilo a co jsem se snažil používat i já. Tohle všechno mi pomohlo.“

Co všechno vám rok ve Finsku dal?
„Hlavní, co jsem si vzal, je, že musím neustále makat. Kapitán juniorů hrál v mladším dorostu třetí nejvyšší soutěž a dneska má podepsanou smlouvu s áčkem Jukuritu. Když jsem na něj koukal, je to neskutečný dříč. Absolutně nic neošidí.“

S týmem jste se během sezóny posunuli mezi nejlepší. Dařilo se i vám osobně, když jste v první části byl pátým nejproduktivnějším hráčem mužstva a ve druhé jste se vešel do TOP 10. Jste tedy spokojený z týmového i osobního pohledu?
„Vyhráli jsme něco jako kvalifikaci ve druhé nejvyšší soutěži, kde jsme hráli 24 zápasů. Pak jsme se připojili ke spodní polovině nejlepší ligy a udrželi se v ní, což se za padesát let staršímu dorostu Jukuritu nikdy nepovedlo. Takže jsme splnili, co jsme si předsevzali před sezónou. Trenéři viděli, že máme silný tým, což jsem tušil i já. Jediným cílem bylo dostat se mezi nejlepší, což se povedlo. Osobně jsem spokojený, ale vždycky to může být lepší.“

V čem jste se po herní stránce nejvíc posunul?
„Měl jsem docela problémy s bruslením. Ani ne tak v rychlosti, ale spíš v reakcích a rychlých změnách směru. Na tom se mnou trenér pracoval a bral si mě kvůli tomu po tréninku stranou. V druhé části sezóny jsme se s trenéry zaměřili na střelbu zápěstím od modré. Šlo o to, abych puk rychle dostal z hokejky směrem na branku a nepředržoval jsem ho.“

Lišily se nějak výrazněji zápasy v Mestisu a následně v SM-sarja mezi nejlepšími?
„Já jsem ten pocit úplně neměl, což možná trochu potvrzuje, že jsme po postupu skončili třetí v soutěži, kde už hrály i týmy z nejvyšší soutěže jako Tappara nebo Lukko Rauma, které byly v dolní půlce nejvyšší soutěže. Obrovský skok to nebyl, i když třeba Tappara hrála skoro jako áčko. Bylo to hodně taktické a už to začínal být fakt hokej se vším všudy. Pilovali jsme systémy bránění středního pásma a napadání.“

Stihl jste i nějaké zápasy áčka Jukuritu v seniorské nejvyšší soutěži?
„Sledoval jsem je a musím říct, že je to neuvěřitelně rychlé a technické. Kdyby člověk stříhal nejlepší momenty zápasů, mělo by to klidně i deset minut, protože se v každém zápase objeví opravdu hodně krásných momentů. Párkrát jsem si zatrénoval i s juniory a podíval jsem se i na nějaké zápasy. Moc si nedovedu představit, že bych tam příští sezónu měl hrát. (směje se) Trochu se toho děsím a to si nedělám srandu. Vždyť si vezměte, že jen v Jukuritu jsou už draftovaní Mikko Kokkonen a Henri Nikkanen, kteří rozhodně nesbírali mezi juniory čtyři body za zápas.“

Sledoval jste na dálku bývalé spoluhráče z Pirátů?
„Snažil jsem se sledovat každý zápas dorostu, kde mám hodně kamarádů. Hodně jsem si klukama psal. Asi nejvíc v kontaktu jsem byl s Danem Ciplem, se kterým jsem si volal skoro denně.“

I ve Finsku skončila sezóna předčasně kvůli koronaviru. Jak složité bylo dostat se zpátky domů?
„Přišly jsme jen o dva zápasy, takže nás to tolik nezasáhlo. Někdy ve čtvrtek večer jsme se dozvěděli, že sezóna končí a že sobotní zápas už hrát nebudeme. Já jsem měl letět domů v pondělí, ale nakonec jsem si změnil let na sobotu, abych se co nejdřív a bez problémů vrátil. Na letišti nám jen měřili teplotu. Ani v karanténě jsem být nemusel, protože Finsko nepatřilo mezi rizikové země. Nicméně stejně jsem nikam nechodil, protože jsem měl čtrnáct dní odpočívat. Maximálně jsem si zašel na zahradu, takže jsem měl takovou dobrovolnou karanténu.“ (usmívá se)

Jak aktuální situaci snášíte? Předpokládám, že jste se po návratu chtěl vidět s kamarády, což teď není úplně proveditelné...
„Máte pravdu, že jsem se na kamarády těšil, takže je blbý, že je skoro všude zavřeno a nikam se nemůže. Na druhou stranu zdraví je přednější, takže to překousnu a nerozbrečím se, že neuvidím kamarády hned.“

Dostal jste se během sezóny vůbec domů?
„Přes Vánoce mě pustili asi na dvanáct dní domů, jinak jsem byl ve Finsku. Stihl jsem doma Štědrý den i Silvestr, protože řízek a bramborový salát bych si nenechal ujít. (směje se) Přiletěl jsem někdy 21. prosince a odlétal jsem na Nový rok hned dopoledne.“

Foto: juniori-jukurit.fi a wikipedia.org