Bylo těžké přijmout rozhodnutí, že ukončíte aktivní hráčskou kariéru?
„Ve finále nebylo složité si říct, že s hokejem skončím. Najezdil jsem se už dost. Mám rodinu, dvě děti a podnikání k tomu, takže ve chvíli, kdy jsem zjistil, že trenéři v Chomutově mají jiné plány a nepočítají se mnou, jsem neřešil jinou variantu spojenou s hokejem. Do jiného města už jsem dojíždět nechtěl, rozhodl jsem se být doma s rodinou a věnovat se dětem. Malý začíná dělat první hokejové krůčky, do toho zkoušíme i tenis. Vozím děti, kde se dá a užívám si to. Bez aktivního hokeje si nemůžu na nic stěžovat. Ruce mě nesvrbí.“

Nepřichází pocit, že vám hokej chybí, ani nyní, když se rozběhla Tipsport extraliga?
„Zatím ne. Nečekám, až něco takového přijde. Mám už nastavený jiný režim než během doby, kdy jsem hrál a musel jsem být hodinu před tréninkem na stadionu. Teď sice taky vstávám, ale vozím děti do školky, což mě hrozně baví. Těším se, až napadne sníh a já nebudu muset pospíchat domů jen proto, aby ho odklidil. Teď to budu moct udělat v klidu. Jde o maličkosti, které jsem nedělal vůbec nebo ve spěchu, ale hrozně mě baví.“

Pittsburgh draftoval Milana Krafta v roce 1998 v prvním kole jako 23. v pořadí

Jak dlouho trvalo rozhodování, že odejdete do hokejového důchodu, poté, co vyšlo najevo, že trenéři v Chomutově vám nemohou nabídnout adekvátní pozici v sestavě?
„Hned jsem věděl, že nastal konec. Tušil jsem, že takový den jednou přijde, takže mě hned napadlo, že hokejový život mi končí. Na druhou stranu normální život mi de facto začíná, protože je to něco úplně jiného. Moc se na to těším.“

Ptal jste se bývalých spoluhráčů, kteří už s hokejem skončili, jak se na novou situaci připravit nebo co od ní čekat?
„Přiznám se, že jsem své rozhodnutí pořádně nekonzultoval s nikým kromě rodiny a nejbližších přátel. Kdo mě zná a ví, kolik jsem hokeji od šestnácti let obětoval, pochopil mě hned. Nikdo se neptal, jestli se třeba za rok nevrátím.“

Předpokládám, že rodina byla hodně ráda, že budete pohromadě...
„Často jsem přijížděl domů večer a syn chtěl, abych ho ráno odvezl do školky, což bohužel při té vzdálenosti nešlo. Teď s dětmi ráno jezdím. Není to daleko, ale někdo se o ně postarat musí. Zatím to funguje dobře. Jak už jsem říkal, moc si to užívám, protože doteď jsem tyhle věci dělat nemohl.“

Zmínil jste, že syn bude hrát hokej a věnuje se tenisu. Co dcera? Také ji vedete ke sportu?
„V březnu jí byly teprve dva roky, takže na vše je docela brzy. Když je Daneček, kterému bude šest, na tenise, vezme si raketu, ale vláčí ji za sebou. Vezme si i míček a někam ho hodí. Jinak brášku napodobuje, takže začne chodit taky, až raketu uzvedne. Těším se, až jí budu nahazovat míčky a ona je bude trefovat líp a líp. Ten pokrok dětí člověka zahřeje, když ho vidí.“

Jako kapitán vedl Milan Kraft Piráty v nováčkovské sezóně v Tipsport extralize, kde také podepsal Chartu fair-play

Jaký moment se vám v budoucnu vybaví jako první, až se budete ohlížet za kariérou?
„Musím se přiznat, že si docela dost věcí pamatuju. Vybavím si, co je spojené s mojí kariérou, když se řekne rok 1998, 2000, kdy jsme vyhráli titul mistrů světa nebo 2004, kdy jsem si zahrál na domácím šampionátu. Největší moment je asi zlato na dvacítkách s trenéry Holíkem a Rulíkem. Pak mi zůstanou v hlavě zápasy NHL před vyprodanými arénami. I to bylo pěkné. Nicméně se mi nestýská, protože během dne nemám ani hodinu volnou, abych mohl vzpomínat. Mám doma kazety se všemi góly, které nám dělali v Americe, ale viděl jsem je za těch deset let jednou. Kamarádi se chtěli podívat, hned jak jsem přijel, tak jsem jim je pustil a koukal s nimi. Teď bych rád, aby mi David Dinda sestřihal nějaké věci z Chomutova, ale to bude spíš pro moje děti, kdyby se někdy v budoucnu chtěly podívat. Já u toho asi sedět nebudu.“ (usmívá se)

Zmínil jste titul mistrů světa hráčů do dvaceti let, který byl vůbec první v historii českého a československého hokeje. Muselo se poslouchat a číst velmi dobře, když Jaroslav Holík s odstupem času hovořil o tom, že jste mu dal mužstvo dohromady a měl veliký podíl na zisku zlata, že?
„To víte, že je příjemné, když o vás takhle mluví pan Holík, který je známý tím, že říká věci na rovinu bez servítků. S odstupem času si myslím, že měl asi pravdu. Tenkrát jsme já a chudák Pepa Vašíček byli asi opravdu tahouni, kteří kluky vedli. Na druhou stranu jsme neměli tolik práce, protože kluci byli poctiví, pracovali velmi dobře a dokázali se obětovat pro tým. V současnosti to mají trenéři podle mého složitější.“

V sezóně 2004/2005 probíhala výluka NHL, po níž jste se do zámoří už nevrátil. Nemrzí vás to zpětně?
„Tenkrát jsem komunikoval jen s agentem, který nějaké nabídky měl. Sám od sebe jsem nemohl podepsat v jiném klubu, protože jsem spadal do kategorie chráněných volných hráčů Pittsburghu. Když se objevila nabídka z Ruska (pozn. red.: Omsk), kývl jsem na ni a do NHL už se nevrátil. Tehdy jsem nad tím sezónu možná dvě přemýšlel a mrzelo mě to, teď už to neřeším.“

Tuto cestu absolvoval Milan Kraft v útrobách SD ARÉNY nesčetněkrát, v postupové sezóně i několikrát po zápase

Zkuste vybrat jeden moment kariéry, který vás mrzí nejvíc. Řekněme takový nejhorší okamžik kariéry...
„Člověk není dokonalý. Promarněných šancí nebo zbytečných faulů by našlo hodně. Mrzí mě zranění, i když za ně člověk kolikrát nemohl sám. Podstoupil jsem operaci ramena, která se nepovedla. Situace nevypadala dobře, ale já chtěl přesto ještě hrát. Jenže to nešlo a všechno se otočilo proti mně. Tohle období bylo nepříjemné, ale nevím, jestli bych řekl nejhorší. Převažují krásné chvíle.“

Koho byste vybral jako nejlepšího spoluhráče, se kterým se vám během kariéry hrálo nejlépe?
„V Americe se složení útoků hodně mění, takže člověk nemůže říct jednoho hráče, protože jde na led skoro pokaždé s někým jiným. V kanadské juniorce, na farmě i potom v Pittsburghu jsem hodně nastupoval s Michalem Sivkem. Trávili jsme spolu hodně času i mimo led a dokázali si vyhovět. On pak musel ze zdravotních důvodů kvůli kyčlím, tuším, skončit.“

Napadá mě, jestli se následně stal vaším agentem...
„Vlastně ještě pořád jím je. (usmívá se) S ním jsem konec kariéry taky konzultoval. Smál se mi, že v Americe hráči při rozlučce sotva dojdou na led před diváky kvůli bolavým kolenům nebo jiným problémům. Dělal si srandu, že tam pomalu jedou na vozíku a já končím na vrcholu sil. (směje se) Odpovídal jsem mu: Vidíš, aspoň něco.“

Milan Kraft v doprovodu rodiny naposledy mává chomutovským fanouškům

Padlo jméno Josefa Vašíčka, který byl vaším spoluhráčem ve zlaté dvacítce. Prožíval jste před dvěma roky o to víc tragédii Lokomotivu Jaroslavl?
„Pamatuju si, že jsem přijel domů a při obědě jsem koukal na internet na počítači, protože v mobilu jsem ho tenkrát ještě pořádně neměl. Najednou se objevila zpráva, že havarovalo letadlo v Jaroslavli. Hned mě napadlo, co kluci. Tak jsem vytočil číslo Jakuba Grofa, který mi říkal, že tu větu akorát taky čte. Bylo to hrozné. S Pepou jsme byli na dvacítkách, s Honzou Markem jsem se potkal na dovolené dva nebo tři roky předtím a s Karlem Rachůnkem jsem byl na mistrovství Evropy. Člověk ty kluky vídal a najednou nebyli. Navíc jsem si uvědomoval, že mám rodinu stejně jako oni a jejich děti najednou nemají tátu. To bylo strašné.“

V Chomutově jste na klubové dělal kapitána poprvé v kariéře. Cítil jste o to větší zodpovědnost za výsledky?
„V Americe jsem občas měl áčko, protože céčko jsem s díky odmítal, když mi ho chtěli dát. Věděl jsem, že kapitán je vždycky jako první na ráně. Když se nedaří, je volán k trenérovi nebo ke generálnímu manažerovi a je zodpovědný za komunikaci mezi trenéry a kabinou. Úspěch jsem bral jako týmovou práci nás všech, neúspěchy jsem si bral víc osobně a hledal chybu u sebe.“

Co říkáte na jméno svého nástupce u Pirátů?
„Slyšel jsem, že volba probíhala v kabině. Kluci si Ľuboše Bartečka vybrali sami. Podle jména a toho, čeho dosáhl, jde o asi opravdu největší osobnost v kabině. Zřejmě i podle toho se kluci rozhodovali.“

Penzion Pohoda, který nyní už bývalý útočník provozuje

S vaší kariérou se pojí ještě jedna zajímavost. Pocházíte z Plzně, kde jste si připsal první extraligový start, ale nastupoval jste i v barvách Karlových Varů. Mezi oběma kluby panuje velká rivalita. Dával vám ji někdo v Plzni pocítit?
„Když jsem působil ve Varech, Plzní jsem jen projížděl rovnou do Varů. Pak se narodil syn a já se do Plzně skoro vůbec nedostával, takže jsem žádné reakce neslyšel. Tenkrát nás z Plzně hrálo ve Varech docela dost - Pepa Řezníček, Jirka Hanzlík, Michal Dvořák. Bylo to v době, kdy Vary začínaly být na vzestupu a Plzni se tolik nedařilo, takže rivalita byla znát, což ale platí dodnes.“

Kromě rodiny se věnujete chodu penzionu. Přibližte, jak se na řízení podniku podílíte...
„Je dobré, že každý den je jiný. Nedělám jen jednu věc, navíc se hosté mění a mají různé požadavky. Zpracovávám objednávky na školení včetně počtu osob a vybavení, jaké budou potřebovat. Kontroluju, aby dodavatelé vozili včas, co mají. Když zavolá někdo, že si chce dát saunu nebo vířivku, připravím vše potřebné. Máme cvičení na bosu, zumbu nebo pro děti. V úterý a ve čtvrtek máme pro děti od tří do sedmi osmi let školičku, kde se seznamují s tenisem, takže běhám kolem, podávám míčky a nahazuju jim je. Na tři trenéry máme zhruba deset patnáct dětí. Sekám trávu, griluju maso, mívám službu na recepci, kde zvedám telefony a ubytovávám hosty. Kolikrát myju nádobí. Když to člověk dělá na svém, baví ho to.“