Vláďo, váš otec toho v hokeji dokázal jako hráč opravdu hodně. Existovala vůbec jiná volba, než že byste hrál hokej?
„Když jsem se narodil, všichni v Litvínově prý říkali, že jsem už měl brusle na nohách. Aspoň tak mi to líčili rodiče. Od začátku jsem dělal hokej, na jiné sporty ani nebyl moc čas. Táta hrál v té době ještě vrcholově, mamka nemohla přejíždět, protože o sedm let starší ségra byla na střední škole. Vlastně celý den jsem trávil na stadionu.“

Narodil jste se v revolučním roce 1989. Váš otec odešel do zámoří bez nutnosti emigrace. Jste za to v současnosti rád?
„Dobré to bylo hlavně pro něj. Už dřív za ním chodili, aby taky emigroval, ale on nešel. Pak byl na vojně. Když mi bylo deset měsíců, odešel táta v půlce sezóny do Edmontonu. Splnil se mu tak velký sen.“

Vladimír Růžička starší odehrál nejvíc zápasů ve slavné NHL za Boston Bruins

Když váš otec válel NHL, byl jste hodně malý. Vybaví se vám nějaké fragmenty z té doby? Návštěvy kabiny, hráči nebo něco podobného...
„Vraceli jsme se, když mi bylo pět let, takže si toho moc nepamatuju. Ze zápasů skoro vůbec nic, což mě mrzí. Holt jsem byl malý, nedá se nic dělat. Nevím, jak je to možné, ale bez problémů se dorozumím anglicky, i když jsem tam byl fakt malý. V pohodě můžu koukat na filmy a všemu rozumím. Jako všechny děti jsem se musel naučit gramatiku, ale jinak jsem se vždycky domluvil. Jazyk byl pro mě dobrý, ale z hokeje mi toho v hlavě moc nezůstalo. Maximálně nějaké střípky podle fotek – z kabiny, podle tátových hokejek nebo podle pokojíků. V prvním nebo druhém domě v Americe jsem rozštípal parkety v celém obýváku, protože jsem pořád chtěl hrát hokej. Táta přišel jednou z rozbruslení v den zápasu nebo den před ním a já jsem ho pořád přemlouval, ať si se mnou jde pinkat hokej. Šel a zadřel si do patu asi dvaceticentimetrovou třísku, takže měl velkou radost. (směje se) Ale nakonec dobrý.“

Poprvé jste do povědomí široké hokejové veřejnosti vstoupil v devíti letech. Po čtvrtfinále olympijského turnaje v Naganu vyšlo najevo, že váš otec měl po první třetině duelu s USA proslov v kabině, protože nechtěl, abyste znovu brečel jako po prohře s Rusy v základní skupině. Připomínají vám to fanoušci často nebo vzpomenete si na zmíněnou situaci vy sám?
„To víte, že si vzpomenu. Byl to výjimečný turnaj, který už si pamatuju i já. Bylo mi nějakých devět, jak jste říkal, a hrozně jsem tátovi přál, aby přivezl medaili. Celý svět turnaj hrozně nafukoval, takže jsem hodně moc chtěl vidět nějakou medaili. Samozřejmě jsem si přál, aby táta vyhrál a přivezl zlato. Prohráli jsme a já jsem v té době vůbec netušil něco o skupině nebo play-off. Myslel jsem, že musí všechno vyhrát. Najednou přišla porážka a já si myslel, že táta jede domů bez medaile. Doma jsem pak brečel a máma mě musela uklidňovat. Asi hodinu mi vysvětlovala, že táta pořád tu medaili vyhrát může. Máma to tátovi asi řekla do telefonu a on to pak řekl do televize po zápase. Myslím, že to byla spíš nadsázka. Proslov určitě měl, protože byl vždycky vůdčí osobnost. Lidi mi to moc nepřipomínají. Spíš jen při nějakém výročí, kdy se vracelo k Naganu, občas otázka padla nebo při nějakém rozhovoru na téma olympijského turnaje.“

S nadsázkou se dá říct, že máte podíl na historickém úspěchu českého hokeje...
„Vyhráli jsme díky mně. (směje se) Ale vážně. Už jsem hokej vnímal, i když jsem přesně nerozuměl pravidlům toho turnaje, protože my jsme hráli na jednu třetinu hřiště. Dokonce jsme neviděli jednu třetinu finále, protože jsme měli zápas, tuším, s Kobrou. Mamka před zápasem vběhla do kabiny, kde trenér četl sestavičky. Trenér to vzal docela dobře.“ (usmívá se)

Váš otec se z pozice trenéra podílel na dvou titulech mistrů světa. Hltal jste tyto turnaj víc než například tzv. „zlatý hattrick“?
„Rozhodně. Lidi si to možná ani neuvědomují, ale na tátu byl v takových chvílích hrozný tlak. Vždycky mu přeju ten největší úspěch a ať vyhraje každý zápas, když trénuje. Rok 2005 byl ještě „klidný“. I když klidný. Bylo to po úmrtí pana Hlinky a k dispozici byli všichni nejlepší hráči. Tým byl silný, takže by bylo zklamání, kdyby nepřivezl medaili. To by pak po turnaji byl velký tlak. Rok 2010 byl extrémně emotivní. Táta při nároďáku trénoval ještě Slavii a přišlo mi, že mu média i lidi předhazovali, že nemá na reprezentaci čas. Vadí mi, když lidi říkají něco o někom, koho vůbec neznají, a myslí si, že jsou nejchytřejší. Kdo tátu zná, dá mi za pravdu, že snad ani není možné, co všechno zvládá. Kdo s ním tráví čas, ví, že všechno nedělá na sto procent, ale na víc. Jede pořád, aby vyhrával. Doma měl třeba po baráku rozházených i šedesát bloků, kam si psal možnosti sestavy, jak poskládat přesilovky. Věřím, že by zvládl trénovat deset týmu, když to přeženu. V tomhle je neskutečný. Myslí na sport čtyřiadvacet hodin denně. Nicméně sledoval jsem každé mistrovství. Na druhou stranu si přejete úspěch ještě víc, když máte na takovém turnaji někoho z rodiny.“

Hodně jsme se bavili o vašem otci. Prozraďte, jak se žije se stigmatem syna slavného otce?
„Je to těžký. Myslím, že málokdo se dokáže do mé situace vžít. Zápas hraje nějakých dvaadvacet hráčů. Přijde mi, že se tolik nevidí, když někdo zkazí nahrávku, ale každý si všimne, jakmile ji zkazím já. Je to opravdu hrozně těžký. Jde o sport, kde není každý den posvícení. Ne pořád má člověk optimální formu, někdy tam pak spadne úplně všechno. „Nejhorší“ je, že táta byl legenda jako hokejista a je legenda i jako trenér. Má to tak odjakživa. Na co sáhne, to mu jde, což mu přeju. Málokdo si uvědomuje, že jsem pod poměrně velkým tlakem. Ale zase musím říct, že už jsem si na to zvykl, protože s tím žiju odmala. Sem tam je to nepříjemné, na druhou stranu ze spoluhráčů mi nikdo nikdy nic neříkal. Dokonce ani protihráči na mě kvůli tátovi nic nepokřikovali. Spíš jde o lidi, kteří nejsou moc vidět. Dá se říct, že jsou „neviditelní“, jen napíšou nějakou větu někde na internetu a mají pocit, že jsou zajímaví. Myslím, že v tomhle nejsem sám. Vezměte si, jak si lidi berou do pusy třeba Jardu Jágra, který český hokej proslavil asi nejvíc. Stejně se najde někdo, kdo mu naloží. Člověk tomu nezabrání. Někdy je to těžký, ale naučil jsem se s tím žít.“

Dokázal byste najít okamžik, kdy jste tyhle řeči přestal vnímat a řešit?
„Asi ani ne. Vždycky jsem si po čase říkal, že už je to v klidu, a pak přijde zase něco. V daný moment je to nepříjemné, to nebudu tvrdit, že není, ale trvá to třeba jen jeden den. Vezměte si třeba Petra Čecha nebo Tomáše Rosického ve fotbale. Patří k našim nejlepším hráčům, ale stejně si je lidi pořád berou do pusy. U nás se zkrátka úspěch neodpouští, když se někomu daří a vydělává slušné peníze.“

Pojďme k vašim úspěchům. Těmi prvními byly dva tituly se slávistickým dorostem v letech 2004 a 2005. Vážíte si některého víc?
„Už v roce 2003 jsme ještě s devítkou vyhráli i mistrovství republiky, které se konalo v Praze. Maličko níž stavím titul z roku 2004. Hrál jsem sice celkem dost, ale měli jsme v týmu kluky jako Vláďa Sobotka s Tomášem Svobodou a tým stál vyloženě na nich. O rok později už trenéři víc stavěli na hráčích, jako jsme byli já s Kubou Sklenářem a další reprezentanti. To jsem si užil daleko víc.“

Jaroslav Hafenrichter odehrál za chomutovské áčko 64 utkání, 14 z nich bylo extraligových v sezóně 2012/2013

V obou případech byl součástí mužstva také chomutovský rodák Jaroslav Hafenrichter. Jak na něj vzpomínáte?
„Byl to super kluk. Bydlel na bytě s Vláďou Rothem a Kurtem Kauschitzem, který byl z Litoměřic. Trávil jsem s nimi hrozně moc času, protože oni byli „přespolní“. Kousek od nich bydleli Kuba Sklenář nebo Kuba Kachlík. Po škole před tréninkem jsem šel k někomu z nich. Na Jardu vzpomínám hrozně rád a pokecali jsme, když jsme byli na turnaji v Bremerhavnu a on tam ještě hrál. Myslím, že máme dobrý vztah.“

Na jaře 2006 jste s reprezentací do 18 let vybojoval bronz na mistrovství světa ve Švédsku. Kam tuto medaili ve své sbírce řadíte?
„Jde o medaili z mistrovství světa, takže ji stavím hodně vysoko. Byl to super turnaj, který se povedl. Dokonce si myslím, že jsme mohli hrát i finále. Američané jsou v téhle kategorii nejlepší na světě a my jsme proti nim v semifinále dohnali třígólovou ztrátu. Po první třetině jsme prohrávali 0:3, ale vyrovnali jsme a v prodloužení jsme trefili dvakrát břevno. Minutu před koncem pak Patrick Kane z Chicaga někoho hrozně vymíchal a vystřelil k tyči. Na nájezdy bychom je možná i porazili, protože se nám zdáli hodně zaskočení tím, že jsme vyrovnali na 3:3. Pak dostali během minuty dvě břevna, jenže nakonec to zvládli a minut před koncem prodloužení rozhodli. Po semifinále jsme byli zklamaní, ale třetí místo nám náladu vylepšilo.“

O rok později ve Finsku však přišel šok v podobě sestupu. Co se tehdy přihodilo nebo změnilo oproti roku 2006?
„Byl to takový paradox. Mám pocit, že jsme ve skupině měli Slovensko, Švýcarsko, Finsko a Švédsko. Porazili jsme Slováky i Švýcary a stačilo nám vzít bod ještě někomu nebo porazit Finy, se kterými jsme ale prohráli stejně jako se Švédy. Bohužel společně se Švédy, kteří skupinu vyhráli, postoupili i Švýcaři se Slováky, takže my jsme si do skupiny o udržení nepřenesli ani jeden bod. Porazili jsme Lotyšsko, jenže jsme pak prohráli v rozhodujícím utkání s Německem. Nechci, aby to znělo jako výmluva, ale byl to takový zápas „blbec“. Trefili jsme několikrát tyč a nemohli dát gól. Těžký bylo i to, že padaly dva týmy z deseti, které mistrovství světa hrály. To bylo docela dost. Bohužel se stalo a všechny nás to mrzelo. Pak se objevilo, o čem už jsme se bavili. Odnesl jsem to spolu s trenérem i já, s čímž se musím naučit žít.“

Vstřebával jste tenhle neúspěch dlouho?
„Chvíli mě to mrzelo i kvůli všem klukům v týmu. Bylo to hrozné, ale i takové chvíle ke sportu patří. Beru to jako největší zklamání spojené s hokejem. I ve sportu platí, že je člověk jednou nahoře a jednou dole.“

Fandil jste následovníkům na dálku, aby se český tým hned vrátil zpět do elitní divize?
„My jsme asi měli trochu slabší ročník, ale ten po nás byl hodně silný. O to víc mě ten sestup mrzel, protože si myslím, že mohli udělat další medaili. To se teď ale těžko hodnotí.“

Během zmíněné sezóny naskočil do zápasů osmnáctky taky Matouš Venkrbec. Zaskočilo vás, že v jednadvaceti letech to vypadalo, že definitivně skončil s hokejem, aby mimo jiné studoval teologii? (Pozn. red.: Matouš Venkrbec se v roce 2013 po tříleté pauze k hokeji vrátil)
„Přiznám se, že ani nevím, že se takhle rozhodl. (usmívá se) Vždycky se může stát, že člověka přestane hokej naplňovat a myslí si, že v něčem jiném se najdou víc. Zažil jsem pár kluků, kteří už neměli, kde hrát. Skončili a někde trénují.“

Vladimír Růžička mladší odehrál s mládežnickými národními týmy dva světové šampionáty osmnáctek a jeden dvacítek

Na přelomu let 2007 a 2008 jste vinou zlomeného ukazováčku přišel o domácí šampionát dvacítek. Mrzelo vás hodně, že jste si v České republice nemohl zahrát vrcholný turnaj?
„Mrzelo to dost, protože se hrálo v Pardubicích a zápasy byly i v televizi. Měl jsem smůlu i v tom, že jsem se zranil někdy kolem 12. prosince. Už nám začínalo soustředění a my jsme se Slavií ještě právě toho dvanáctého jeli na zápas do Pardubic. Já si prosadil, že chci ten zápas odehrát, což mi nakonec povolili. Jenže v prvním nebo druhém střídání jsem si zlomil malíček. Mám pocit, že Cetkovský nás dojížděl v situaci dva na jednoho a podrazil mě. Já v pádu ještě přihrával Jirkovi Doležalovi, jestli se nepletu. Jak jsem padal, Cetkovský mi chtěl vzít puk a divně mě píchnul do ruky, ve které mi hrozně louplo. Přijel jsem na střídačku a během minuty mi prst otekl, že jsem to v životě neviděl. Přišel za mnou táta se slovy, co zase kňourám. Řekl jsem mu, že mám asi zlomený prst. Odpověděl, že si to mám obalit izolačkou a hrát dál. (usmívá se) Černou páskou jsem si obalil celý prst a bolelo to pořád hrozně. Hrál jsem vlastně jen s jednou rukou, tu druhou jsem používal jen na odpalování. Po první třetině jsem to řešil s doktorem. Ten říkal, že neví, jestli je to zlomené. Tak jsme sundali pásku, on mi s prstem hnul a mně vyjela kost. Na to mi řekl, že je to zlomené a já mu jen odpověděl, že je to teda „super“. Dohrál jsem ještě druhou třetinu, ale ve třetí už to nešlo.“

Patřil jste ke stabilním členům mládežnických reprezentačních výběrů, na start v seniorském národním týmu však stále čekáte. Přemýšlíte hodně o tom, proč to doposud nevyšlo?
„Je to těžké! Nechci, aby to znělo jako výmluva, ale dlouho se nedával prostor mladým. Skoro vůbec neměli šanci. Navíc se střídali dva trenéři. Pod tátou by se to hrozně propíralo. Bylo by to blbý, čímž nechci tvrdit, že bych na to měl. A každý ví, jaký vztah měli pan Hadamczik s tátou. Roli mohlo hrát i tohle ve spojení s tím, že ani v extralize neměli v té době mladí tolik příležitostí. Jako každý hráč mám sen, že si za nároďák zahraju. Musím makat a třeba to někdy vyjde.“

V roce 2007 si vás ve čtvrtém kole draftu vybral Phoenix, ale vy jste nikdy do zámoří neodešel. Co vás k tomu vedlo?
„Chtěl jsem zvolit cestu, že bych sbíral zkušenosti po extralize, a pak se do Ameriky vydal. Teď s odstupem třeba můžu říct, že to byla škoda a mohl jsem to v zámoří zkusit. Je to hop nebo trop. Člověk se může chytit nebo být za rok dva zpátky a nepoužitelný tak, že nenajde angažmá nikde v Evropě a skončí. Vybral jsem si českou cestu, abych hrál za áčko a vydobyl si místo na Slavii. Mohl jsem to zkusit, ale třeba bych si tam urval koleno a říkal bych si, že jsem měl radši zůstat doma. Někdo tam vyrazí a prosadí se, někdo se prosadí z Evropy. Je to i o štěstí.“

Takže vyloženě nelitujete, že jste to nezkusil aspoň třeba v kanadské juniorce?
„To určitě ne. Sem tam jsem nad tím přemýšlel, ale nelituju, že jsem zůstal doma. To je život, člověk by svých rozhodnutí neměl litovat. Podle mého je ztráta času, pokud se člověk vrací k tomu, že měl možná udělat něco jinak.“

Pojďme k vaší extraligové kariéře. Poprvé jste skóroval ve 24. minutě duelu Slavia-Liberec, který se uskutečnil 22. prosince 2005 v rámci 35. kola. Jaký to byl pocit překonat tehdy už dvojnásobného mistra světa a oporu reprezentace Milana Hniličku?
„Abych pravdu řekl, moc jsem neprožíval, že jsem dal gól zrovna jemu. Pro mě byl super už jen ten samotný gól. Jeli jsme s Radkem Dlouhým dva na jednoho a on mi nahrál na levou stranu. Zápas předtím s Třincem jsem jel od modré sám na bránu a dodneška nechápu, jak se mi mezi kruhama zašmodrchal puk a zůstal mi za čepelí, když jsem chtěl vystřelit. Nakonec z toho nebyla ani střela. Proti Liberci jsem si říkal, že pořád nahrávám, tak jsem se rozhodl, že tentokrát vystřelím. Vypálil jsem pod vyrážečku a byl z toho gól. Byl to super pocit. Dost si cením, že jsem dal v extralize gól už v šestnácti. Vůbec jsem neřešil soupeře, ani kdo proti mně chytal. Chtěl jsem to stihnout ještě v šestnácti, což se povedlo, protože narozeniny jsem měl až v únoru.“ (usmívá se)

Vladimír Růžička mladší s pohárem pro vítěze extraligy z jara 2008

Vrcholem byl titul na jaře 2008. Řadíte ho výš než úspěchy s mládeží?
„Dá se říct, že ano. Podívejte se, jaká je táta legenda a na tom poháru jako hráč napsaný není. Navíc už je to za chlapy, takže se o tom hodně vědělo a psalo. Titul v dorostu je super, ale člověk si ho užije měsíc možná dva, pak už se soustředí na další sezónu. U chlapů se všude píše skoro celý rok, že přijeli mistři ze Slavie nebo tak něco. Pořád se to vrací. Mrzí mě ten další ročník, který jsme měli vyhrát znovu. Možná to tehdy Vary chtěly o malinko víc.“

Už jste nakousl, že i o rok později jste se ve finále potkali s Energií. Bylo hodně zvláštní hrát dva roky po sobě o titul se stejným soupeřem?
„Bylo to zvláštní. Nevím, jestli třeba nepřišlo podvědomě v našich hlavách, že jsme je rok předtím porazili a oni to chtěli víc. Škoda že jsme neuhráli šestý zápas ve Varech. Prohrávali jsme 2:3 na zápasy, ale v tom utkání jsme vedli po první třetině 3:0. Jenže jsme ho prohráli a byl konec, což nás všechny mrzelo.“

Špičkujete taťku nějak, že jako hráč seniorský titul nezískal a vy ano?
„To vůbec ne. Já se s ním moc nesrovnávám. V mých očích byl nejlepší hokejista a je nejlepší trenér, takhle to beru já. Lidi možná mají za nejlepšího Jágra. I já ho vnímám jako ikonu českého hokeje, ale táta byl pro mě lepší, což asi každý pochopí. Řadím tátu mezi legendy českého hokeje a je nemožné se mu vyrovnat. Hráči jako Jarda, táta nebo pan Hlinka, kterého znám z vyprávění táty jsou opravdu výjimeční a rodí se opravdu málo.“

Když jsme u legend, v létě 2009 se do extraligy vrátil Dominik Hašek. Vy jste v jednom rozhovoru vyjádřil přání dát mu gól. Povedlo se vám to jen v rozstřelu v rámci základní skupiny tehdejšího Tipsport Hockey Cupu. Vážíte si toho gólu nejvíc v kariéře nebo stavíte nějaký výš?
„Když se Dominik vracel, dělala se kolem toho spousta rozhovorů. Novináři přijeli i za mnou a ptali se, jakým přínosem bude pro celou soutěž. V tu chvíli jsem na to neuměl odpovědět. Hnalo mě přání dát mu gól a bylo příjemné, když se to povedlo. Na druhou stranu chci dát gól komukoliv a raduju se z každého gólu.“

Jednu dobu jste byl považován za spolehlivého exekutora nájezdů. Jak jste se k zakončení á la florbal propracoval?
„Já jsem to moc netrénoval. Občas jsem to udělal v dorostu a padalo mi to tam. Pravdou je, že jsem takhle proměnil šest pokusů v řadě na úplně stejné místo. Pak mi uškodilo, že se o tom začalo hodně mluvit a psát. Dost se to vysvětlovalo, takže gólmani už to čekali a já musel zkoušet něco jiného. Nešlo to zkoušet ani na tréninku, protože brankáři to prostě věděli. Na druhou stranu i ti největší specialisti na nájezdy ho občas nepromění.“

Jestli se nepletu, tak jste poprvé hrál mistrovský zápas proti rodnému Mostu až tady v Chomutově v první lize. Byl to pro vás zvláštní pocit nebo jste víc prožíval první bitvy proti Litvínovu?
„Prestižnější pro mě byly první zápasy proti Litvínovu, i když jsem za něj nikdy nehrál. Jenže tam mám babičku a známé. V Mostě jsem se narodil, ale nikoho tam pořádně neznám.“

Mrzí vás, že jste si za Litvínov nezahrál?
„Asi ani ne. Třeba na to někdy dojde, když bude zájem. Hokejista nikdy pořádně neví, kde bude hrát za rok, za dva, za tři nebo za pět let. Já jsem od dětství hrál za Slavii, možná proto jsem to nebral jako nějakou rivalitu. Derby pro mě byly souboje se Spartou.“

Vladimír Růžička mladší absolvoval v Dynamu Riga zkoušku v létě 2014 před příchodem do Chomutova

Ještě před příchodem na sever Čech jste absolvoval zkoušku v Dynamu Riga. Naznačil jste tehdy, že vedení hledalo trochu jiný typ hráče. Byl to hlavní důvod neúspěšné zkoušky?
„Asi by se to tak dalo říct. Skončila tam řada hráčů, protože neměli tolik financí. Dohoda byla, že musím udělat tým a vejít se do pěti centrů. Dva týdny před začátkem soutěží všude v Evropě mi řekli, že děkují. Nebyl jsem první ani poslední, komu se to stalo. Jen mě mrzelo, že mi pak řekli, že hledají prvního centra a já ho paradoxně celou dobu hrál. Čekal jsem, že se posunou kluci z druhé třetí lajny výš, ale zase si stojím za tím, že třetího centra jsem tam mohl klidně hrát. Myslím, že poslední zápas se mně i naší lajně povedl, ale na turnaj do Ufy už jsem neletěl. Ale jak říkám, nečekal jsem, že hledají prvního centra. Původně jsme se bavili trochu jinak. Kdyby rovnou řekli, že hledají prvního centra, ani bych na tu zkoušku nešel. Bavili jsme se ale o tom, že musím udělat tým, proto jsem do toho šel.“

Angažujete se i v hokejové škole. Využijete při práci s dětmi něco z dob studií na pedagogickém lyceu?
„Neřekl bych. Spíš k nim přistupuju tak nějak podle selského rozumu. (usmívá se) Snažím se chovat, jak se trenéři chovali ke mně, když jsem byl malý – s citem, který pro to snad mám. Školu jsem udělal, jen abych měl maturitu. Třeba někdy v budoucnu se mi to bude hodit, ale zatím se snažím chovat podle toho, co jsem zažil.“

Stále si Vladimír Růžička mladší nejlépe odpočine na golfu?
„Už ho moc nehraju. Není na to čas, kterého je mi líto. Těch pět šest hodin je opravdu hodně. Radši jdu na tenis, který je za hodinu odpinkaný. Raději jsem s manželkou a se psem. Sem tam si jdu pořád zahrát, ale už to není tolik. Přes sezónu vůbec, v létě už opravdu minimálně.“

Vzhledem k okolnostem ve vašem osobním životě máte za sebou asi nejtěžší sezónu kariéry. Je to tak?
„Jednoznačně! Když jsem přišel, hrála se tu první liga a splnili jsme úkol v podobě postupu. Před další sezónou jsme všichni měli strach, aby se neopakovalo, co se tu stalo dřív. Sezóna se rozjela, všechno bylo po sportovní stránce v pohodě. Jenže už od startu to bylo s mamkou špatné. Musím se přiznat, že často se nedalo na hokej soustředit. Na chviličku jsem vypnout dokázal, ale popravdě říkám, že některé zápasy jsem odehrál jen z povinnosti, že jsem tam musel být, protože to v tu chvíli byla moje práce. Vím, že to může znít trochu neprofesionálně, stejně jako to, že jsem na střídačce neřešil, jestli jsme dostali gól nebo dali. V ten moment mi to bylo tak trochu jedno. Bylo to těžké. Se ségrou už mamku, která za vámi stojí za všech okolností, nikdy mít nebudeme.“

Asi každý pochopí, že jste to měl, jak jste popsal...
„Těžko se o tom mluví, protože do takové situace se nedá vžít. Kdo si tím neprošel, neví, o čem je řeč. My jsme s mamkou měli takový vztah, že mi třeba desetkrát denně volala, když jsem měl rýmu. Ptala se, jestli už je mi líp nebo co si mám koupit, aby se mi ulevilo. Měli jsme od ní perfektní servis a o všechno se postarala s láskou. Když zjistila, že je něco potřeba vyřešit, hned mi to volala s tím, že se o to postará. Chybí mi v tomhle, ale taky mi chybí jako člověk. Přece jen člověk má ke své mamce asi nejbližší vztah a je to nejdůležitější člověk, který je nenahraditelný.“

Může vůbec taková ztráta přebolet?
„To se asi nikdy nestane. Čas to sice trochu brousí, ale nepřebolí to nikdy.“

Hodně se teď vaše jméno objevuje v bulvárních médiích, což je asi nepříjemné, že?
„Nechci o tom moc mluvit, ale věci spojené s rodinou se řeší mimo stadion a na důležitých záležitostech jsme se dohodli. Nic na stadion netaháme. Táta mě trénuje odmala, takže na zimáku ho beru jako trenéra a on mě jako hráče. I když se mimo hokej ne na všem shodneme, chceme pro klub odvést maximum, protože nás čeká těžká a dlouhá sezóna. Všichni jsme na jedné lodi a pro úspěch uděláme všechno.“