Honzo, pojďme to vzít od úplného začátku. Co stálo za stěhováním rodiny z Tábora, kde jste přišel na svět, do Chomutova?
„Rodiče pochází odsud, v Táboře jsme žili, protože tam dostali nabídku pracovat. Ze stejného důvodu jsme se po mém narození stěhovali zpátky do Chomutova a já zase na jih, když mi v roce 2004 pan Kýhos neprodloužil smlouvu.“

Když jste byl malý, představoval hokej první volbu nebo jste zkoušel i jiné sporty?
„Chvíli jsem se věnoval i fotbalu, ale nešlo o nic až tak velkého. Dá se říct, že hokej byla od začátku první a jasná volba, protože taťka ho hrával, i když jen do juniorů v Táboře. Nedotáhl to nikam vysoko, ale i tak asi nebyl úplně důvod ‚rodinný sport‘ měnit. Nakonec se to sešlo, že jsem opravdu naplno dělal jenom hokej. Samozřejmě i na svých dětech vidím, že rodiče vás k něčemu vedou, ale nakonec je to na tom dítěti samotném, jestli u toho zůstane. Já jsem tátu na tréninky budil, takže mě to asi bavilo. Když zkoušel hokej tady v Chomutově můj kluk, musel jsem ho na tréninky tahat, což může být i jinou dobou.“

Vybavíte si první krůčky na ledě starého zimního stadionu?
„Ráno byl vždycky super led, který byl na starém zimáku nádherný vlastně pořád. Nevím, jestli to tak opravdu bylo, ale říkávalo se, že máme nejlepší led široko daleko. Trénoval nás nebožtík pan Mašek a ve srovnání s dnešní dobou se po ledě prohánělo fakt hodně dětí.“

Vzhledem k tomu, že jste taťku na tréninky budil, dá se říct, že jste hokeji propadl?
„Jasně že mě to bavilo. Samozřejmě dneska vidím, že člověk potřebuje nějaký talent, ale bez píle to taky nejde. Ta přichází, když to člověka baví. Myslím, že to spousta lidí zná z práce. Jakmile člověka práce baví, taky mu jde hned jinak. Celé žákovské časy byly super období. Bydleli jsme na Březenecké a na trénink jezdili trolejbusem všichni dohromady, takže se nás tam sešlo třeba patnáct v jednom trolejbuse, kde už začínala sranda. Díky tomu se utvořila parta, protože i ve škole jsme byli pohromadě. Teď se doba změnila a každý vozí děti autem hned po tréninku domů.“

Jan Stoklásek strávil v Chebu, kde dělal i kapitána, čtyři sezóny v letech 2015-2019. Za Stadion odehrál 58 utkání s bilancí 135 gólů a 95 asistencí.

Jednoho z mládežnických trenérů jste už zmínil. Utkvěl vám v paměti ještě někdo další?
„Nerad bych na někoho zapomněl, protože každý mi dal něco. Trénovali mě pánové Fiedler, Růžička, Kostka nebo Chuchel. Měli jsem to štěstí, že nás vedli legendy chomutovského hokeje. Chvíli nás trénoval i můj táta s Petrem Martínkem, který tady tehdy hrál druhou ligu za áčko a k tomu trénoval mládež. Mám pocit, že to bylo od šesté do osmé třídy.“

Je velký rozdíl mezi Petrem Martínkem, kterého jste zažil jako žáček, a tím současným, který vás trénuje v áčku?
„Řekl bych, že dřív býval klidnější. (směje se) Jinak si myslím, že je pořád stejný.“

Možná největším mládežnickým úspěchem pro vás je asi postup s juniory do nejvyšší soutěže. Souhlasíte?
„Je to tak. Vybojovali jsme extraligu a hráli ji pod panem Obrtlíkem z Litvínova. Přišli kluci z Prahy nebo jižních Čech a bydleli tu. Byli jsme tým, který po dlouhé době postoupil i dík tomu, že jsme byli dobrá parta. Byli tam kluci jako Vláďa Dráb, Martin Vokatý nebo Jirka Charousek. Proti nám nastupovali kluci jako Martin Havlát, takže šlo o velký skok včetně zimáků, protože do té doby jsme znali jen stadiony tady v kraji nebo nejbližším okolí. Všechno bylo najednou víc profi. I když jsme nakonec sestoupili, byla to velká zkušenost. Jezdili jsme na Moravu a zažili spoustu srandy, když jsme tam poprvé spávali přes noc. Brali jsme to jako takové dobrodružství, protože jsme byli parta, jak už jsem o tom mluvil. To mi dneska u mládeže tak nějak chybí.“

V sezóně 2001/2002, kdy jste pravidelně hrál extraligu juniorů, už jste nakukoval v barvách Loun i do druhé ligy dospělých. Lišily se obě soutěže hodně?
„Osobně si myslím, že i teď je lepší hrát druhou ligu, přestože juniorská soutěž je rychlejší. Mezi dospělými už hrají roli zkušenosti, navíc jsou tam vesměs větší a silnější chlapi.“

Pamatujete si pocit, když jste poprvé vstupoval do kabiny chomutovského áčka?
„Seděla tam jména jako Koláček, Boušek, Jíra, Gombár a další, kteří všichni něco dokázali. Pro nás juniory byla čest, když nám řekli, že půjdeme trénovat s áčkem. V současnosti jsem zažil, že někteří kluci nejdou, když mají možnost trénovat s áčkem. Osobně si myslím, že trénovat nebo hrát s áčkem, když je hráč mladý, je stejná čest jako reprezentace. Všechny kluky z áčka jsem na zimáku potkával, ale každého jsem pozdravil, což v dnešní době taky není samozřejmost, když projdou mládežníci kolem vás.“

Bral jste debut v chomutovském áčku v prosinci 2002 doma s Opavou jako předčasný vánoční dárek?
„Přiznám se, že to už si nevzpomínám, ale na druhou stranu každá nominace k zápasu je příjemná bez rozdílu věku. Zvlášť když je člověk odchovanec. Navíc se hrálo doma ještě na starém zimáku, který měl svoje kouzlo. Pro rodinu bylo tehdy a je i teď super, když může přijít na zápas, který hraju. Jako mladý jsem zase tolik neřešil, že bude v hledišti taťka, když hraju poprvé za áčko. Neznervózňovalo mě to.“

Proč myslíte, že jste tehdy během dvou sezón dostal šanci jen ve třinácti zápasech včetně dvou v play-off 2003?
„Tehdejší trenér Kýhos upřednostňoval jiné hráče. Chodili sem na hostování hráči z Litvínova a místní odchovanci tolik prostoru nedostávali. Kolikrát je to jenom o pořádné šanci. Podívejte se třeba na Honzu Ruttu, který byl v Klášterci a málem skončil s hokejem, pak dostal opravdu pořádnou příležitost a dneska hraje NHL. U naší generace to bylo podobné.“

V Soběslavi odehrál Jan Stoklásek celkem osm sezón, tři z nich však pouze v rámci play-off výpomoci z Chebu.
(Foto: Pavel Pulda – www.jcted.cz)

Od roku 2004 jste hrál druhou ligu v Táboře. Byl to okamžik, kdy jste si poprvé řekl, že se hokejem nejspíš živit nebudete?
„Jak už jsem říkal, klub mi tehdy neprodloužil smlouvu, i když můj taťka možná trochu paradoxně jezdil s trenérem Kýhosem na chaty. (usmívá se) Tenhle okamžik mě stejně jako spoustu kluků i třeba ze současného kádru Pirátů nastartoval, abych si hledal práci. Živit se hokejem je příjemné, ale postupem času člověk přijde na to, že práce je větší jistota, pokud teda někdo nehraje extraligu za sto padesát tisíc měsíčně. Bylo tam zklamání, protože moje hokejové srdce bylo a je chomutovské. Už jsem nechtěl pendlovat po hostováních, rozhodl jsem se jít do Tábora za hokejem a tam si pak našel práci. Dá se říct, že to opravdu byl okamžik, kdy jsem pochopil, že se hokejem živit nebudu. Cokoliv jiného by bylo jen oddalování nevyhnutelného.“

Jakými zaměstnáními jste doteď prošel?
„Já jsem vlastně vždycky dělal obchodního zástupce. V Táboře to byla firma Intersnack, která dělá chipsy. Teď je to zase kolem potravin, jen trochu jiný sortiment. Od návratu do Chomutova dělám manažera obchodu u firmy Frozen. Když je člověk mladý a nemá rodinu, dá se druhá liga u práce hrát.“

Ve druhé lize jste hrál v sezóně 2007/2008 za Jindřichův Hradec a pak znovu až během ročníku 2013/2014 za Milevsko. Byl skok z krajského přeboru velký?
„Tehdy si mě tam vytáhl pan Kmoníček a rozdíl nebyl tak velký. Možná i proto, že se mi v kraji dařilo, pořád ještě jsem byl v docela dobrém věku a trenér mi docela věřil.“

Z jihočeských angažmá jste si odskočil poměrně daleko do Slezska. Jak jste se v Karviné ocitl?
„To je jednoduché. (usmívá se) Tehdy se tam přesunul pan Kmoníček a mě s Broňou Andresem poprosil, abychom jim šli pomoct. Sliboval, že nám zařídí noclehy i další věci. My jsme mu věřili, takže jsme si jeli s panem Andresem zahrát i do Karviné, protože třeba já mám hokej prostě rád. (usmívá se) Pan Kmoníček pak v klubu skončil, navíc se neplnilo, co bylo slíbeno. Zadarmo jezdit takovou dálku už nedávalo smysl, přestože člověk hokej miluje a moravská skupina je kvalitnější.“

Několikrát jsme nakousli váš návrat zpět do Chomutova v roce 2015. Pojďte říct, co vás k němu vedlo…
„Roli zase hrála práce. Intersnack šel cestou, u které pro mě nebylo místo, takže jsem skončil. Už jsme měli dítě a navíc zbytek rodiny byl tady, tak jsme se s manželkou rozhodli, že se vrátíme ke kořenům do Chomutova. Babičky a dědové si mohli víc užívat malého, navíc jsme šli do rodinného domu v Zelené, kde bydlíme dodnes. Právě barák byl jeden z velkých argumentů pro odchod z Tábora sem.“

Opravdu jste tři sezóny v letech 2016 až 2019 hrál krajskou ligu v Chebu i na jihu Čech v Soběslavi?
„Já jsem patřil Soběslavi, ale v Chebu byl pan Kmoníček, takže jsme tam jezdili pomáhat s Liborem Řepíkem, Karlem Novotným, Jirkou Bečvářem a dalšíma klukama odsud, protože Cheb chtěl postoupit. Byly to nádherné roky, protože se docela dost vyhrávalo. Já měl ale vztah i k Soběslavi, kde mi taky dařilo. Když mě poprosili, abych jim pomohl v play-off, zase jsem jezdil za hokejem přes půl republiky, abych si zahrál.“ (směje se)

Bylo náročné všechno skloubit s hraním v jižních Čechách, když už jste se zabydlel v Chomutově?
„Já jsem to tolik neřešil, protože jsem se do Soběslavi těšil. Deset let jsem tam bydlel, takže jsem měl spoustu známých. Navíc pořád hráli kluci, které jsem taky znal z mančaftu. Když to má člověk rád, jezdí kamkoliv. Asi prostě platí: Když to miluješ, není co řešit.“ (usmívá se)

Sledoval jste i na dálku z jihu chomutovský hokej pozorně?
„Pořád. Ať nikdo neříká, že to nesleduje. Mám kolem sebe spoustu kamarádů, kteří už hokej nehrají, ale Piráty pořád sledují. Jsem přesvědčený, že Chomutov bylo, je a bude hokejové město.“

Jak se zrodilo vaše aktuální působení u Pirátů?
„Petr Jíra dával dohromady nějaká jména. V podstatě oslovil kluky, kteří ještě nějakým způsobem aktivně hrají, a prostě jsme se sešli. (usmívá se) Já jsem neváhal ani chvíli, protože jsou nabídky, které se prostě neodmítají. Navíc jsem hokej pořád hrál. Když už jsem nechtěl dojíždět do Chebu i proto, že tam právě kvůli dojíždění postupně skončili všichni chomutovští kluci, hledal jsem, kde bych mohl hrát. Domluvil jsem se v Kadani s béčkem, abych si zase zahrál.“

Chybí vám teď hokej hodně vzhledem k tomu, že až do aktuálního ročníku jste hrál pravidelně každou sezónu?
„Dá se říct, že do Vánoc mi to až tolik nechybělo. Jenže pak jsme stihli dva tréninky a zase se to ve mně probudilo. Chybí mi pohyb, protože chodím hrát i fotbalem. Ale platí hlavně, co říká i Angel Krstev. Člověk jde za partou v kabině, kde se zasměje a na chvíli vypne od všech starostí. To je přesně důvod, proč starší kluci pořád chtějí hrát. Dostanou se mezi lidi, jsou v partě a můžou si s ní dát nějaké to pivko.“

Šťastná rodina Jana Stokláska

Jak aktuální situaci vy osobně snášíte?
„Při mojí práci tomu koronavir moc nepřidal. Na druhou stranu žít s tím musíme všichni, nikdo v tom není sám. Bohužel asi nezbývá nic jiného, než se naočkovat a čekat. Já už žádné hokejové ambice nemám, ale mrzí mě, když vidím, že nemůžou děti ani trénovat. Jeden ztracený rok může být velký zásek, kvůli kterému to do budoucna nevidím se sportem obecně úplně dobře.“

Máte dva syny a jednoho už jste krátce zmínil. Vedete je ke sportu nebo přímo k hokeji?
„Mladšímu je dva a půl roku a je to takový chachar, který si myslím, že by si mohl cestu k hokeji najít. Staršího Tobíka jsem vodil k Honzovi Minčákovi a viděl jsem, že úplně dřevěnej není, jenže jsem ho musel neustále popostrkovat. Poznal jsem, že nemá smysl to uměle prodlužovat, protože hokej ho nebavil. Teď hraje florbal a jsem rád, že se hýbe. Kdybych viděl talent podpořený pílí, asi bych ho i víc nutil, ale doba je jiná. Navíc nejsem zastáncem, že musím mít za každou cenu syna hokejistu.“

Pojďme trochu mimo hokej. Co nejraději děláte ve volném čase?
„Nejraději jsem s rodinou u baráku nebo aktivně sportuju. Sport je s námi celý život, takže chodím hrát fotbal nebo tenis, ale už mi bude čtyřicet. (směje se) Postupně se snažím zvelebit barák, který se tak vlastně stal dalším koníčkem. (usmívá se) Člověka baví, když si něco dokáže udělat sám. Na druhou stranu jsem se na tréninky tady s klukama taky vždycky těšil.“

Chvíli jste hrál i fotbal. Zůstal vám v srdci nějak víc?
„To víte, že jo. Fandím Spartě, ale sleduju i chomutovský fotbal, který na tom byl společně s basketbalem hodně dobře, když jsem hrál hokej tady. To byly vlastně tři sporty, které byly nejvíc vidět. Dneska už je ta škála mnohem větší. Už to není jen o tom, jestli prcek půjde na fotbal nebo hokej. Za nás bylo v základně narvané kluziště, teď chodí dětí o poznání míň.“

Jste fanoušek, který jezdí i přímo na stadiony nebo se díváte jen v televizi?
„Měl jsem kluky, kteří mi nechávali lístky na Spartu, takže jsem jezdil, dokud to šlo. Byl jsem na fotbale i na Chelsea, v Barceloně nebo na Juventusu, což byly super zážitky. Vidět hráče v reálu je přece jen něco jiného než v televizi. Přiznám se, že mě baví sledovat hlavně, jak se ti kluci připravují před zápasem. Takhle jsem na mistrovství světa u nás koukal třeba i na Ovečkina.“

Máte několik tetování. Kdy vás napadlo si nechat nějaké udělat?
„Dřív se to třeba v bankách nebo pojišťovnách dost řešilo, ale dneska už to každému přijde v podstatě normální a běžné. Vidím to na současných juniorech a dokonce i dorostencích. V Táboře jsem měl známého tatéra a nechal si udělat první tetování. Pak to člověka pohltí, ale teď končím, protože už nevím, co bych si nechal udělat.“

První tetování si Jan Stoklásek nechal udělat po narození prvního potomka a postupně přibyla další, která se pojí k jeho životu.

Které tetování bylo první?
„První jsem si nechal udělat na prsou, když se mi narodil první syn.“

Mají všechna tetování nějaký hlubší význam podobně jako to první?
„Mají. Někdo to neřeší, ale já se snažím, aby to mělo nějaký životní význam. Mám nějaké slogany, bojovníka nebo rodinu. Snažil jsem se vybírat věci, které jsou spojené s mým životem.“

Nedávno se změnil letopočet. Dal jste si nějaké novoroční předsevzetí?
„Je to spíš přání než předsevzetí. Chtěl bych, abychom postoupili, i když už moc nevěřím, že se soutěž dohraje. Mrzí mě, že se nehraje, protože lidi by evidentně chodili. I já jsem měl ohlasy, že se lidi těšili na kluky, kteří tu měli hrát a pár zápasů i odehráli, než se všechno stoplo. Zhasnutý stadion je prostě smutný a já bych si rád ještě nějaký zápas zahrál.“

Takže si dovedete představit, že byste byl i příští sezónu součástí mužstva, pokud by se v Chomutově musel znovu hrát kraj?
„Kdyby byl o mě zájem, asi bych do toho zase šel. Ale roky ubíhají a můžou se na nás tlačit mladí, kteří nebudou chtít hrát druhou nebo první ligu. Teď je to každopádně předčasné. Uvidíme, co bude.“

Pomýšlíte v případě postupu i na druhou ligu?
„Ta už pro mě není. Ta je pro mladé, protože je potřeba trénovat skoro denně. Já mám práci a dvě děti, takže to už pro mě opravdu není. Proto by bylo super postoupit s Piráty do druhé ligy a skončit, protože odcházet se má v nejlepší.“ (směje se)

Jaké pro vás bylo přijít na nový stadion jako hráč?
„Starý zimák měl svoje kouzlo a já tu vidím řadu lidí, které jsem na něm potkával, ale pokrok se zastavit nedá. Zázemí je tu neskutečné. Spousta lidí asi byla zpočátku proti, ale myslím, že si postupně i oni zvykli na komfort nové arény. Všechno jde dopředu a já už bych minulost tolik neřešil ani s ohledem na název klubu. Každopádně jsem rád, že jsem zažil jako hráč oba zimáky.“