Tomáši, pocházíte z Mostu, tak by leckoho napadlo, že do velkého hokeje vstoupíte v litvínovských barvách. U vás se tak ale stalo ve Slavii. Jak se to seběhlo?
„Do dorostu jsem hrál v Mostě, pak mi zavolali ze Slavie, kde o mě manažer Herstus hodně stál. Pamatuju si, že za námi pořád jezdil a hodně mluvil s rodiči, se kterými se nakonec dohodl, že to na Slavii zkusím.“

Takže Litvínov nebyl ve hře?
„Nevzpomínám si, že bych o zájmu Litvínova slyšel. Asi o mě v té době stáli, protože jinak si stahovali kluky z okolí. Nakonec jsem v patnácti odešel z baráku do Slavie a vrátil se až teď.“

Nemrzí vás, že jste si za Litvínov nikdy nezahrál?
„Abych se přiznal, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. V patnácti jsem se najednou ocitl v Praze, kde jsme dostali s dalšími hráči byt. Možná bych řešil, proč to nevychází, kdyby o mě nikdo neměl delší dobu zájem. Takhle jsem hned v dorostu dostal jednu nabídku od Kladna, které jsem ještě odmítl i kvůli našim, a pak jsem odešel do Slavie.“

Přiznal jste, že jako malý jste obdivoval Vladimíra Růžičku, když hrál ještě v Litvínově. Najednou jste se jako sedmnáctiletý objevil ve stejném týmu jako on. Nerozklepala se vám kolena?
„Klepala se mi asi půl roku. (směje se) Tenkrát to bylo něco neskutečného. V týmu byli i Miloslav Hořava nebo Jirka Doležal, později si pamatuju Petra Hrbka. V té době nedostávali mladí tolik prostoru, Slavia dala snad jako první šanci celé pětce. Pro nás byl první kompletní rok v áčku (pozn. red.: sezóna 1998/1999) obrovskou školou. S otevřenou pusou jsme v kabině i na ledě koukali, jak se všechno dělá a jak všechno funguje. Hodně na tohle období vzpomínám, protože často potkám někoho, s kým se bavím, jak jsme tehdy v extralize začínali. Ať už jde o vykání starším hráčům nebo jejich příhody. Nečekal jsem, že tu šanci dostanu takhle rychle.“

Tomáš Divíšek v dresu pražské Slavie debutoval v extralize a celkem za ni odehrál v nejvyšší soutěži 131 utkání, v nichž vstřelil 21 gólů a přidal 34 asistencí
(Foto: www.hc-slavia.cz)

Váš dětský idol vás později trénoval v pozici hlavního kouče pražské Slavie. Jaké to bylo?
„Trochu se změnil. (usmívá se) Už nevyznával bezstarostný hokej jako v dobách své aktivní kariéry. Osobně si myslím, že jde o nejlepšího trenéra u nás, ne-li v celé Evropě. Co řekne a po hráčích chce, má hlavu a patu. Nejhorší a zároveň vlastně i nejlepší je, že hráči budou plnit jeho pokyny, i když hlavu a patu mít nebudou. (usmívá se) Prostě to udělají už jen proto, že jde právě o něj. Je to zkrátka osobnost, která má charisma a něco, co hráči ´žerou´ a za čím jdou.“

V již zmíněných sedmnácti letech jste během ročníku 1996/1997 absolvoval extraligovou premiéru. Vybavíte si, proti komu jste nastoupil? Případně nějaké další okolnosti nebo podrobnosti tohoto zápasu?
„Měl jsem pocit, že zapomínám a nic si nepamatuju, ale zjistil jsem, že naopak si dost věcí vybavím. To se týká i mého prvního zápasu v extralize. Nastoupil jsem v Třinci na stávajícím stadionu, kde jen byly jinde střídačky. Odehráli jsme dvě třetiny a ve třetí už jsme seděli, protože se hrálo na tři lajny. Vím, že jsem byl vyloučený, protože jsem po odpískání fauloval Ríšu Krále. Na trestné jsem pak měl hodně staženou prdel.“ (směje se)

S juniorkou Slavie jste tehdy získali dva mistrovské tituly. Kam je ve své kariéře řadíte?
„Já bych dokonce řekl, že ty tituly možná byly i tři. Těžko se to porovnává s něčím jiným. Měli jsme výborné trenéry, skvělou partu, z níž hodně kluků hraje nebo hrálo extraligu. Byli jsme dlouho pohromadě a hráli jsme velice dobře. Hokej tehdy býval uvolněnější, teď je víc svázaný taktikou. Když se dařilo, vycházelo nám opravdu všechno, na co jsme sáhli. Mám pocit, že Slavia má čtyři tituly, což dokazuje, že měla silné týmy. Vždycky si při nějaké příležitosti na tohle období vzpomenu. Teď mi naskočilo, že nám chytal Roman Málek, který zavřel bránu, do které nic neprošlo.“

V týmu tenkrát působil i Angel Krstev, jenž nedávno posílil Piráty. Stihli jste už zavzpomínat na staré časy?
„Ještě jsme se o tom nebavili. Navíc si nejsem úplně jistý, jestli s námi juniorský titul získal, protože jsem pak pendloval mezi juniory a áčkem. Už nevím, v jaké fázi jsme na Slavii potkali poprvé, ale vím, že jsme spolu hráli. Nejde o takové memento, abychom to probírali, kdykoliv se vidíme.“ (usmívá se)

V červnu 1998 vás v sedmém kole jako 195. v pořadí draftovala Philadelphia. Proč jste se rozhodl zůstat ještě rok ve Slavii? Hrál nějakou roli fakt, že jste bojoval o nominaci na mistrovství světa hráčů do dvaceti let?
„Řekl bych, že nejspíš ani ne. Už před draftem jsme se dohodli s agentem a našima, že zůstanu ještě rok doma, pokud budu draftovaný, a že do Ameriky bych šel jen v případě, že by si mě v draftu nikdo nevybral. Nakonec jsme se drželi prvního plánu, že zkusím farmu rok po draftu, pokud podepíšu smlouvu. Samotný draft totiž automaticky neznamená, že bude člověk hrát velký hokej.“

Na přelomu let 1998 a 1999 jste se ve Winnipegu na juniorském šampionátu potkal v jednom mužstvu s Karlem Rachůnkem. Zasáhla vás tím pádem tragédie Lokomotivu Jaroslavl ještě o něco víc...
„Znal jsem všechny tři naše kluky. S Pepou Vašíčkem jsem hrál ve Slavii, s Honzou Markem jsem se znal dlouhé roky. Taková událost zasáhne každého, kdo se kolem hokeje pohybuje, protože tím pádem kluky potkával. S Karlem jsme se v létě předtím v Pardubicích, kde reprezentoval v inline hokeji, bavili, že ještě rok v Rusku vydrží... Těžko se o tom mluví i teď...“

V barvách Flyers zaznamenal Tomáš Divíšek pět startů a jeden gól v NHL, na farmě odehrál 193 utkání s bilancí 47 přesných zásahů a 84 finálních přihrávek
(Foto: www.flyersfaithful.com)

V létě 1999 jste odešel do organizace Flyers, kde se postupně vytvořila poměrně početná enkláva. Začátky jste na farmě trávil de facto bez českých hráčů, ale postupně vám asi přítomnost Romana Vopata, Václava Pletky, Petra Hubáčka, Jana Hlaváče, Jiřího Dopity a Romana Čechmánka pomohla, ne?
„První rok byl docela náročný. Slovák Martin Červeň, který už nehraje, a Roman Vopat, kterého asi na deset zápasů poslali na farmu, mi hodně pomohli, ale jinak jsem se sezónou protloukal sám. Zpětně musím říct, že mi tahle situace hodně prospěla. Bylo to lepší, než když pak v jednu chvíli působilo v první týmu a na farmě asi osm Čechů. To už pak není taková zkušenost s Amerikou a farmou, kde si to člověk vyžere, jako jsem zažil první rok já. Díky tomu, že jsem byl v týmu sám, jsem se naučil jazyk i se o sebe postarat. V dalších letech mi to pomohlo a já snažil klukům, kteří postupně přicházeli, usnadnit život. Je lepší někoho v týmu mít, ale zpětně si člověk uvědomí, že se musel sám naučit spoustu věcí. Já jsem si třeba koupil auto, což si dneska nedovedu představit, že bych zvládl. Měl bych problémy, ale tenkrát jsem si i bez pořádné angličtiny dokázal vyjednat ještě slevu. (směje se) Dají vám peníze, ale víc je nezajímá. Je jim jedno, kde bydlíte a co jíte. Člověk se o sebe musí postarat. Jsem vděčný, že jsem dostal tu možnost si něco takového vyzkoušet.“

První tým i farma tehdy působily v jednom městě, což asi představuje velkou výhodu, ne?
„Říká se sice, že vás nepošlou hned zpátky na farmu, když letíte za prvním týmem třeba přes půl Ameriky, ale osobně si myslím, že tohle výhoda je, přestože se mi kolikrát stalo, že jsem šel s prvním týmem jen na trénink a nezůstal jsem v něm delší dobu – třeba týden. Na druhou stranu jsme mohli chodit na zápasy NHL, když jsme měli čas. Sledovali jsme tréninky áčka a lidé z prvního týmu nás měli víc na očích. Specifické to bylo i z hlediska fanoušků, protože každý tým měl svoje. Myslím, že moc měst by nezvládlo mít vyprodáno na zápasy NHL i AHL, kdyby byly týmy v jednom městě. Ve Philadelphii jsou ale lidé opravdu hokejoví blázni v tom nejlepším smyslu slova, protože zápasy Flyers i naše byly vyprodané, i když jsme hráli v jeden den a stadiony od sebe ležely padesát metrů. Organizace byla díky tomu hodně spojená a pospolu.“

Patříte spíš mezi technické hráče, ale Philadelphia měla v době vašeho působení spíš pověst drsného týmu, který zboural každého soupeře. Jak jste se u Flyers v tomto ohledu cítil?
„Ze všeho kolem sebe jsem byl podruhé v životě vykulený. Poprvé to bylo, když jsem šel za Vláďou Růžičkou na Slavii. Po třech letech jsem najednou dostal smlouvu v NHL a odletěl jsem do Ameriky do organizace, kde působili Eric Lindros, John Leclair, Eric Desjardins nebo Mikael Renberg. Pro mě to bylo neskutečné, protože jsem ty hráče znal jen z kartiček a najednou jsem s nimi seděl v jedné kabině. V té době měl každý tým jednoho dva bitkaře a další tři hráče, kteří se mohli prát. Ve Philadelphii bylo pět bitkařů a patnáct borců schopných se na ledě porvat. Já jsem si vždycky promnul oči a říkal si, co tam dělám. Že mě přece každý musí rozvěsit po mantinelu a zabouchat do ledu. (usmívá se) Ano, byl jsem z toho vyplašený. Pamatuju si první přátelák na farmě. Po zápase, ve kterém proběhlo asi třináct bitek a pořád se vylučovalo, jsem s očima navrch hlavy přišel do kabiny, kde trenér hráče chválil, že vzali zápas v klidu a nebylo to tolik vyhrocené. (usmívá se) V tu chvíli jsem si říkal, že tady asi hrát nemůžu, že to otočím a poletím domů, protože jsem vůbec nechápal, jaký hokej se tam hraje. (směje se) Nakonec jsem to nějak zvládl. Mým úkolem bylo hrát svůj hokej a nakonec jsem nějakým způsobem zapadl. Teď už je to jiné, ale tehdy se Philadelphie každý bál. Některé zákroky byly opravdu na kriminál.“

Vaším osudovým soupeřem se stala Tampa Bay. Odehrál jste proti Lightning první zápas v NHL a vstřelil jste tomuto týmu také jediný gól v nejslavnější soutěži světa, který byl navíc vítězný. Jak na tyto souboje vzpomínáte?
„Znovu musím zopakovat, že podobné věci si pamatuju přesně, i když jsem si myslel, že zapomínám. S Tampou jsme tehdy hráli doma 0:0 a já nastoupil po třech dnech tréninků s áčkem. V tu chvíli jsem si začal uvědomovat, že budu vlastně hrát NHL. Říkal jsem si: ´Ty kráso, dočkal jsi se.´ Bylo to krásné. Každému, kdo poprvé naskočí do NHL, se splní sen. Člověk neví, co má čekat, ani když vidí zápasy v televizi nebo naživo přímo v hale. Na ledě vás atmosféra pohltí. Bylo to parádní a moc jsem si to užil, i když jsem hned ve druhém střídání dostal parádní strom. Už ani nevím, kdo mě málem zabil. (usmívá se) Den nebo dva nato jsme hráli s Rangers, takže jsem prožil opravdu neskutečný víkend. Těžko říkat něco víc. Člověk pracuje, aby si NHL zahrál, pak to přijde a ukáže se, že můžete obstát a že jde jen o to, abyste se jakkoliv udrželi v prvním týmu.“

Tomáš Divíšek se raduje z jednoho z devíti gólů, které vstřelil v dresu Pirátů za 39 mistrovských utkání, v nichž přidal ještě 14 asistencí

Prozradil jste, že si jediný gól v NHL pořád dobře pamatujete. Zkuste ho tedy popsat...
„Vím, že jsme hráli v Tampě, kam jsem za týmem letěl potom, co mě zavolali nahoru. Respektive jsem se přesunul do Chicaga, kde začínal trip, který pak pokračoval v Tampě a na Floridě. Dával jsem v Tampě na 2:1. Dorážel jsem z mezikruží, odkud jsem puk prostě napálil a mezi nohama Chabibulina prošel do branky. Ani jsem se po tomhle gólu tak moc neradoval. Když se mě teď na to někdo zeptá, říkám si, že jsem si tu radost měl víc užít. Tehdy mi to tak nepřišlo. První gól je sice pěkný, ale první start je první start, i když na gól udělají člověku perfektní památku. Mám tu plaketu doma. Já měl ale spíš radost, že mají radost rodiče, kterým jsem hned po prvním zápase i po prvním gólu volal. Líbilo se mi, jak byli v obou případech šťastní. To bylo nejvíc.“

V sezóně 2000/2001, kdy jste v NHL debutoval, skončili tři Češi v kanadském bodování základní části v TOP 10. Jaromír Jágr vyhrál, Patrik Eliáš obsadil třetí příčku a Martin Straka byl šestý. Může se něco podobného podle vás v dohledné době opakovat?
„Myslím si, že spíš ne. Stát se to může, ale v nejbližších letech to nevidím reálně. Tahle parta byla neskutečně silná. U nás je to podobné i v dalších sportech jako třeba ve fotbale. I v hokeji byla tahle generace někde jinde. NHL teď sice tolik nesleduju, ale nemám pocit, že bychom měli tři hokejisty, kteří by takhle vyčnívali. První desítka produktivity představuje opravdu TOP hráče. To je zkrátka nejvíc. Na druhou stranu ono je neskutečné být i třeba v třicítce kanadského bodování nejlepší soutěže světa. I taková věc je pro naši zem bomba. Musíme si vážit i takových počinů, protože teď jsme maličko přehlcení tím, jak dobří ti hráči byli. Dali nám tolik dobrého, že trochu ztrácíme pojem o realitě, která je trochu někde jinde, než ji nastavili tihle kluci.“

V zámoří jste strávil tři roky. Co vás vedlo k tomu, že jste nepokračoval v boji o místo v NHL?
„Musím se přiznat, že jsem byl tehdy trochu tvrdohlavý. Nechci říct, že toho lituju, ale asi bych se rozhodl jinak, když se teď ohlédnu zpátky a vidím, jak lidé, se kterými jsem hrál a byli jsme na podobné úrovni, v pohodě hrají NHL. Na farmě Philadelphie jsem měl neshody s trenérem. Těžko se to vysvětluje, ale člověk pozná, když mu trenér nevěří. V té době nebrali v zámoří Evropany ještě jako sobě rovné, tlačili americké a kanadské hráče. Ono je to svým způsobem v pořádku, ale v té době už to bylo, jak se říká, přes závit. Evropané neměli na růžích ustláno. Zvlášť ve Philadelphii, kde nás ke konci všechny rozprášili. Celkem se mi dařilo a dovolím si tvrdit, že jsem měl do NHL nakročeno, jenže pak mě trenér trochu přibrzdil. Myslím, že nemusel tolik. Tlačil mě dolů a já si řekl, že v týmu asi nemám budoucnost. Nakonec se podařilo, že mě během poslední sezóny vyměnili do Springfieldu, což byla farma Tampy Bay. Vzal si mě tam Bill Barber, který mě vedl na farmě a docela si mě oblíbil. Hodně jsme spolu komunikovali po telefonu. On tehdy dělal skauta a později trenéra v Tampě a řekl mi, že by mě chtěl po sezóně z Philadelphie vytrejdovat s tím, že mi dá šanci. Samozřejmě mě to potěšilo. Odehrál jsem za Springfield zhruba deset zápasů a odletěl zpátky domů. Asi za čtrnáct dní mi Bill Barber volal, že mě Philadelphie mě do Tampy nepustí. Klub chtěl, abych podepsal novou dvoucestnou smlouvu. V ten okamžik jsem se zasekl a vzkázal jsem, že mě buď vymění do Tampy, anebo už nepřijedu. Myslel jsem si, že takhle klub potrestám, ale byl jsem malý pán. (usmívá se) Hráčů je v Americe hrozně moc, takže Flyers bylo úplně jedno, jestli Divíšek přijede nebo ne. Tím pádem jsem v zámoří skončil. Asi jsem tu situaci mohl řešit jinak, ale takový je hokejový život.“

Barvy Pardubic hájil Tomáš Divíšek ve dvou etapách, tu první zakončil na jaře 2005 ziskem mistrovského titulu
(Foto: www.hcpce.cz)

Nakonec jste zakotvil v Pardubicích, což možná někoho překvapilo, protože za Atlantik jste odcházel ze Slavie, se kterou jste v létě 2002 podle dostupných informací dokonce i trénoval. Vše prý ztroskotalo na tom, že jste se s klubem nedohodli na podmínkách smlouvy...
„Je pravda, že jsme se s Vláďou Růžičkou nedohodli. Celé léto jsem čekal, jak se vyjádří Philadelphie. Bylo to na dlouhé lokte, protože jsem nebyl pro Flyers priorita. Byl jsem asi sto padesátý v pořadí. (usmívá se) Počítal jsem, že Tampa nakonec přece jen vyjde, protože jsem řekl, že ve Philadelphii hrát nechci a nedostával jsem tam ani tolik prostoru. Počítal jsem, že zkusím tréninkový kemp v Tampě a uvidím, jak dopadnu. Čechy jsem tím pádem neřešil a se Slavií jsem ´jen´ trénoval. Když jsem zjistil, že Tampa nevyjde, šel jsem za Vláďou Růžičkou s tím, že mě tady má a budu hrát tady. Říkal mi, že by mě chtěl, ale měl plné stavy. Nedohodli jsme se na penězích, protože mi nabídl v podstatě dorosteneckou smlouvu. Sice jsme se nakonec potkali někde mezi, ale pořád byly ve smlouvě věci, se kterými jsem nesouhlasil a které mi dávaly najevo, že mě až tolik nechtějí. Ve finále to bylo spíš o přístupu. Nakonec jsem si uvědomil, že ani nemusím hrát právě na Slavii. Velice dobře jsem znal pardubického manažera Zbyňka Kusého, který mi zavolal a během jednoho nebo dvou dnů jsme se na všem dohodli. Roli hrál spíš přístup Pardubic, nešlo už tak ani o peníze.“

První sezóna na východě Čech vyšla téměř dokonale. Chyběl kousíček k zisku mistrovského titulu, o který jste na jaře 2003 přišli až v sedmém finále se Slavií. Ta vyhrála klíčový duel v Pardubicích 1:0. Jak jste se v tu chvíli cítil?
„Bylo to trochu složitější. Mám dojem, že ve třetím zápase na Slavii jsem se zranil. Dostal jsem koňara, ze kterého se nakonec vyklubal natržený stehenní sval. Zkoušel jsem ještě hrát, ale už to nešlo, takže jsem poslední dva nebo tři zápasy nehrál. Koukat na finále jen ze střídačky, bylo hrozné. Neustále jsem říkal, že musím hrát. Před posledním zápasem jsem říkal doktorovi, ať mi dá cokoliv, abych mohl nastoupit. Bohužel to opravdu nešlo. Když se vstřebala krev, ukázalo se, že mám ve stehně docela velkou trhlinu. Nemohl jsem se na nohu ani postavit. Zápasy jsme sledovali oblečení ve výstroji na střídačce jako hráči. Prohrát doma sedmý zápas finále 0:1, je hrozný pocit. Byl jsem zklamaný, smutný a hodně dlouho jsem tu porážku rozdýchával, protože si myslím, že jsme na Slavii měli, i když předváděla výborný hokej s výborným mančaftem.“

Mistrovskou trofej jste si potěžkal o dva roky později, kdy Pardubice opanovaly ročník, během nějž měla NHL výluku. Podobně jako nedávno v Kometě jste se rozjížděli pomaleji, ale nakonec z toho byla pohádková jízda…
„To byla neskutečná sezóna. Po šesti zápasech jsme měli jediný bod a František Výborný odstoupil z pozice trenéra, což byla škoda a já mu to i řekl. Věřil jsem, že tým se zvedne, stejně jako tomu věřím i tady. Mužstvo převzal Vláďa Martinec a my začali vyhrávat. Dokonce takovým způsobem, že jsme vyhráli třeba 5:2, i když se nám nedařilo a hráli jsme špatně. Měli jsme vynikající hráče jako Milan Hejduk, Jirka Bulis a Aleš Hemský, kteří přišli z Ameriky a které doplňovali Jirka Dopita, Tomáš Blažek nebo Láďa Lubina. Najednou jsme jeli a odehráli to de facto úplně v klidu. Finále jsme vyhráli 4:0, nechci říct v klidu, ale každý zápas jsme věděli, že vyhrajeme. Já třeba jsem od desáté minuty o našem vítězství nepochyboval.“

Další tituly vám ale unikaly. Slavia ho podruhé vybojovala v sezóně 2007/2008, tedy rok po vašem odchodu do Plzně, Pardubice zvítězily v ročníku 2009/2010, který jste dokončoval v Kometě Brno. Neštvalo vás, jakou máte smůlu?
„Nijak jsem si to nepřipouštěl, ale hodně špatný jsem byl z toho, když jsem o Vánocích odešel z Pardubic do Komety a Pardubice udělaly titul. Tenhle mě malinko mrzel, protože si na něj dělám trochu zálusk. Odjeli jsme celou letní přípravu i velkou část ligy. Tehdy se mi odcházelo špatně, ale nakonec jsem souhlasil, protože jsem nehrál dobře a věděl jsem, že trenéři mi nedají takovou příležitost, abych se zvednul. Tak jsme to vyřešili mým odchodem.“

Během ročníku 2007/2008 jste v Plzni poprvé v kariéře dělal kapitána seniorskému týmu. Jednalo se o úplnou premiéru nebo jste byl kapitánem už někdy v mládeži?
„V dorostu nebo juniorech jsem asi kapitánem byl.“

Cítil jste jako kapitán, že berete zápasy a zodpovědnost za výsledky jinak?
„Ani bych neřekl. Já to takhle nevnímám. Je to samozřejmě jiné v tom, že mimo hokej se kapitáni víc stýkají s fanoušky a sponzory, aby jim víc přiblížili tým a hokej jako takový. Ale v kabině i na ledě jsem byl pořád stejný. Myslím, že se projevuju pořád tak nějak stejně s písmenem na dresu i bez něj.“

Za švýcarský Davos odehrál Tomáš Divíšek sedm utkání, třikrát se střelecky prosadil a přidal dvě asistence
(Foto:www.sf.tv)

Máte za sebou i dvě angažmá ve Švýcarsku, kde jste oblékl dres Basileje a Davosu. V zemi Helvetského kříže se hodně diskutuje o vztahu kouče Davosu k národnímu týmu, protože jeho hráči příliš nereprezentují. Jak na vás Arno Del Curto působil?
„Neskutečně! Nikdy jsem nezažil takového trenéra ani člověka. On je do značné míry svůj a zvláštní, ale kluci pod ním chtějí hrát. On bude za hráče bojovat a oni za něj, i když jeho metody jsou zvláštní a úsměvné. On je svým způsobem hokejový blázen. Udělá trénink na dvě hodiny, aby druhý den po třech minutách odešel z ledu, všechny vyhnal a trénink ukončil. Nebo dá najednou z ničeho nic v průběhu sezóny čtyři dny volno. Má sice svoje, ale hodně s hráči mluví. Nezažil jsem trenéra, který by každý den přišel do kabiny patnáct minut před tréninkem, vypnul rádio a povídal si s hráči. Zvláštní člověk, na kterého vzpomínám, i když jsem ho zažil jen dva měsíce nebo jak dlouho jsem v Davosu byl. Petr Sýkora pod ním hrál asi pět let, tak mi vypráví příhody a já si dávám dohromady obrázek i podle toho, co jsem zažil na vlastní kůži. On dělá všechno naplno a za každým svým krokem si stojí. Neřeší sebe, pro něj je na prvním místě tým, což z něj hráči cítí a jdou za ním.“

Z Davosu jste brzy odešel, protože cizinec, jehož jste měl nahradit, se velmi rychle uzdravil. Mrzí vás zpětně, že jste nezažil atmosféru tradičního Spenglerova poháru?
„O Spenglerově poháru jsem vůbec nepřemýšlel. Mrzelo mě, že angažmá skončilo v momentě, kdy jsem zjistil, že hokej ve Švýcarsku hrát můžu, jsem pro mužstvo platný a zvládl bych tam celou sezónu. Navíc Davos je krásné město a měl výborný mančaft. Krásně se nám tam bydlelo. Podívali jsme se i do hor, ale na lyže bylo brzo. Navíc bych se nerad zranil, když jsem tam byl v podstatě jen na zkoušku. Všechno bylo super, až jsem najednou zjistil, že bude platit původní dohoda o měsíčním nebo měsíc a půl dlouhém angažmá.“

Ročník 2011/2012 jste dohrál v Kometě Brno, kde se vám náramně dařilo v play-off. Dokonce jsem zaznamenal, že se vaše jméno skloňovalo v souvislosti s reprezentací. To se muselo pěkně poslouchat, ne?
„Kamarádi a známí mi o tom říkali, ale já jsem to moc neřešil. Určitě bych jel, kdyby pozvánka přišla. (směje se) Ale nominovaný jsem nebyl a nepočítám, že by mě trenér povolal do národního týmu teď. (znovu se směje) Play-off se mi opravdu povedlo, cítil jsem se fakt dobře. Sestavu ale dělá trenér. Ten si vybere hráče, kterým věří. Já se do takových věcí nepletu, protože jde plně o kompetenci trenéra. Někdy jsem se cítil, že bych mohl na akci reprezentace jet, ale nevyšlo to. Jindy jsem byl povolaný, když jsem to ani nečekal.“

Když už jsem zmínil národní tým, musím se zeptat ještě na jednu věc, i když po předchozích slovech tuším odpověď. Odehrál jste v reprezentaci dvacet zápasů a vstřelil tři góly. Na velký seniorský turnaj typu mistrovství světa nebo olympijských her jste se ale nepodíval. Dá se říct, že tahle meta vám v kariéře nejvíc schází?
„Olympiáda je někde úplně jinde, ale na mistrovství světa jsem si chtěl vždycky zahrát. Když jsem si v minulosti někdy myslel, že bych na něj měl, přišli hráči, kteří prostě byli lepší než já. Dvakrát jsem opouštěl kemp jako jeden z posledních. Nikdy jsem ale neměl pocit, že bych tam měl být místo nich, když jsem koukal na zápasy. Každý vždycky odevzdal maximum, takže nemůžu tvrdit, že neúčast na mistrovství světa byla vina trenéra. Buď jsem na to v danou chvíli neměl, anebo jsme byli na stejné úrovni, ale trenér vybral své koně, kterým věřil víc. A vždycky udělal dobře. Mrzí mě to, ale je to fakt.“

Tomáš Divíšek ještě jako hráč Komety Brno na vhazování s bývalým chomutovským kapitánem Milanem Kraftem
(Foto: www.hc-kometa.cz)

S Mladou Boleslaví, Kometou Brno, Chomutovem i Basilejí jste bojoval o udržení. V obou zemích hrají po základní části o záchranu čtyři týmy. U nás ve skupině, ve Švýcarsku je model stejný jako v play-off s tím, že vítězové obdoby semifinále jsou zachráněni a do baráže spadne poražený tým ze souboje poražených semifinalistů. Který systém se vám zamlouvá víc?
„Mně se víc líbí play-out ve Švýcarsku. Myslím, že i lidé tím víc žijí. Tabulka se může pořád nějakým způsobem měnit, ve Švýcarsku není čas na spekulace, musí se pořád šlapat naplno, protože jedna porážka v sérii může mít velké následky. Pro diváky by podle mého byl zajímavější model ze Švýcarska.“

Také baráž o Tipsport extraligu jste zažil ve dvou různých variantách. Je složitější zvládnout sérii na čtyři vítězné zápasy nebo dvanáctikolovou skupinu?
„Myslím, že spravedlivější je dlouhodobější tabulka. V sérii se zraní jeden dva hráči, chvíli to nepůjde gólmanovi a najednou se může stát, že hokej v kterémkoliv městě spadne v lepším případě na rok do první ligy. Ve dvanácti kolech se dají uplácat nějaké body i jakoby z ničeho. Kdežto série play-off může cvaknutím prstů skončit 4:0 na zápasy a je po všem.“

Hokeji se věnuje i vás o téměř sedm let mladší bratr Jan. V mistrovském utkání jste proti sobě nikdy nenastoupili. Co v přípravě?
„Mám pocit, že ne. Teda doufám, že to tak je. Protože taťka by mě zastřelil, kdyby viděl, že jsem řekl, že jsme proti sobě nehráli a ono se ukázalo, že hráli.“ (směje se)

Dokázali byste si s bratrem na ledě vyhovět jako spoluhráči?
„Já bych řekl, že bychom si poradili. Dokážu si vyhovět nebo ukočírovat spolupráci s každým. Nedělá mi problémy hrát s kýmkoliv. Lákalo by mě, abych si s bráchou zahrál. Třeba se ledy pohnou, až si někdo odpovědný přečte tenhle rozhovor. (směje se) Naživo jeho zápasy moc nevidím, ale sleduju online přenosy. Rád bych zjistil, jak na tom je a společné působení v jednom týmu by bylo ideální příležitostí.“ (usmívá se)

Nejvyšší soutěž letos sleduje podrobnější statistiky. Vám se velmi daří na buly. Patříte s Pavlem Kašpaříkem k nejlepším v celé Tipsport extralize. V jednom rozhovoru jste naznačil, že vám na vhazování pomáhá dřevěná hokejka. Jak konkrétně?
„Někdo se mě nedávno ptal a do odpovědi mě spíš tlačil. Moje hokejka je těžší, ale nevím, jestli to má nějaký vliv na úspěšnost vhazování. Spíš bych řekl, že ne. Nerad bych se pouštěl do nějakých spekulací, protože třeba velké pádlo mají i další kluci.“

Fenoménem se stala fantasy liga. Jestli jsem se dobře díval, hrajete ji také. Je to tak?
„Ano rozjeli jsme ji docela dobře, ale já jsem bídný. (pousměje se) V mančaftu máme sázku, každou čtvrtinu vyhodnocujeme pořadí, ale já jsem docela vzadu.“

Jak vybíráte hráče? Dáváte do sestavy i sebe?
„Na sebe nesázím, ale pět lidí z Chomutova mám. Jsem trochu srdcař, i když jsem kvůli tomu nasbíral dost mínusových bodů. Jinak vybírám hráče i podle lidské stránky. Kdo mi lidsky a charakterově nesedí, nezařadím ho do sestavy, i když vím, že je dobrý.“

Tomáš Divíšek si vyzkoušel i řízení obrněného transportéru
(Foto: www.isport.cz

Pojďme na chvíli mimo hokej. Našel jsem, že litujete, že jste nezkusil při hokeji studovat vysokou školu. Jakou byste si vybral?
„Asi by mě bavil management, ale nechtěl bych říkat konkrétní školu. Kdybych měl čas a mohl si vybrat, volil bych něco takového. Teď už to nejspíš nehrozí, ale inteligentní a chytré lidi s všeobecným přehledem obdivuju a mám je rád.“

Také jste prý byl v Pardubicích na tankodromu a vyzkoušel si jízdu tankem. Je to tak? A jaké to případně bylo?
„Ve Sportu tenkrát vybírali z každého týmu jednoho hráče, kterému dali úkol. Já jsem za Pardubice jezdil na tankodromu, kde jsem řídil obrněný transportér. Bylo to vynikající. Fakt bomba! (usmívá se) Mám kamarádem profesionálního vojáka. Bavili jsme se o tom a musím přiznat, že naši armádu obdivuju. Jsou to pro mě borci. Já to měl pro zábavu, ale oni tam pracují a dřou. Klobouk dolů před nimi, protože to je úplně jiný svět, který jsem nepoznal ani v rámci vojny. Bohužel jsem byl ´chcípák´. (usmívá se) Zažil jsem to poprvé a je to opravdu kolos. Pán, který nás provázel, nám povídal o všem možné včetně spotřeby. Když jsem viděl, kde jsou ti kluci schovaní a jak je převáží, ani minutu bych tam nebyl.“

Velmi rád hrajete golf. Prozradíte, jaký máte handicap?
„Teď přesně nevím, protože jsem byl hrozný, takže mi to trochu spadlo. Mám pocit, že jsem někde na 11,5.“

Máte nějaké nejoblíbenější hřiště?
„V Čechách je hodně hezkých hřišť. Dost jezdíme, abychom poznávali nová i mimo republiku. Teď už je to těžší, když má člověk rodinu. Ale výborný tip mám na hřiště v Lázních Bohdaneč, které shodou okolností provozuje můj kamarád. Ale díky tomu jsem si ho neoblíbil.“ (usmívá se)

Kam nejdál jste vyloženě jen za golfem vyrazil a kde se vám nejvíc líbilo?
„Nejdál byla asi Dubaj, ale nejlepší je pro mě Portugalsko. To je golfová země a tam bych byl, kdybych si mohl vybrat.“