Na sedmáky v prvním utkání na zámořské půdě čekal domácí celek a hned šlo o těžký test. Mladí Piráti prohráli v prvním utkání s Chaudière-Etchemin Éclaireurs 0:2 a museli v dalším utkání vyhrát, pokud chtěli v turnaji pokračovat. Proti byl švýcarský celek ze St. Imieru.

Mladí Piráti se ale těžké výzvy nezaklekli a švýcarského soupeře zdolali výsledkem 4:1, což zajistilo pokračování v turnaji. A sedmáci se do toho opřeli! Po několikadenní pauze se postavili proti francouzskému Courbevoie a po výsledku 6:2 se radovali z výhry ve čtvrtfinále!

O sedm hodin později se chomutovští hokejisté postavili později vítěznému celku celého turnaje - Sackville Flyers. Svěřenci Daniela Maška sice vedli 1:0, hubený náskok ale neudrželi a prohráli. „Ještě než se dostanu k hodnocení celého turnaje, chtěl bych hrozně moc poděkovat Josefu Rindošovi, díky jehož kontaktům přímo v Kanadě a díky jeho velké angažovanosti v přípravách se povedlo vše zrealizovat v podobě, která nakonec byla. Bez jeho pomoci bychom se neobešli,“ děkuje Daniel Mašek.

„Naši kluci Sackville přehrávali kombinačně i technicky. Oni ale i kdyby prohrávali 0:5, tak by do toho šli. Potom vyrovnali klasickým doraženým gólem. Někdy před koncem pak rozhodli. Zase podobně. Kluk to poslal z otočky na branku a po skrumáži to tam padlo. Hráli jsme power-play, trefili jsem snad dvě vteřiny před koncem tyčku. Oni se ani nedostali z pásma. Hokejově jsem rád, že jsme nezaostali, ale trenérsky musím ocenit tu jejich buldočí povahu a bojovnost, které tam jsou znát,“ vyjádřil se po příletu do Česka trenér Daniel Mašek.

Sedmá třída se ale v této konkurenci za dělené třetí místo nemusí vůbec stydět. Trenér Mašek sice měl po předvedené hře ambice vyšší, ale i tak je rád a sám své hráče pochválil. „Sice jsme měli ambice vyšší, kluky jsme ale po zápase pochválili za reprezentaci Pirátů Chomutov. Úžasná reprezentace v kázni, hokejovém umu a vystupování. Hrozně mě těší, že jsou na sebe kluci hrdí,“ pronesl trenér Mašek na adresu svých svěřenců.

„Dnes je to takové, že tam vystupujeme se ctí, kluci jsou zabezpečení jak materiálně, tak i životně. No a hokejově se prostě nemáme, za co stydět. Nebojím se říct, že jsme je přehrávali,“ pokračoval dlouholetý trenér mládeže v Chomutově. „Beru to jako úspěch! Navíc když se podíváme na tu konkurenci, bylo tam v naší kategorii osmnáct týmů.“

V první desítce bodování celého turnaje byli dva Piráti. Na osmém místě nalezneme Vasila Ficaje, který posbíral za tři branky a dvě asistence pět bodů. Desátá Lucie Gruntová získala stejný bodový zisk, vstřelila dvě branky a na tři přihrála. Například nejvíce trestných minut nasbíral obránce Šimon Rusín (17 minut).

„Daniel Ciple a Matyáš Hrůza jednoznačně předčili v naší kategorii všechny brankáře, co tam byli. Dostávali málo branek. Na ledě pak vyčnívali další hráči svou technikou, bruslením a kombinací. Individuálně bych pochválil Honzu Ekrta a Honzu Rindoše. Vzadu naprosto excelentní Šimon Rusín s Vojtou Husineckým. Všichni si zaslouží pochvalu! Mimořádná pochvala jde ale na vrub Lucce Gruntové, naší jediné dívce. Hrála úžasně. Sice měla smůlu, že tam na jeden den ulehla s horečkami, čímž nestihla první utkání. Poté se ale z toho u kanadské rodiny dostala a zahrála naprosto skvěle. Nebyla zbrklá a nenechala se strhnout tím kanadským buldočením,“ zhodnotil svůj celek Mašek, jenž byl nějakou dobu i ředitelem chomutovského stadionu.

Daniel Mašek o turnaji a odlišném kanadském stylu...

„Oproti našim zvyklostem je strašná škoda, že se nehraje o třetí místo. V Kanadě to tak není, medaile se nedělají a nazývají vypadnuté semifinalisty třetím celkem. Mrzí mě to strašně. Soupeř nebyl na takové úrovni, aby postoupil on a ne my. Je tam jeden obrovský rozdíl, kvůli kterému jsme prohráli. My je přebruslíme, kombinačně přehrajeme, ale máme problém se zakončením. Každoročně to u českých týmů tak je. Hlavním rozdílem mezi námi a zámořím je lidově řečeno buldočí povaha, o které už jsem mluvil, a je jejich snaha dotlačit puk do branky. Chtít prostě skórovat.“

Daniel Mašek uděluje pokyny týmu sedmáků v kanadském Lévisu

„Dokud brankář nepřikryje kotouč, tak tam tři hráči doráží, zapojí se do toho i bek. Ta jejich vůle dotlačit puk do branky je to, s čím jsme měli, máme a několik let ještě budeme mít problémy. Bavil jsem se tam s kanadskými trenéry a oni při zápasech nehrají do těla. U mantinelu neutrží ránu. Takže oni ví, že naši beci je před brankou, i když mohutně doráží, nepošlou k zemi. To byl ten velký problém, proč jsme semifinálové utkání prohráli. Naše motivace byla velká, kluci už trhali kliku, aby je pustili na led. Jejich nasazení ale bylo trošku odlišná než naše, ačkoliv i my jsme chtěli strašně moc vyhrát.“

O kanadské nátuře...

„Tam je to jedna velká rodina. Ty děti si na nic nehrají a neřeší zbytečné věci. Byly přátelské, ptaly se nás, kdy hrajeme, a chodily za našima klukama. Pro mě jako trenéra je koukat na ty zápasy velké ponaučení. Když jsem absolvoval stáže a diskuze, musím říct, že je to tam úplně jiné. My víme o jejich systému, ale nikdo ho tady v Česku na seminářích nepopsal a nenastavil. Absolvoval jsem také trénink věkové kategorie dětí narozených v roce 2008. Poté jsem měl dvouhodinové sezení s trenérem jednoho mládežnického celku v oblasti Québec. Seděl jsem i na hale s tvůrcem metodiky québeckého hokejového svazu, který tvoří pravidla a návody jak trénovat. Rozebírali jsme i rodičovské vztahy a jednoznačně je to úplně jiné.“

O nastaveném systému...

„V Québecu a jeho okolí žije, řekněme, 900 000 lidí, přirovnejme to k Ústeckému kraji. Mají tam devět organizací. Když mluvíme o ročníku 2008, mají týmy rozdělené na áčkové, béčkové a céčkové, které znamenají výkonnost. V jednom ročníku měli tři áčkové, čtyři béčkové a tři céčkové týmy. Takže deset týmů a v každém je přibližně šestnáct hráčů. Jednoduchou kalkulací dojdeme k tomu, kolik dětí mají v jednom klubu jen v jednom ročníku! Tento systém jim funguje, nikoho to neuráží, když hraje níž, a každý hraje to svoje. Nikdo s hokejem nekončí a nikoho nikam nevyhodí. Když někdo spadne do céčkového týmu, má obrovskou motivaci dostat se výše. Rodiče sice chtějí mít děti co nejvýše, ale neřeší to cholericky jako u nás.“

O rodičích tady a v Kanadě...

„Ptal jsem se trenérů, jestli slyší od rodičů nadávky. Vulgární nadávky nikdy! Sice občas slyší nějakou poznámku, ale ne vulgární. Každopádně ani jeden ze tří trenérů, se kterými jsem seděl, atak nějakého rodiče nezažil. A takhle to tam funguje.“