Jak vaše první
trenérské angažmá zrodilo?
„Vzniklo to hodně díky kamarádství, protože mě oslovil Petr Jíra, se kterým se
dobře známe. Přišel za mnou s nabídkou, jestli bych chtěl trénovat a
naplňovalo by mě to. Původně jsme se bavili, že bych pomáhal u dorostu a pak
bychom si řekli, co dál. Jenže situace se vyvinula jinak, takže jsme se
domluvili, že nemám problém se zapojit hned naplno. Když budu po sezóně vědět,
že mladým klukům předávám, co bych si představoval, můžeme se bavit dál.“
Váhal jste, jestli do
„trenérské řeky“ vstoupit?
„Vezmu to trochu zeširoka. Když jsem na jaře 2016 skončil ve Slavii
s aktivní kariérou, skoro dva roky jsem o hokeji nechtěl ani slyšet. Vůbec
jsem se o něj nezajímal a nekoukal jsem na něj ani v televizi. Postupem
času se ale láska k hokeji zase ozvala a projevila. Teď bych chtěl zkusit
předat mladým, co ve mně je, proto jsem Petrovi na jeho nabídku kývnul.“
Kdy nastal zlom a
hokej vám znovu začal chybět?
„Je to jednoduché. Když mě přemluvili, abych si šel zahrát v Kadani za
béčko. Jakmile jsem hrál zápasy, zase mě hokej začal bavit, i když je to jen
krajský přebor. Potom jsem začal chodit i se starou gardou tady
v Chomutově, což mě vtáhlo ještě víc. Postupně jsem začal chodit na zápasy
i jako divák, takže hokejem zase žiju. To všechno přispělo k tomu, že jsem
se rozhodl trénovat.“
Uvažoval jste během
aktivní kariéry o trenérské dráze?
„V době, kdy jsem hrál mezi dospělými, jsem neměl moc času nad tím přemýšlet.
Jako malý jsem ale vždycky říkal, že chci dělat trenéra, když jsme se
s někým bavili, co bych chtěl dělat, až budu velký. V žákovských
letech má tuhle vizi asi řada kluků, já jsem se pak s příchodem
profesionální kariéry soustředil, abych hrál co nejdéle. Pak přišla nechuť, jak
už jsem říkal. Ta někoho postupně přejde nebo ne. Já jsem naštěstí ten první
případ a moje srdíčko se hokeji zase otevřelo. V tuhle chvíli do toho chci
jít naplno, jak bylo mým zvykem, když jsem hrál, a uvidíme, jestli mi to půjde.
Nicméně sám mám dceru, takže vidím, že není nic lepšího, než dětem něco předat.
Uvidíme, jak mi to půjde u dorostu, kde jsou dospívající děti.“
Vnímáte jako velkou
výhodu, že budete trénovat v Chomutově, kde jste se usadil a kde jste
doma?
„Já bych nikam nedojížděl. Kdyby to bylo někde jinde, nešel bych do toho i
kvůli tomu, že nechci šidit rodinu. Vím, že teď o mě nepřijde rodina a zároveň
můžu klukům v dorostu i obráncům v rámci skills tréninků něco předat.“
Po uvolnění nouzového
stavu máte za sebou první tréninky. Překvapilo vás už něco?
„Zatím mě překvapilo jenom to, že od doby, co jsem tady, mládnu. (směje se) To
je pozitivní. Mám ke klukům blíž a blíž, takže i já procházím proměnou. Dřív
jsem byl takový mrzout, teď už se na ně směju, i když mě asi občas mají plné
zuby a možná někde si na mě i zanadávají. (usmívá se) To k tomu asi i
patří. Základ ale je, abychom si k sobě našli cestu a aby kluci věřili, že
jim chci předat věci, které jsou dobré. Když na mě někdo bude koukat, že mu
nemám co vyprávět, nebo já nebudu klukům naslouchat, je obojí špatně.“
Takže se vracíte do
svých mládežnických let?
„Takhle to nevnímám, protože dorost už mám za sebou docela dlouho. (usmívá se)
Přiznám se, že jsem nad tím i přemýšlel, a musím říct, že tréninky v dorostu
si až tolik nepamatuju. Spíš až ty juniorské v osmnácti dvaceti letech a
seniorské. Spousta věcí je pro mě nových a jsem rád, že je tu se mnou Koleso,
který už má s trénováním mládeže zkušenosti, což mi pomáhá. Poslouchám, co
mi radí, ale zároveň cítím, že můžu naplňovat a přenášet i mou vizi. Kdyby to
tak nebylo, bylo to špatné. Hlavně u obránců bych chtěl vnášet hodně svého, ale
vždycky se na všem musíme domluvit oba dva.“
Z toho, jak
mluvíte, to vypadá, že rozdělení obránců a útočníků bude opravdu platit podle
vašich pozic během aktivních kariéry. Bude tedy mít vy na starost obránce a
Kamil Koláček útočníky?
„Jsem přesvědčený, že to takhle bude. Na druhou stranu nebudu koukat jen na
obránce, protože i útočníci musí umět dobře bránit. Asi budeme každý nahlížet
na pozice, jak jste říkal, ale oba budeme trénovat obránce i útočníky.“
Asi nejvíc zkušeností
budete moct předávat na ledě. Těšíte se na tréninky v bruslích?
„Těším se opravdu hodně. Teď je to o tom, abychom kluky nesedřeli z kůže a
aby nedostali nechuť do hokeje. Na druhou stranu je jasné, že natrénováno ze
sucha mít musí. Na ledě už to bude o dřině, pilování a nacvičování včetně
dovedností. Těším se, až se s klukama sklouznu a zahraju si s nima,
protože na suchu s nima běhat nebudu.“ (směje se)
Pomůže, že jste se i
vy sám vrátil na led s kadaňským béčkem a starou gardou?
„Sice se to nezapomíná, ale člověk je trochu ‚dřevěnej‘, když není dlouho na
ledě. Pomůže mi, že zase hraju. Budu na bruslích obratnější a jsem přesvědčený,
že klukům všechno, co bude potřeba, ukážu tak, jak to má opravdu vypadat.“
Během kariéry jste
zažil spoustu trenérů. Je nějaký, od kterého si chcete do nové etapy vzít něco
víc?
„Měl jsem hodně trenérů a k řadě z nich jsem měl blízko. Asi bych to
rozdělil. Hokej mě naučil Tomáš Perič, který mi dal základy. V juniorce mě
strašně ovlivnili Jaromír Šindel s Jiřím Kalousem, což byli vynikající
trenéři. Protože pan Šindel vyhrál v juniorech několik titulů. V chlapech
mě hodně ovlivnili Josef Jandač v Liberci a později Vláďa Růžička s Aloisem
Hadamczikem. Tyhle trenéry bych vypíchl, protože mi dali v každé té etapě
něco důležitého. Já jsem takový, že si myslím, že kdyby jeden z nich nebyl,
moje kariéra by nebyla taková. Kdyby nebyl Perič, možná bych vůbec nehrál
hokej. Kdyby nebyl Šindel, nemusel jsem se dostat z juniorky do áčka.
Kdyby nebyl Jandač, nemusel jsem se dostat do nároďáku nebo do ciziny. V nároďáku
by mě pak třeba někdo jiný než Růžička s Hadamczikem neposunuli ještě dál.“
Přistihl jste se už
třeba, že přemýšlíte, co byste si od zmíněných pánů mohl vzít do vašeho
trénování?
„Hokej se hrozně posouvá. Něco si samozřejmě pamatuju a budu to chtít zkusit
přenést i na led, protože hokej je vlastně jednoduchý a rozhodují kolikrát malé
detaily. Nicméně určité věci jako lidskou stránku, chování nebo tréninky si
možná vezmu, ale zároveň chci věci dělat podle sebe.“
Co budete od obránců
vyžadovat?
„Každý obránce má v týmu svou roli. Platí to i pro beky, kteří spíš brání
nebo dělají černou práci. Současný trend hokeje je fyzický a útočný, takže bych
chtěl, abychom hráli ofenzivní hokej. Budu chtít, aby si kluci dovolili kličku.
Budou muset bránit, ale taky po nich budu chtít, aby tvořili. Nebudu chtít
vychovávat obránce, kteří od sebe budou puk jen odhazovat.“
Může být při budování
vztahu s hráči výhoda, že jste hrál v reprezentaci a prošel jste i
některými předními evropskými soutěžemi? Že vaše rady mohou být tím pádem
vnímány přece jen trochu lépe?
„Pokud si k těm klukům nenajdu cestu, výhoda to nebude. Když si budeme
rozumět a budou vnímat, že to s nimi myslím dobře, výhoda to pak bude.
Když ví, čím jsem si prošel, budou vědět, že jim nepředávám věci, které jsem si
někde přečetl nebo si je dokonce vymyslel. Budou vědět, že jsem je zažil a že
si myslím, že budou fungovat, proto jim je říkám. Pokud si k sobě navzájem
nenajdeme cestu, může mít člověk ‚padesát vyhraných Stanley Cupů‘ a stejně ho
hráč bude mít u zadku. Prostě se musí spojit lidský a sportovní faktor.“
Čemu jste se věnoval,
když jste měl „nechuť“ k hokeji, o které jste mluvil v úvodu rozhovoru?
„Vlastním nějaké nemovitosti, které pronajímám a to mě živí. Tehdy jsem koupil barák,
který bylo nutné zrekonstruovat. Byl jsem tam celý rok každý den. Pomáhal jsem,
řešil, co se má dělat, a hlídal si to. Pak jsem taky hodně odpočíval. Dva
měsíce jsem třeba byl v Bulharsku, vyrazili jsme i do Itálie nebo na lyže.
I třeba tři čtyři měsíce jsem byl mimo republiku.“
Zmínil jste dceru.
Bude sportovat?
„Mám zafixováno, že holka by měla zůstat holkou, takže to vidím spíš na nějaké
tancování. Ale chtěl bych, aby sportovala, protože sport beru jako nejlepší a
možná jedinou cestu, jak do dětí dostat ve větší nebo menší míře aspoň nějakou
disciplínu. Určitě dá sport do života víc než hraní playstationu. Nechci nikoho
napadat, ale myslím, že kdo jako dítě nic nedělal, má to pak v životě těžší.“
Vzhledem ke zrušení
zbytku sezóny kvůli koronaviru zůstal dorostu model z ročníku 2019/2020,
takže může sestoupit až osm týmů. Přemýšlel jste už o této „hrozbě“?
„Zatím jsem nad tím nepřemýšlel, protože jsem kluky ještě neviděl ani na ledě.
Těším se, až je uvidím, protože někdo se chvástá, jak je dobrej. (směje se)
Jsem rád, že už mi to předvedou. (usmívá se) Až se vrátíme z dovolených a
začneme všechno postupně ladit na ledě, uvidíme, jak na tom budeme. Na začátku
budu chtít, aby každý měl stejnou šanci se ukázat. Nikoho nechci zatratit
předem. Rozhodne výkonnost na ledě a vůle makat.“
Budete i nadále nastupovat v kadaňském béčku?
„Když budu mít čas a bude o mě pořád zájem, určitě nebudu váhat.“