Přestože teploměr i v odpoledních hodinách ukazuje hodnotu kolem nuly případně i pod ní, chomutovští mladíci se poměrně rychle zahřejí. „Je to sice trochu komplikace, ale ve finále se dá překonat všechno. Stačí se jen pořádně obléknout,“ reaguje devatenáctiletý zadák. „Já mám i to štěstí, že můžu jet autem, takže beru nějaké kluky, aby nešli v zimě zpocení pešky,“ doplňuje.

Poprvé po měsíci se mužstva mohla alespoň na chvíli vidět nikoliv přes monitor počítače, období online tréninků sice úplně neskončilo, ale mládežnické týmy už je prokládají také pobytem venku. „Je to cvičení, které je lepší než nic nedělat. Na druhou stranu osobně jdu radši do posilovny, kde zazvedám něco pořádného, i když i doma se posilovat dá. Případně udělat tabatu nebo něco na kondici,“ popisuje Dominik Ferbas a jmenuje formy online tréninku.

Autor zatím jediného gólu mezi českou juniorskou elitou následně vypráví své pocity z trénování v místě, kde především relaxuje. „V pokojíku jsem zvyklý se jen protáhnout. Teď jsem tam zvedal činky a ještě u toho na mě mířila kamera, což bylo hodně zvláštní, ale zvykl jsem si,“ líčí s tím, že vybavení si musel pořídit. „Do konce ledna jsem měl doma bench, který jsem pak ale prodal, takže teď jsem si musel koupit aspoň nějaké jednoručky,“ zmiňuje menší činky.

V období online tréninků se Dominik Ferbas věnoval také školním povinnostem. „Při zápasech bych na to neměl čas. Takhle si udělám i něco dopředu a nebudu to muset honit na poslední chvíli, kdybychom náhodou brzy začali zase hrát,“ přibližuje student oboru Ekonomika a management na ústecké Univerzitě J. E. Purkyně. „Kromě toho jsem chodil hodně běhat schody, kopce a občas i nějakou dálku, abych ‚protáhl‘ plíce. Dá se říct, že jsem jen trénoval, řešil školu a spal, což asi zatím bude pokračovat,“ usmívá se.

Stejně jako všem hokejistům, kteří momentálně nemohou hrát ani trénovat, i mladému bekovi schází led. „Chybí mi hodně. Už je to fakt dlouhé,“ vypálí bez váhání. „Ještě se mi nestalo, abych měl na konci listopadu odehrané jen dva zápasy. Doufám, že už je to naposledy a už nikdy nic podobného nezažiju. Měl jsem ‚štěstí‘, že vážnější zranění a operace kolena nebo lokte mi zatím vždycky vyšly na letní přípravu,“ přeje si a zároveň pátrá v paměti.

Jakmile nastane okamžik, kdy budou moct na led vyjet i mládežníci, bude to pro chomutovského rodáka podle jeho vlastních slov tak trochu utrpení. „Zase mě budou bolet nohy a chodila,“ ošívá se. „Já jsem typ, že i po třech dnech bez ledu je pro mě návrat hrozná změna. Potřebuju být na ledě často, jinak se do toho dostávám těžce,“ hlásí.

Pokud dostanou zelenou rovněž zápasy, bude Dominik Ferbas vyhlížet možnost zahrát si krajskou ligu mužů za seniorský tým Pirátů, s nímž už několikrát trénoval. „Chtěl jsem to sice trochu jinak, ale vždycky jsem snil, že si zahraju za áčko klubu, který mě vychoval a kde hraju odjakživa,“ uzavírá.