Pár kroků za kulisy

„Defibrilátor jsme naštěstí zatím nikdy nepotřebovali,“ je ráda zdravotnice Lenka Jarošová

Napsal 27.02.2020 Libor Kult
C h o m u t o v - Pokud navštěvujete zápasy chomutovské mládeže, často ji můžete vidět vedle střídačky a vůbec nezáleží, o jakou kategorii se zrovna jedná. Lenka Jarošová vykonává u žáků, dorostu i juniorů zdravotní dozor, takže se nezřídka objevuje i na ledě, žádá-li si to situace. Jak to na takové pozici chodí? A jak přítomnost rodiče snáší její syn? Nejen to se dočtete na následujících řádcích.

Kolem hokeje se pohybujete už docela dlouho. Kdy přesně jste začala?
„Jako holka jsem na hokej chodila, ale víc jsem se začala angažovat, když s hokejem začaly moje děti. Nejdřív hrál nejstarší syn, pak se přidal prostřední. Toho nejmladšího hokej, zaplať pánbůh, minul. (směje se) Postupně jsem začala dělat vedoucí mužstva a později taky zdravotnici, což mi vydrželo dodnes.“

Zvládla byste spočítat, kolik je to let?
„S vedoucí jsem začala někdy před dvanácti třinácti roky. Postupně jsme se domluvili s Martinem Paškem, že bych mohla dělat i zdravotnici, když už stojím na střídačce. Nebylo tím pádem potřeba zařizovat extra zdravotníka navíc.“

Vybavíte si první hokej, na kterém jste byla?
„Pokud vezmu úplně jako hokej, tak se musím vrátit na základní školu, kdy jsem šla jako fanynka na druhou ligu.“

Začala jste být nervóznější, když se na hokeji přidala i zodpovědnost za zdraví účastníků?
„Když člověk zodpovídá za děti, je nervózní před každým zápasem. Dá se říct, že nervozita dodneška nezmizela, protože nikdy nevíte, co se během zápasu může stát. Já to beru tak, že nervozita k tomu patří, abych byla připravená a tak nějak v pohotovosti.“

Pracujete jako zdravotní sestra, což je asi pro vaši pozici během hokejových klání výhoda, že?
„Je to velká výhoda a navíc v současnosti vlastně i podmínka, aby člověk mohl tuhle ‚funkci‘ na hokeji zastávat. Dřív mohly pomáhat holky z Červeného kříže, jenže to býval hokej pomalejší a ne tolik agresivní, takže to stačilo, protože mají první pomoc zvládnutou velice dobře. V současnosti to ale asi opravdu chce profesionály na vyšší úrovni, protože hra strašně přitvrdila.“

Lenka Jarošová v akci na ledě

U jakého nejhoršího zranění jste musela na hokeji pomáhat?
„Asi nejhorší byly dva případy.  Tím prvním byla přeřezaná ruka Šimona Szathmáryho (pozn. red.: Ke zranění došlo v lednu 2014.). V prvním okamžiku jsme vůbec nevěděli, jestli jde o tepenné krvácení, protože mu ruka kvůli přeřezaným šlachám visela. Zaplať pánbůh, šlo jen o žíly a tepny nebyly porušené. A druhé ošklivé zranění měl kladenský hráč Balcar. Došlo k nevinnému souboji u mantinelu, ale museli jsme volat rychlou, protože mu tvrdlo břicho a nemohl se nadechnout. Ve finále měl prasklou slezinu.“

Zkuste popsat možnosti první pomoci přímo v ROCKNET ARÉNĚ...
„Myslím, že jsou docela velké, protože klub mi vychází maximálně vstříc a snaží se mi splnit de facto každou ‚kravinu‘, kterou si vymyslím. Zázemí se strašně zvedlo. Samozřejmě nechybí defibrilátor, který být musí. Na obou halách jsou nosítka a vybavení ošetřovny je podle mého až nadstandardní. Ať už jde o šicí materiál, sterilní materiál nebo léčiva. Šlo to tady strašně nahoru i díky spolupráci s lékaři A-týmu. Občas má zdravotník na jiných stadionech v tašce sotva brufen a fáč.“

Vzhledem k tomu, že jsem laik, tak si nedovedu moc představit, jak taková první pomoc přímo při utkání může probíhat. Nastíníte co a jak?
„Takhle od stolu se to těžko popisuje. Většinou vše vyplyne z dané situace. Člověk už má v sobě automatismy, které mu okamžitě naskočí, když nastane nějaká konkrétní situace. Pak reaguje adekvátně a přesně jak má, aniž by si cokoliv dopředu připravil ve smyslu: Tahle to asi udělám a takhle to zaškrtím. Prostě to naběhne automaticky v dané situaci.“

Takže se dá říct, že jste díky vybavení ROCKNET ARÉNY a vašim znalostem schopná pomoct téměř u jakéhokoliv zranění?
„Já doufám, že ano.“

Zmínila jste defibrilátor. Už byl u nás v Chomutově v akci?
„Zaplať pánbůh zatím ne. Trenéři i vedoucí mužstev prochází pravidelnými školeními. Jednou za rok nebo dva se sejdeme, defibrilátor vyndáme a zapneme. Jde o plný automat, takže obsluha je poměrně jednoduchá. Všem se ukáže, co kam nalepit a kde ho spustit, aby byli schopní dát první pomoc i během tréninku, kdy tu není žádný zdravotník.“

Občas je potřeba upravit i výstroj

Nemáte tu rentgen ani další zařízení. Jak složitá je v takových podmínkách diagnostika zranění přímo na ledě nebo v útrobách ROCKNET ARÉNY?
„Je hodně složitá, protože nevidíte do člověka, takže kluci nějakým způsobem popisují bolest. Jenže se pak klidně stane, že hráč popisuje bolest pomalu u lokte a ve finále má zlomené zápěstí. (směje se) Je to v podstatě o tom, aby člověk zaléčil první bolest analgetiky. Pak případně jde o znehybnění končetiny nebo její zaledování. Pak v rámci vlastního uvážení dle závažnosti volat záchranku, což se týká hlavně hostujících hráčů, protože tu většinou nebývá nikdo, kdo by je odvezl. Pokud jde o menší úrazy a jsou tu rodiče, řešíme dopravu na chirurgii s nimi.“

Jak často záchranka do chomutovské arény jezdí?
„V průměru bych řekla jednou za měsíc, ale samozřejmě tady v tom případě platí: Čím míň, tím líp.“

Jsou hráči schopní bezprostředně na ledě spolupracovat?
„Přímo na ledě ne, protože tam se většinou všechno odvíjí v režimu sprostých slov. (směje se) Když se dostaneme na střídačku nebo ošetřovnu, už spolupracují, protože už se zklidní, začnou relativně normálně dýchat a nejsou v panice, takže už se s nimi dá komunikovat.“

Bývají mládežníci velcí bolestínci?
„No, najdou se kluci, kteří vydrží opravdu hodně, ale jsou i kluci, kteří vydrží opravdu velmi málo. U hokejistů by člověk čekal, že se kousnou, ale občas si člověk řekne: Kristova noho, proč nedělá šachy. Někteří velcí a statní sem tam uroní slzičku. (směje se) Ale zase ať si ji klidně uroní, pokud je to tak bolí.“

Překvapilo vás v tomhle směru někdy, že hráč byl v pohodě, přestože se později ukázalo, že jeho zranění bylo poměrně vážné?
„Většinou jde o úrazy hlavy, když hráč narazí do mantinelu. Kluk vypadá v pohodě, odehraje dvě tři čtyři střídání a před koncem zápasu najednou přijde s tím, že nevidí a má mžitky před očima. Pak se hned volá rychlá, protože může jít o těžký otřes mozku nebo nedej bože o krvácení do mozku. Takže nejzrádnější jsou opravdu asi zranění hlavy.“

Poznáte po těch letech, jak vážné to může být, už když běžíte po ledě za hráčem?
„U našich hráčů zvládnu poznat, jak vážné to je nebo není, protože už je mám nakoukané. U soupeřů musím jasně vidět techniku pádu nebo úrazu, abych si hned udělala představu, co by mu mohlo být. U hlavy a kolenou si většinou říkám, že to bude vážné, ale stane se, že vidím celou situaci a napadne mě, proč bych tam vůbec měla běžet. Jenže když se chlapec nezvedá, není na co čekat.“

Během play-off nesmí chybět „válečné barvy“

Uměla byste říct nebo odhadnout, jak procentuálně jsou zastoupeny situace, které jste popsala na závěr předchozí odpovědi?
„Ty druhé případy mají docela vysoké procento. (směje se) Někdy se prostě kluci srazí, zápas je tvrdý a bolí to. Stává se, že po nástřelu pukem nebo koňaru do stehna, kluci člověka odstrčí, že půjdou sami, protože to tak hrozné není. (usmívá se) Někdy holt potřebují čas, aby se na ledě vyleželi a vstřebali to. Pak prostě odjedou po svých.“

Z našeho povídání mi vyplývá, že přímo tady v aréně zatím nikdy vyloženě o život nešlo. Je to tak?
„Zaplať pánbůh, máte pravdu s výjimkou té sleziny, o které jsem mluvila. Tam jde opravdu o každou minutu. Než chlapce dovezli do nemocnice, už byl skoro v bezvědomí. Čekat s ním na zimáku v tomhle případě ještě třeba deset minut, možná už bychom ho mezi námi neměli. Naštěstí i těžké otřesy mozku se obešly bez výraznějšího ohrožení života a skončily ‚jen‘ čtyřiadvacetihodinovým pozorováním v nemocnici.“

Ozvali se někdy rodiče nebo hráči soupeře s poděkováním třeba při dalším vzájemném utkání v Chomutově nebo po telefonu?
„Maminka toho kladenského hráče mi volala, aby mi poděkovala. Pak jsem dostala i květiny a bonboniéru jako poděkování za pomoc synovi. Naši kluci chodí děkovat v podstatě automaticky a občas přinesou třeba i kafe, což je od nich hezké. (usmívá se) Někteří kluci poděkovali, když k nám zase přijeli a i říkali, jak to vlastně dopadlo, jestli třeba měli zlomeninu nebo šlo jen o naražení.“

Ptáte se někdy i sama, když si vybavíte, že se někdo z týmu soupeře v Chomutově zranil?
„Většinou se ptám trenérů, jak kluci dopadli. Zatím jsem s nikým neměla problém, trenéři bývají v takových případech docela vstřícní a komunikativní.“

Neberou vás chomutovští kluci jako druhou mámu, když jste na zápasech v podstatě pořád?
„Myslím, že některým to vyhovuje. Když jsem dělala u žáků vedoucí, v podstatě jsem jako druhá máma fungovala – počínaje utíráním nudlí v kabině, když byli kluci fakt maličký, přes zavazování tkaniček bruslí až po svěřování se, když začali přicházet do puberty. Byli chvilky, kdy kluci potřebovali vyventilovat něco, co se jim třeba nechtělo říkat doma. Je to milý a hezký, když ti kluci přijdou kamarádsky a de facto synovsky. Člověka potěší, že ho neberou jen jako někoho, kdo stojí na střídačce, a maminku jednoho z nich, ale svěří se. I ti starší jsou v pohodě, protože tam zase funguju i trochu jako masér a tejpuju je. Jsem s nimi permanentně v kabině, takže mě berou jako součást týmu, i když se občas nějaký ten pubertální výlev objeví. S tím ale zase člověk musí počítat, když je v kabině s pětadvaceti klukama.“

Vnímá vás prostřední syn Jakub při zápasech nebo už je tak zvyklý, že to neřeší?
„Při samotném zápase bych řekla, že mě nevnímá, protože se soustředí na něco jiného. Já sama nechci, aby mě u střídačky vnímal, protože se má soustředit na hru a trenéra. Nemá řešit, že mu matka stojí vedle střídačky. O přestávce se na mě ale usměje nebo ukáže, že dobrý nebo že to nebylo úplně to pravé ořechové. Myslím, že se s tím už docela popral, ale pořád nesnáší koučování cestou domů. Asi jako každé dítě, přestože rodiče to mají velice rádi. (směje se) Řekla bych, že je v pohodě. Myslím, že žákovská kategorie pro něj byla asi těžší, protože jsem s klukama byla opravdu pořád. Tam možná slyšel od spoluhráčů nějakou narážku, že tam pořád má mámu. Myslím, že to má v hlavě natolik srovnané, že i s tímhle se dokázal sám poprat.“

S prostředním synem Jakubem

Koučování tedy už neprobíhá vůbec? Nebo jak to máte?
„Neprobíhá vůbec. Člověk zjistí, že koučovat vlastní dítě je prostě nesmysl. Tohle je potřeba podle mého nechat vyloženě jenom na trenérech, protože ty informace od rodiče a trenéra se v drtivé většině případů rozchází. Proto je to podle mého pasé. Navíc sama přicházím do styku s trenéry, takže moc dobře vím, že nemají rádi, když jim do toho rodiče kecají, protože málokdo z nás rodičů tomu rozumí na takové úrovni, aby si mohl dovolit klukům něco adekvátně poradit. To je důvod, proč to radši nechávám na trenérech.“

Stalo se někdy, že by jeden ze synů hokejistů přišel domů z tréninku s tím, že trenér je blbec, a vy jste ho musela „umravnit“?
(směje se) „To tam snad ani radši nepište. (znovu se směje) Samozřejmě občas člověk vycítí, že komunikace syn–trenér mu chvíli přijde lepší a jindy zase horší. Ale tak to má asi každý v týmu. Každopádně já jsem přesvědčená, že o trenérovi nebo komkoliv ze spoluhráčů si můžu jako rodič myslet cokoliv, ale nesmím to ventilovat v žádném věku před dítětem.“

U nejstaršího syna jste taky působila u jeho týmu jako vedoucí?
„To jsem byla jako druhý vedoucí v jeho posledních dvou žákovských letech, což znamená tehdy v sedmé a osmé třídě. Vedoucí bývají většinou rodiče a ti to potřebují nějak sladit, pokud třeba dělají na šichty, takže jsem u nejstaršího syna vypomáhala a zaučovala jsem se. Hodně mi v tom pomohl Martin Pašek. Když začínal Kuba hrát za třetí třídu, dělaly jsme vedoucí ještě s jednou maminkou na půl a později jsme jela naplno už jen já, když jsem vždycky na všech zimácích odkojila toho nejmladšího.“ (směje se)

Trochu jste to nakousla, tak se zeptám přímo. Jako složité je skloubit pozici zdravotníka na zápasech akademie i žáků s prací?
„Složité to docela je. Já mám, zaplať pánbůh, štěstí, že moje šéfová – naše staniční – mi vychází maximálně vstříc, když to jenom trochu jde. Rozpis zápasů je nějakým způsobem dopředu daný, i když třeba u akademie se různými fázemi sezóny mění. Naštěstí i kolegyně jsou v tomhle perfektní. (klepe na dřevo) Když si napíšu šichty s tím, že tenhle den nemůžu kvůli hokeji, ještě se mi nestalo, že by mi řekli, že mi na to prdí. Díky kolektivu a šéfové se to dá relativně dobře skloubit. Doma pak musí člověk zapřáhnout manžela a děti, protože tam v podstatě skoro není.“ (směje se)

Foto v celém článku: Kateřina Kundertová.

×
Dnes v 16:00 | Jun.
VHK ROBE Vsetín
Piráti Chomutov