Kolem hokeje se
pohybujete už docela dlouho. Kdy přesně jste začala?
„Jako holka jsem na hokej chodila, ale víc jsem se začala angažovat, když
s hokejem začaly moje děti. Nejdřív hrál nejstarší syn, pak se přidal
prostřední. Toho nejmladšího hokej, zaplať pánbůh, minul. (směje se) Postupně
jsem začala dělat vedoucí mužstva a později taky zdravotnici, což mi vydrželo
dodnes.“
Zvládla byste
spočítat, kolik je to let?
„S vedoucí jsem začala někdy před dvanácti třinácti roky. Postupně jsme se
domluvili s Martinem Paškem, že bych mohla dělat i zdravotnici, když už
stojím na střídačce. Nebylo tím pádem potřeba zařizovat extra zdravotníka
navíc.“
Vybavíte si první
hokej, na kterém jste byla?
„Pokud vezmu úplně jako hokej, tak se musím vrátit na základní školu, kdy jsem
šla jako fanynka na druhou ligu.“
Začala jste být
nervóznější, když se na hokeji přidala i zodpovědnost za zdraví účastníků?
„Když člověk zodpovídá za děti, je nervózní před každým zápasem. Dá se říct, že
nervozita dodneška nezmizela, protože nikdy nevíte, co se během zápasu může
stát. Já to beru tak, že nervozita k tomu patří, abych byla připravená a
tak nějak v pohotovosti.“
Pracujete jako zdravotní
sestra, což je asi pro vaši pozici během hokejových klání výhoda, že?
„Je to velká výhoda a navíc v současnosti vlastně i podmínka, aby člověk
mohl tuhle ‚funkci‘ na hokeji zastávat. Dřív mohly pomáhat holky
z Červeného kříže, jenže to býval hokej pomalejší a ne tolik agresivní,
takže to stačilo, protože mají první pomoc zvládnutou velice dobře.
V současnosti to ale asi opravdu chce profesionály na vyšší úrovni,
protože hra strašně přitvrdila.“
U jakého nejhoršího
zranění jste musela na hokeji pomáhat?
„Asi nejhorší byly dva případy. Tím
prvním byla přeřezaná ruka Šimona Szathmáryho (pozn. red.: Ke zranění došlo
v lednu 2014.). V prvním okamžiku jsme vůbec nevěděli, jestli jde o
tepenné krvácení, protože mu ruka kvůli přeřezaným šlachám visela. Zaplať
pánbůh, šlo jen o žíly a tepny nebyly porušené. A druhé ošklivé zranění měl
kladenský hráč Balcar. Došlo k nevinnému souboji u mantinelu, ale museli
jsme volat rychlou, protože mu tvrdlo břicho a nemohl se nadechnout. Ve finále
měl prasklou slezinu.“
Zkuste popsat
možnosti první pomoci přímo v ROCKNET ARÉNĚ...
„Myslím, že jsou docela velké, protože klub mi vychází maximálně vstříc a snaží
se mi splnit de facto každou ‚kravinu‘, kterou si vymyslím. Zázemí se strašně
zvedlo. Samozřejmě nechybí defibrilátor, který být musí. Na obou halách jsou
nosítka a vybavení ošetřovny je podle mého až nadstandardní. Ať už jde o šicí
materiál, sterilní materiál nebo léčiva. Šlo to tady strašně nahoru i díky
spolupráci s lékaři A-týmu. Občas má zdravotník na jiných stadionech
v tašce sotva brufen a fáč.“
Vzhledem k tomu,
že jsem laik, tak si nedovedu moc představit, jak taková první pomoc přímo při
utkání může probíhat. Nastíníte co a jak?
„Takhle od stolu se to těžko popisuje. Většinou vše vyplyne z dané
situace. Člověk už má v sobě automatismy, které mu okamžitě naskočí, když
nastane nějaká konkrétní situace. Pak reaguje adekvátně a přesně jak má, aniž
by si cokoliv dopředu připravil ve smyslu: Tahle to asi udělám a takhle to
zaškrtím. Prostě to naběhne automaticky v dané situaci.“
Takže se dá říct, že
jste díky vybavení ROCKNET ARÉNY a vašim znalostem schopná pomoct téměř u
jakéhokoliv zranění?
„Já doufám, že ano.“
Zmínila jste
defibrilátor. Už byl u nás v Chomutově v akci?
„Zaplať pánbůh zatím ne. Trenéři i vedoucí mužstev prochází pravidelnými školeními.
Jednou za rok nebo dva se sejdeme, defibrilátor vyndáme a zapneme. Jde o plný
automat, takže obsluha je poměrně jednoduchá. Všem se ukáže, co kam nalepit a
kde ho spustit, aby byli schopní dát první pomoc i během tréninku, kdy tu není
žádný zdravotník.“
Nemáte tu rentgen ani
další zařízení. Jak složitá je v takových podmínkách diagnostika zranění
přímo na ledě nebo v útrobách ROCKNET ARÉNY?
„Je hodně složitá, protože nevidíte do člověka, takže kluci nějakým způsobem
popisují bolest. Jenže se pak klidně stane, že hráč popisuje bolest pomalu u
lokte a ve finále má zlomené zápěstí. (směje se) Je to v podstatě o tom,
aby člověk zaléčil první bolest analgetiky. Pak případně jde o znehybnění
končetiny nebo její zaledování. Pak v rámci vlastního uvážení dle
závažnosti volat záchranku, což se týká hlavně hostujících hráčů, protože tu
většinou nebývá nikdo, kdo by je odvezl. Pokud jde o menší úrazy a jsou tu
rodiče, řešíme dopravu na chirurgii s nimi.“
Jak často záchranka
do chomutovské arény jezdí?
„V průměru bych řekla jednou za měsíc, ale samozřejmě tady v tom případě
platí: Čím míň, tím líp.“
Jsou hráči schopní
bezprostředně na ledě spolupracovat?
„Přímo na ledě ne, protože tam se většinou všechno odvíjí v režimu
sprostých slov. (směje se) Když se dostaneme na střídačku nebo ošetřovnu, už
spolupracují, protože už se zklidní, začnou relativně normálně dýchat a nejsou
v panice, takže už se s nimi dá komunikovat.“
Bývají mládežníci
velcí bolestínci?
„No, najdou se kluci, kteří vydrží opravdu hodně, ale jsou i kluci, kteří
vydrží opravdu velmi málo. U hokejistů by člověk čekal, že se kousnou, ale
občas si člověk řekne: Kristova noho, proč nedělá šachy. Někteří velcí a statní
sem tam uroní slzičku. (směje se) Ale zase ať si ji klidně uroní, pokud je to tak
bolí.“
Překvapilo vás
v tomhle směru někdy, že hráč byl v pohodě, přestože se později
ukázalo, že jeho zranění bylo poměrně vážné?
„Většinou jde o úrazy hlavy, když hráč narazí do mantinelu. Kluk vypadá
v pohodě, odehraje dvě tři čtyři střídání a před koncem zápasu najednou
přijde s tím, že nevidí a má mžitky před očima. Pak se hned volá rychlá,
protože může jít o těžký otřes mozku nebo nedej bože o krvácení do mozku. Takže
nejzrádnější jsou opravdu asi zranění hlavy.“
Poznáte po těch
letech, jak vážné to může být, už když běžíte po ledě za hráčem?
„U našich hráčů zvládnu poznat, jak vážné to je nebo není, protože už je mám
nakoukané. U soupeřů musím jasně vidět techniku pádu nebo úrazu, abych si hned
udělala představu, co by mu mohlo být. U hlavy a kolenou si většinou říkám, že
to bude vážné, ale stane se, že vidím celou situaci a napadne mě, proč bych tam
vůbec měla běžet. Jenže když se chlapec nezvedá, není na co čekat.“
Uměla byste říct nebo
odhadnout, jak procentuálně jsou zastoupeny situace, které jste popsala na
závěr předchozí odpovědi?
„Ty druhé případy mají docela vysoké procento. (směje se) Někdy se prostě kluci
srazí, zápas je tvrdý a bolí to. Stává se, že po nástřelu pukem nebo koňaru do
stehna, kluci člověka odstrčí, že půjdou sami, protože to tak hrozné není.
(usmívá se) Někdy holt potřebují čas, aby se na ledě vyleželi a vstřebali to.
Pak prostě odjedou po svých.“
Z našeho
povídání mi vyplývá, že přímo tady v aréně zatím nikdy vyloženě o život
nešlo. Je to tak?
„Zaplať pánbůh, máte pravdu s výjimkou té sleziny, o které jsem mluvila. Tam
jde opravdu o každou minutu. Než chlapce dovezli do nemocnice, už byl skoro
v bezvědomí. Čekat s ním na zimáku v tomhle případě ještě třeba
deset minut, možná už bychom ho mezi námi neměli. Naštěstí i těžké otřesy mozku
se obešly bez výraznějšího ohrožení života a skončily ‚jen‘
čtyřiadvacetihodinovým pozorováním v nemocnici.“
Ozvali se někdy
rodiče nebo hráči soupeře s poděkováním třeba při dalším vzájemném utkání
v Chomutově nebo po telefonu?
„Maminka toho kladenského hráče mi volala, aby mi poděkovala. Pak jsem dostala
i květiny a bonboniéru jako poděkování za pomoc synovi. Naši kluci chodí
děkovat v podstatě automaticky a občas přinesou třeba i kafe, což je od
nich hezké. (usmívá se) Někteří kluci poděkovali, když k nám zase přijeli
a i říkali, jak to vlastně dopadlo, jestli třeba měli zlomeninu nebo šlo jen o
naražení.“
Ptáte se někdy i
sama, když si vybavíte, že se někdo z týmu soupeře v Chomutově
zranil?
„Většinou se ptám trenérů, jak kluci dopadli. Zatím jsem s nikým neměla
problém, trenéři bývají v takových případech docela vstřícní a
komunikativní.“
Neberou vás
chomutovští kluci jako druhou mámu, když jste na zápasech v podstatě pořád?
„Myslím, že některým to vyhovuje. Když jsem dělala u žáků vedoucí, v podstatě
jsem jako druhá máma fungovala – počínaje utíráním nudlí v kabině, když
byli kluci fakt maličký, přes zavazování tkaniček bruslí až po svěřování se,
když začali přicházet do puberty. Byli chvilky, kdy kluci potřebovali
vyventilovat něco, co se jim třeba nechtělo říkat doma. Je to milý a hezký, když
ti kluci přijdou kamarádsky a de facto synovsky. Člověka potěší, že ho neberou
jen jako někoho, kdo stojí na střídačce, a maminku jednoho z nich, ale
svěří se. I ti starší jsou v pohodě, protože tam zase funguju i trochu
jako masér a tejpuju je. Jsem s nimi permanentně v kabině, takže mě
berou jako součást týmu, i když se občas nějaký ten pubertální výlev objeví. S tím
ale zase člověk musí počítat, když je v kabině s pětadvaceti klukama.“
Vnímá vás prostřední
syn Jakub při zápasech nebo už je tak zvyklý, že to neřeší?
„Při samotném zápase bych řekla, že mě nevnímá, protože se soustředí na něco
jiného. Já sama nechci, aby mě u střídačky vnímal, protože se má soustředit na
hru a trenéra. Nemá řešit, že mu matka stojí vedle střídačky. O přestávce se na
mě ale usměje nebo ukáže, že dobrý nebo že to nebylo úplně to pravé ořechové.
Myslím, že se s tím už docela popral, ale pořád nesnáší koučování cestou
domů. Asi jako každé dítě, přestože rodiče to mají velice rádi. (směje se)
Řekla bych, že je v pohodě. Myslím, že žákovská kategorie pro něj byla asi
těžší, protože jsem s klukama byla opravdu pořád. Tam možná slyšel od
spoluhráčů nějakou narážku, že tam pořád má mámu. Myslím, že to má v hlavě
natolik srovnané, že i s tímhle se dokázal sám poprat.“
Koučování tedy už
neprobíhá vůbec? Nebo jak to máte?
„Neprobíhá vůbec. Člověk zjistí, že koučovat vlastní dítě je prostě nesmysl.
Tohle je potřeba podle mého nechat vyloženě jenom na trenérech, protože ty
informace od rodiče a trenéra se v drtivé většině případů rozchází. Proto
je to podle mého pasé. Navíc sama přicházím do styku s trenéry, takže moc
dobře vím, že nemají rádi, když jim do toho rodiče kecají, protože málokdo z nás
rodičů tomu rozumí na takové úrovni, aby si mohl dovolit klukům něco adekvátně
poradit. To je důvod, proč to radši nechávám na trenérech.“
Stalo se někdy, že by
jeden ze synů hokejistů přišel domů z tréninku s tím, že trenér je
blbec, a vy jste ho musela „umravnit“?
(směje se) „To tam snad ani radši nepište. (znovu se směje) Samozřejmě občas
člověk vycítí, že komunikace syn–trenér mu chvíli přijde lepší a jindy zase
horší. Ale tak to má asi každý v týmu. Každopádně já jsem přesvědčená, že
o trenérovi nebo komkoliv ze spoluhráčů si můžu jako rodič myslet cokoliv, ale
nesmím to ventilovat v žádném věku před dítětem.“
U nejstaršího syna
jste taky působila u jeho týmu jako vedoucí?
„To jsem byla jako druhý vedoucí v jeho posledních dvou žákovských letech, což
znamená tehdy v sedmé a osmé třídě. Vedoucí bývají většinou rodiče a ti to
potřebují nějak sladit, pokud třeba dělají na šichty, takže jsem u nejstaršího
syna vypomáhala a zaučovala jsem se. Hodně mi v tom pomohl Martin Pašek.
Když začínal Kuba hrát za třetí třídu, dělaly jsme vedoucí ještě s jednou maminkou
na půl a později jsme jela naplno už jen já, když jsem vždycky na všech
zimácích odkojila toho nejmladšího.“ (směje se)
Trochu jste to
nakousla, tak se zeptám přímo. Jako složité je skloubit pozici zdravotníka na
zápasech akademie i žáků s prací?
„Složité to docela je. Já mám, zaplať pánbůh, štěstí, že moje šéfová – naše
staniční – mi vychází maximálně vstříc, když to jenom trochu jde. Rozpis zápasů
je nějakým způsobem dopředu daný, i když třeba u akademie se různými fázemi
sezóny mění. Naštěstí i kolegyně jsou v tomhle perfektní. (klepe na dřevo)
Když si napíšu šichty s tím, že tenhle den nemůžu kvůli hokeji, ještě se
mi nestalo, že by mi řekli, že mi na to prdí. Díky kolektivu a šéfové se to dá relativně
dobře skloubit. Doma pak musí člověk zapřáhnout manžela a děti, protože tam v podstatě
skoro není.“ (směje se)
Foto v celém článku: Kateřina Kundertová.