Již je tomu 64 let co parta nadšenců založila v Chomutově lední hokej. Dnes 20.února 2009 je to navíc přesně 60 let co se slavnostně v Chomutově otvíral první zimní stadión s umělou ledovou plochou v severních Čechách.

Ještě než k samotné stavbě došlo, sloužily hokejistům jako azyl tenisové kurty, které se nacházely v těsné blízkosti hřiště na kopanou. Nacházely se tak ve středu města, měly odpovídající rozměry, šatny a důležitý přívod vody. Stačilo tedy jen dodělat mantinely a mohlo se jít hrát. Postupem času s přibývající popularitou ledního hokeje se čím dál tím více začalo uvažovat o výstavbě zimního stadiónu.

Nezůstalo jen u myšlenky a poté, co se vyřídila všechna potřebná povolení, mohlo se začít stavět. Na samotné stavbě zimního stadiónu se podíleli i členové chomutovského oddílu, kteří odpracovali celkem 30 000 brigádnických hodin. Jedním z nich byl i Jaroslav Bartoš, který byl i jedním ze spoluzakladatelů oddílu a také vedl celou výstavbu zimního stadiónu.

Psal se rok 1947, když se dělníci poprvé pustili do práce. „Stavby se ujala parta nádražáků v čele s panem Rollerem. Dělali to po práci, čistě jako dobrovolníci a zadarmo,“ vzpomíná Bartoš. Ostatně i on pracoval ve svém volném čase, neboť byl zaměstnán na poště.

„Úplnou náhodou jsme přišli na to, že kousek za městem, za Vodárnami, je krásný stavební kámen. Nahlásili jsme to na výboru a otevřeli jsme si tam vlastní lom, ze kterého jsme vozili materiál,“ vypráví zajímavou historku.

Společně s dobrovolnickou prací občanů samotnou stavbu urychlili, a tak se již 12.prosince 1949 odehrálo první utkání na regulérní ploše 30x60 metrů. K dispozici prozatím nebyla umělá ledová plocha a tak se ještě stále hrálo na přírodním ledě, ovšem již s klasickými vysokými mantinely.

O dva měsíce později se již za velké slávy otevíral chomutovský svatostánek oficiálně, ačkoliv ještě nebyl zcela dokončen a jednalo se prozatím o zkušební provoz. Počínaje 28. října se potom najelo již na plný režim. Prvním a na dlouhá léta posledním správcem zimního stadiónu se stal právě Jaroslav Bartoš.

„Původně jsem byl z pošty uvolněn na rok, ale nakonec se z toho vyklubalo 31 let,“ připomíná část života strávenou na stadiónu. Chomutovský stánek se stal po legendární Štvanici druhým v Čechách, který se mohl pyšnit umělou ledovou plochu. Původně byly tribuny pouze za brankami, diváci na dlouhých stranách stáli zprvu jen na náspech hlíny s provizorními schody.

Vývoj byl ovšem velmi rychlý a stadión se měnil doslova před očima. Již v roce 1950 bylo hlediště dokončeno po celém obvodu kluziště, všechna místa byla ke stání. Jen pouze několik vyvolených mohlo sledovat utkání v sedě. „Před sezónou jsme vždycky přivezli lavičky z parku a z nich byla vytvořena první řada okolo kluziště. To byla naše první místa k sezení,“ vypráví s úsměvem bývalý správce zimního stadiónu.

Celá řada dokončovacích prací potom pokračovala každé léto, a tak nebylo výjimkou, že v Chomutově začínala sezóna vždy o něco později. V dobách největší slávy se na tribunách tísnilo až 10 000 diváků. „Na utkání LTC Praha přišlo skoro 10 000 diváků. Na druhý den tady zůstalo asi 25 žebříků a desatery štafle, které si přinesli lidé, na které se nedostalo,“ vypráví pan Bartoš.

Kvůli velkým návštěvám musely být tribuny vyrobeny tzv. vlnolamy. „Do země byly zapuštěny tyče, které byly nepravidelně rozmístěné po hledišti. Měly zabránit případnému tlaku diváků na mantinely,“ přibližuje význam vlnolamů. „Poprvé jsem to viděl v Žilině a vypadalo to jako dobré řešení,“ dodává.

Chomutovské publikum však bylo velmi ukázněné a k žádný problémům ani potyčkám nedocházelo, ba naopak. Hráči byli vždy hnáni kupředu mohutným a sborovým „Chomutov do toho!“ a po vítězství se dočkali nejen bujarého aplausu, ale také i množstvím ovoce, které diváci v záplavě radosti na ledovou plochu naházeli.

„Byla to taková tradice. Někde házejí na led čepice, tady se házely jablka a pomeranče. Velmi známý byl také tzv. „pátý sloup“,“ přibližuje Jaroslav Bartoš. Jednalo se o početnou skupinu fanoušků, která zápas co zápas zůstávala věrna postavení u pátého sloupu. Tuto číslovku si také každý z nich nechal našít na čepici, kulich či baret. „Byli to tátové od rodin, ale nepamatuji, že by někdy na utkání chyběli. Dokázali vytvořit pověstnou těžkou atmosféru na stadiónu a strhnout ostatní k bouřlivému povzbuzování.“

Chomutovský stadión ovšem pamatuje i skromnější roky co se návštěvnosti týká. Nebylo tedy výjimkou, že například začátkem 60.let chodilo na první ligu pouze neuvěřitelných 300 diváků! Zlepšení přinesly postupové sezóny 1966/67 a 1972/73, ovšem po opětovném rychlém pádu zpět do druhé ligy, se vše postupně vracelo do starých kolejích. V podobném duchu se potom nesly i léta strávená v druhé národní lize. Nárust návštěvnosti potom přinesl až návrat do první hokejové ligy v sezóně 1997/98. Průměrná návštěva tehdy dosahovala bezmála 4000 diváků.

Zastřešení se potom chomutovský svatostánek dočkal v roce 1957. Nejprve bylo provedeno zastřešení první poloviny stadiónu, napřesrok potom následovala zbylá druhá polovina. Počátkem sedmdesátých let se dokonce uvažovalo o přistavení druhé ledové plochy. Vše bylo na dobré cestě, existovaly plány i nákresy. Měla vyrůst vedle zimního stadiónu, v místech kde se dnes nachází čerpací stanice. K realizaci ale nikdy nedošlo.

Předmětem častých sporů byla strojovna, která byla zárukou kvalitní ledové plochy. Už krátce po otevření byl připraven scénář na její převezení do Ústí nad Labem, aby umělá plocha byla v krajském městě. Dojít k tomu mělo v horizontu jednoho roku. Naštěstí srdce chomutovského stadiónu zůstalo na svém místě, ovšem v budoucnu se okolo strojovny rozhořel další spor. Stalo se tak na přelomu 50. a 60. let a vzpomíná Jaroslav Bartoš.

„Jednoho dne přišlo rozhodnutí, že strojovna přejde do vlastnictví mrazíren, které budou dodávat chlad za peníze. Byla to tehdy velká aféra, hrozilo dokonce zavření stadiónu. Tak jsme se vypravili do Prahy za tehdejší ministryní výživy Jakovcovou. Předseda klubu Josef Jančata ji počastoval jedním neslušným výrazem, a tak nás od ní vyhodili. Měli jsme vlastně štěstí, že nás nezavřeli. Možná to bylo proto, že se nás zastal náměstek školství Václav Hendrych, bývalý učitel z Údlic. Nicméně jsme nepochodili a od té doby jsme za výrobu ledu platili.“

Zmíněné peníze za výrobu ledové plochy potom chyběly zejména v sezóně 1994/95, kdy se chomutovský klub nacházel v obrovských dluzích. Nebyly peníze prakticky na nic, takže nebylo ani na led na chomutovském stadiónu. Hokejisté našli svůj azyl v nedaleké Kadani a chomutovský stánek tak poprvé nevlastní vinou osiřel.

Na konci srpna se přeci jen Chomutovští do Chomutova vrátili, ale nedostatek peněž měl na svědomí například to, že se ledová plocha upravovala pouze studenou vodu, čímž trpěla zejména její kvalita. Teplá voda netekla ani v šatnách, také se netopilo. Tento stav však netrval dlouho a již za nedlouho patřil chomutovský klub opět ke špici první hokejové ligy.

Zimní stadión slouží už řadu let. Až čas potvrdil jaký kus práce odvedli ti, kteří se na jeho tvorbě podíleli. Jedná se o jeden z nejstarších zimních stadiónů v republice vůbec. Neposkytuje žádný velký komfort, ale z každého koutu doslova sálá kus historie, vzpomínky na slavná ligová léta. Až jednou strojovna definitivně utichne a provoz bude nadobro ukončen, nastane pro mnohé těžké loučení.

Velké hokejové okamžiky na chomutovském stadiónu

1949/1950

Baník Chomutov – LTC Praha (přátelské utkání)

Prvním velkým zážitkem, který chomutovský stadión zažil bylo závěrečné utkání Baníku Chomutov proti několikanásobnému mistrovi republiky. LTC Praha mělo ve svém středu opory reprezentace, a tak o dominanci našeho soka nebyl pochyb.

Již dopředu bylo známo, že pražský klub dorazí v nejsilnější možné sestavě, a tak není divu, že chomutovský zimní stadión praskal ve švech. Lidé se vybavovali nejrůznějšími židlemi, stoličkami či štaflemi, jen aby lépe na hru samotnou viděli. Na stadiónu se tehdy tísnila největší zdokumentovaná návštěva v historii chomutovského stadiónu – 10 000 lidí.

Dalších několik stovek stálo buď v okolí, nebo se vyšplhalo na okolní stromy. V samotné utkání šli jako první do vedení chomutovští, když se prosadil Šíma. Hráči LTC ale přeci jen hře dominovali a nakonec zvítězili 7:21. Přesto všechno to byl pro Chomutov velký úspěch, však považte sami.

LTC Praha na své cestě za titulem nedostalo od žádného soupeře sedm branek, nepodařilo se to ani reprezentačnímu výběru Švédska několik dní před duelem v Chomutově, který dokonce nedokázal vstřelit ani jednu branku. Baník Chomutov tehdy navíc hrál II.třídu. Pražané potom byli několikanásobnými mistry republiky a ve svém středu měli například Vlastimila Zábrodského, který našemu týmu vsítil 10 branek, či Stanislava Konopáska, který se prosadil 4 krát. Nejlepší střelcem Baníku potom byl Miroslav Klůc, který se do listiny střelců zapsal třikrát.

1951/1952

Baník Chomutov – Spartak Praha Sokolovo (1.kolo)

V sezóně 1951/52 se poprvé chomutovští příznivci dočkali nejvyšší soutěže. Není proto žádným překvapením, že úvodní duel na chomutovském stadiónu byl do posledního místečka vyprodán. 4. listopadu 1951 do Chomutova přijel Spartak Praha Sokolovo, který měl ve svém středu již jednou zmíněného Vlastimila Zábrodského.

Baník s příliš velkým respektem zaspal úvod utkání a prohrával 0:3, ovšem velkou vlnu natčení zvedl snižující brankou Miroslav Klůc. Spartak ovšem kontroval čtvrtou brankou, ale do konce druhé třetiny opět snížil Klůc. Stav 2:4 platil po dvou třetinách a do té třetí vlétli domácí s jasným cílem. Útok střídal útok a bylo jen otázkou času, kdy se Baník opět střelecky prosadí.

Stalo se tak v 53 minutě, kdy svůj hattrick zkompletoval excelentní Miroslav Klůc. V té době byl chomutovský střelec na ledě téměř stále, stejně tak na druhé straně Zábrodský. Chomutovský tlak i nadále narůstal a v poslední minutě vyústil ve vyrovnávací branku na 4:4. Střelec? Samozřejmě Miroslav Klůc. V tu dobu v ochozech chomutovského stadiónu vybuchl obrovský gejzír nadšení, ale to nejlepší přišlo o několik vteřin později.....

Pro Spartak v zakleté poslední minutě, několik vteřin před koncem utkání, projel celým kluzištěm talentovaný mladík Josef Sailer a přesnou střelou pod horní tyč rozhodl o chomutovském vítězství 5:4! Oslavy jak na ledě, tak v ochozech stadiónu nebraly konce. Chomutov tak do své první ligové sezóny vstoupil úspěšně.

1999/2000

KLH Chomutov – HC Dukla Jihlava (finále)

Ve třetí prvoligové sezóně po návratu se hokejisté Chomutova již naplno zabydleli na špici první ligy, když základní část opanovali. V playoff potom dokráčeli až do finále, kde jej na cestě do baráže zastavila jihlavská Dukla, která toužila po rychlém návratu mezi tuzemskou hokejovou elitu. Po dvou vítězství na chomutovském ledě a dvou porážkách v Jihlavě musel rozhodnout rozhodující pátý duel v Chomutově.

Famózních 7400 diváků hnalo hokejisty za kýženým postupem, ale do vedení šla Dukla. Vyrovnání přinesla branka Gombára, ale zanedlouho se opět radovali hráči Jihlavy. Na 2:2 srovnal Kamil Koláček, ale to bohužel bylo ze strany chomutovských vše. Dukla nakonec slavila vítězství 2:4. Do extraligy se však vrátit nedokázala.

2000/2001

KLH Chomutov – Liberec (finále)

Hned v následující sezóně se hokejisté Chomutova prokousali zase o stupínek výš. Na cestě do baráže dokázali vyřadit nepříjemný celek Liberce. Zlomový přitom dozajista byl zápas číslo jedna na chomutovském stadiónu. Necelou minutu před koncem utkání prohrávali Chomutovští se svým rivalem 2:4 a někteří diváci byli již na odchodu, jiní už mimo zimní stadión na cestě domů. To však byla chyba.

Trenér Kýhos totiž před koncem stáhnul Kamila Jarinu z branky a začalo pravé hokejové drama. 54 vteřin před koncem utkání se protáhl okolo mantinelu Gombár a bekhendovou střelou vykřesal pro domácí naději. Za další 28 vteřin propálil David Hájek od modré vše co mu stálo v cestě a bylo vyrovnáno – 4:4. Stadión se otřásá v základech, hosté jen nevěřícně kroutí hlavami a někteří diváci se narychlo vrací zpět na svá místa.

V prodloužení byl výsledek dlouho na vážkách, až přišlo rozhodnutí v 67. minutě z hole Stanislava Mikšovice. Domácí patriot sebral ve středním pásmu kotouč, z posledních sil dojel na útočnou modrou čáru a lehce jej poslal na hostující branku. „Nahodil jsem a šel jsem střídat,“ vypráví domácí čtyřiačtyřicítka. Puk se potom doklouzal až před libereckou branku a následně se stalo něco, co čekal málokdo. Brankář Falta spolu s jedním z obránců zazmatkují a sráží si jej do vlastní sítě. Mezitím co na sebe oba hlavní aktéři nevěřícně hledí, stařičký chomutovský stadión exploduje nadšením. Je dobojováno a Chomutov se ujímá vedení v sérii.

2000/2001

KLH Chomutov – HC Becherovka Karlovy Vary (baráž)

O několik dní po libereckém triumfu se chomutovští diváci nechali strhnout baráží o extraligu. Po dvou neúspěšných duelech na západě Čech se celá série přesunula do Chomutova, kde si ambiciózní soupeř nepřipouštěl nic jiného, než dvě vítězství a lehký průběh celé série. Chomutovští však měli připravený zcela jiný scénář.

V prvním utkání se napěchovaný chomutovský stánek bavil vyrovnanou podívanou, kterou nakonec ovládnou domácí hokejisté, přičemž nedovolili soupeři ani jednu vstřelenou branku a vítězí 2:0. Následující den se hraje již čtvrté utkání série. Karlovarská Becherovka dobře ví, že případnou porážkou by si notně celou situaci ohledně záchrany zkomplikovala a již ve čtvrté minutě ji posílá do vedení Tomík. Gólem do šatny však srovnává Petrovka.

Druhou část hry opět rozehráli lépe Karlovarští a v polovině utkání vedli 1:3. Do druhé sirény bylo ale opět srovnáno. Trefili se Plaček a opět do šatny Šíp. Ve čtyřicáté páté minutě šli poprvé do vedení také domácí, když se pohotově prosadil Boušek a chomutovský stadión byl opět ve varu. Devět minut před koncem utkání však srovnal tehdy karlovarský Jakub Grof a vynutil prodloužení. Rozhodnutí nakonec přišlo až při samostatných nájezdech a radovali se Chomutovští. Obrovskou radost zařídil Ladislav Boušek a chomutovský David srovnal stav barážové série proti karlovarskému Goliáši na 2:2.

2004/2005

KLH Chomutov – HC České Budějovice (semifinále)

Hvězdy na kolenou, i tak by se dalo shrnout třetí semifinále první hokejové ligy v sezóně 2004/05. Klubu ledního hokeje se tehdy postavil proti hvězdami nabitým Českým Budějovicím, které si nepřipouštěly nic jiného, než návrat do extraligy. Po prvních dvou duelech na jihu Čech byl stav série 1:1 a následující dva duely viděli návštěvníci chomutovského ČEZ stadiónu.

Pokud by chomutovští v obou duelech uspěli, balili by budějovičtí kufry a sen o návratu by se rozplynul v nedohlednu. První duel byl vyrovnanou bitvou a jako první se prosadili zásluhou Krsteva hosté. Domácí srovnali zásluhou Révaye a do vedení je poslal čtrnáct minut před koncem utkání Jíra. Trn z paty favoritovi vytáhl minutu před koncem Prospal, ovšem jak se později ukázalo, nebylo to Jihočechům nic platné. V prodloužení totiž trefil těžký kotouč Stanislav Mikšovic tak šikovně, že skončil za zády Jana Chábery.

Chomutov se tak ujal vedení v sérii 2:1 a českobudějovický favorit byl na kolenou. Chomutovský stadión opětovně prožíval vlnu natčení a naopak hosté se hodně rychle uklidili do své kabiny.

2006/2007

KLH Chomutov – HC Slovan Ústečtí Lvi (finále)

Zřejmě nejblíže postupu do extraligy byli hokejisté Chomutova v sezóně 2006/07, kdy se hrál specifický prvoligový ročník, jelikož byla zrušena baráž. V praxi to znamenalo, že vítěz první ligy bere vše a příští rok jej čekají extraligové boje. Svěřenci tehdy trenérského dua Kýhos – Petrovka sice úvodní duel na ledě Ústeckých Lvů prohráli, ale ve druhé vybojovali cenné vítězství a situaci ohledně postupu měli ve svých rukou.

Zaplněný chomutovský stadión sledoval dvě nervy drásající bitvy. V první z nich chomutovští dvakrát vedli, ale Lvi vždy dokázali odpovědět a utkání dospělo do prodloužení. V něm potom o matchballu pro chomutovské barvy rozhodl ve druhé minutě prodloužení Michal Jeslínek. Zaplněné tribuny stařičkého stadiónu se radovaly a oslavy velkého vítězství dlouho nebraly konce. Chybělo jedno vítězství.

Druhý den začali chomutovští aktivně ve snaze získat postupový náskok. Úvodní branku zaznamenal Hašek, bohužel další šance zůstaly nevyužity, což v konečném součtu hodně mrzelo. Hosté se po prvních dvaceti minutách oklepali a hned na začátku druhé části srovnal Grof. Vedení po čtyřiceti minutách hry zařídil pro hosty Klimt. Chomutovští bojovali a hnáni skvělým publikem vykřesali naději, když se šest minut před koncem třetí třetiny prosadil nenápadnou střelou Hašek.

Prodloužení nabídlo strhující podívanou. Hosté hráli v oslabení a nabídli tak chomutovským velkou příležitost rozhodnout utkání a tím i vybojovat postup do extraligy. Tribuny byly napnuté a plné očekávání. V konečném součtu chybělo opravdu málo. Přesilovková střela jednoho z obránců totiž skončila na rameni ústeckého brankáře Zikmunda, který tak s notnou dávkou štěstí nekapituloval. Do extraligy tehdy chybělo několik centimetrů. Domácí přesilovou hru nevyužili a naopak hosté diskutovanou brankou rozhodli o svém vítězství a vynutili si páté rozhodující utkání.

Chomutovský stadión tak opravdu pamatuje hodně. Pamatuje jak velká vítězství, tak bohužel i velké porážky, ale to ke sportu patří. Nyní bojují chomutovští hokejisté opět v prvoligovém playoff o možnost bojovat v přímém souboji o extraligu. Zažije stařičký chomutovský zimní stadión další velká vítězství? Bude se otřásat v základech? Uzavře chomutovský svatostánek svou pouť extraligou?