Jak jste se k pískání hokeje dostal?
„V roce 1974 se v tehdejším krajském deníku Průboj objevila výzva, že by hokej potřeboval rozhodčí, tak jsem se přihlásil, aniž bych tu tehdy kolem hokeje někoho znal. V září toho roku jsme se sešli na semináři třeba s Frantou Pěkným a Jardou Koenigem. Dostali jsme výklad z tehdejších pravidel a samozřejmě jsme museli udělat z pravidel test. Během oběda v hospůdce naproti ústeckému zimáku, která funguje dodnes, se Jarda Koenig divil, že jsem předtím nikdy neviděl pravidla.“ (směje se)

Předtím jste tedy s hokejem do kontaktu nikdy nepřišel?
„To zase ne. Jako žáček jsem hrál tady v Chomutově. Začínal se mnou třeba Míra Jakubec, ale já jsem po dvou nebo třech letech ještě jako žáček skončil, protože jsem na to neměl. Vrhnul jsem na fotbal a handbal, jak se říká mezinárodní házené.“

Kam až jste to jako rozhodčí dotáhl?
„Nejvýš jsem pískal druhou národní ligu, což tenkrát byla třetí nejvyšší soutěž. Jenže tehdy měl i kraj hodně slušnou úroveň a dost mančaftů, protože se hrálo ještě ve starém severočeském kraji i s Libereckem.“

Změnila se od vašich začátků pravidla hodně?
„Asi největším zásahem bylo zrušení ofsajdu na červené, čímž se hokej hodně zrychlil. Pak přišlo hybridní zakázané uvolnění a přísněji posuzované fauly. A taky se před sezónou 1979/1980 zavedlo pískání ve třech, tedy hlavní a dva čároví. Jakmile tohle přišlo, hned jsem začal pískat jako hlavní. Celkem jsem odpískal 1522 zápasů, které mám doma popsané i s podrobnostmi, jestli jsem někomu sebral registraci nebo něco podobného.“

Znamenalo pískání ve třech velkou změnu?
„Před tím byli dva rozhodčí se stejnými právy, takže to změna byla. Myslím, že čároví to mají maličko lehčí, protože hlavní rozhodčí ve třech musí stíhat bruslit nahoru dolů a pořád dokola podle toho, jak se přelévá hra. Stávalo se mi, že během některých dorosteneckých nebo juniorských zápasů jsem si kolikrát říkal, aby už někde hráči zašlápli puk nebo ho vyhodili, protože už jsem nestíhal. (usmívá se) Hráči se vystřídali a čároví se přesouvali jen z modré na červenou, ale já musel jezdit nahoru dolů.“

Věděl byste zpaměti, kolik vámi pískaných zápasů se nedohrálo?
„Nedohráli jsme v Lovosicích zápas Třebenic s Děčínem. Jinak si myslím, že to bude tak do deseti utkání. Některá v době nekrytých stadionů kvůli špatné ledové ploše ani nezačala. Třeba zápas Klášterec – Most se odehrál až na třetí pokus, protože předtím dvakrát pršelo a nakonec se stejně hrálo na vodě.“

Vybavíte si z dob vašeho aktivního pískání nějakou kuriozitu?
„Asi bych znovu zmínil nedohrané utkání Třebenice – Děčín, které jsme ukončili, když po buly u modré čáry šel puk na beka, který se podíval, kde stojí kolega Koenig, a vypálil po něm. Paradoxně jsme dostali trest od krajského svazu my rozhodčí, že jsme měli zápas dohrát. (směje se) Jenže to nešlo, protože atmosféra už byla opravdu hodně vypjatá. Navíc Třebenice byly známy agresivní a nečistou hrou. Ještě jsem si vzpomněl na kvalifikaci o mistrovství republiky pátých tříd. Louny tehdy v Plzni zápas nedohrály, protože rodiče vnikli na ledovou plochu a napadli rozhodčího. Padaly tam prý nějaké výhrůžky, že se v Lounech mají na co těšit. Plzeň pak požádala řídící orgán, aby nominoval rozhodčího. Tehdejší předseda STK Miloš Novák tam poslal mě a já jsem pískal pátou třídu za přítomnosti státní i městské policie. To byl asi nejkurióznější moment mojí rozhodcovské kariéry.“

Kdy jste odpískal poslední zápas?
„To byl zápas mezi chomutovskou starou gardou a internacionály, který v roce 2011 otevíral nový stadion tady v Chomutově.“

V té době už jste v místní komisi rozhodčích pracoval?
„Samozřejmě. Postupně jsem se zapracovával i v komisi, kterou přede mnou vedl Zdeněk Fryček. Jak mu přibývaly roky, už nezvládal hlásit a zapisovat, takže jsem to postupně přebíral, až jsem to v roce 2011 převzal celé. Pan Fryček totiž říkal, že nahoru už nejde, protože bydlel dole v centru. Dneska už bohužel není mezi námi.“

Co všechno vaše pozice obnáší?
„Dřív byla okresní komise, ale pak se zimní stadiony v Klášterci a Kadani chtěly trhnout kvůli nákladům na cestovné, což mi přišlo zvláštní. Takže máme v okrese tři skupiny. Mým úkolem je přenášet informace ze svazu i z kraje, což děláme každý týden v pondělí na schůzi. Na ní připravujeme i obsazení zápasů v následujícím týdnu. Řešíme, kdo co bude pískat a kdo půjde na jakou funkci, protože mezi sebou máme důchodce, studenty nebo lidi pracující na směny. Tím pádem je občas problém vše obsadit, protože mezitím kluci dostanou delegaci z kraje nebo z Prahy. Když se hraje současně na malé i velké hale, je potřeba čtrnáct lidí, což není vůbec legrace dát dohromady.“

Kolik vás tedy v Chomutově je?
„No není to žádná sláva na to, co je potřeba. Navíc jsme zjistili, že nám dva kluci nejspíš ubydou, protože maturovali už letos a půjdou někam na vysokou, takže nám zmizí. Já jsem si myslel, že je to čeká až za rok. (usmívá se) Takže teď nás je dvacet tři.“

Při jakém počtu rozhodčích byste byl v klidu, co se týká obsazování všech funkcí?
„Potřebovali bychom zvýšit počet rozhodčích schopných pískat na ledě. Ideální by bylo, kdyby se nám přihlásili mladí kluci, kteří hráli hokej a skončili v mladém věku. V minulosti se nám přihlásili Kuba Jaroš a Denis Zeman, kteří si udělali licenci, ale pořád hrají a trénují, takže na pískání nemají čas, což chápu. Potřebovali bychom hlavní rozhodčí, protože třeba osmá a devátá třída už se pískají ve třech. A ne každý má povahu na to, aby pískal jako hlavní. Někteří za mnou v minulosti přišli, že to nedávají psychicky. Vadilo jim, že na ně pořád někdo pořvává – hráči, trenéři i diváci. Momentálně máme čtrnáct rozhodčích na led. Rád bych, aby jich bylo kolem dvaceti, abych si mohl i vybírat. Teď to leckdy funguje tak, že jde ten, kdo má volno.“

Co je potřeba udělat, aby se člověk mohl stát rozhodčím?
„Je potřeba absolvovat třídenní seminář. Ten nejbližší se koná 28. až 30. srpna v Ústí, pořádá ho krajský hokejový svaz a je tam nějaký poplatek. Nováčci dostanou kompletní výklad pravidel a částí soutěžního řádu týkajících se rozhodčích. Pak je test z pravidel a taky je potřeba splnit limity v atletice a bruslení. Nejnižší třetí třídu i pak případně druhou je možné si udělat ještě tady v kraji. První třídu už dělá komise rozhodčích na svazu v Praze na základě doporučení z krajů, ze kterých si vybírá podle toho, kolik kde potřebuje rozhodčích první třídy.“

Co mohou rozhodčí jednotlivých tříd pískat za soutěže?
„Třetí třída píská hlavně žákovské kategorie a případně i nějaké starší krajské soutěže, pokud je dotyčný dobrý. Druhá třída je na tom podobně, jen je tam víc krajských soutěží ve starších kategoriích. Rozhodčí první třídy nasazuje na celostátní soutěže svazová komise.“

Zmínil jste některé mladíky, kteří si udělali licenci, ale zatím nepískají. Máte zkušenost, že je znát, když rozhodčí dřív hokej hrál?
„Určitě to znát je. Projevuje se to hlavně na bruslení, kde takoví kluci naberou docela dost bodů za čtyři pět cviků, které jsou na semináři předepsané. Částečně mají i maličko lepší cit, kdy do zápasu vstoupit písknutím. Máme u nás Jardu Krejzu, který hrával a který má lepší přehled. Třeba Dominik Herles je ale zase lepší na čáře, protože se ještě trochu bojí vzít na sebe zodpovědnost za nějaké rozhodnutí. Ale to se věkem může změnit. Taky to trochu souvisí s osobností samotného rozhodčího.“

Kdyby měl někdo zájem stát se rozhodčím, kde se může přihlásit?
„Bylo by dobré, kdyby mi napsal na mail bobocom zavináč seznam tečka cz nebo zavolal na telefon 602 115 508. Spojili bychom se a domluvili, co bude dál. Ideální by bylo sejít se potom osobně, aby zájemci stihli už tenhle srpnový seminář.“