PATRIOT PIRÁTŮ CHOMUTOV

Co vás vedlo k založení skupiny a výrazné propagaci programu Patriot Pirátů Chomutov?
„Byla to chuť pomoct klubu, kterému jsem věnoval podstatnou část života. Začínal jsem jako malý v kotli s malým bubínkem. Postupně se pro mě stal hokej koníčkem a velikánskou zábavou v celém městě, pokud nepočítám fotbal, který tehdy v mých začátcích na zimáku hrál druhou ligu. Mě chytil hokej, kterému jsem zůstal věrný v dobrých i zlých časech.“

Čekal tak velkou odezvu svého počínání?
„Nečekal takový skok částky po pár dnech. Můj první odhad, nebo možná cíl, byl, aby na účtě bylo sto tisíc do konce června. Nazval jsem to: Dáme do konce měsíce kilčo? Během dvou dnů to skočilo fakt hodně a v současnosti už jsme přes dvě stě tisíc. To už je neskutečná porce. Všem, kdo mě osloví, říkám, ať každý přispěje jakkoliv. Jde zkrátka o to, abychom všem okolo, kteří se nám smějou nebo si na nás ukazují, dokázali, že hokejové město opravdu jsme. Když jsem já začínal v útlém věku, chci, abych takhle jednou mohl vodit na hokej i svého syna. Chci, aby měl možnost okusit, jak umí být sport krásný a svým způsobem krutý zároveň. Mně navíc dal do života, že se člověk nemá nikdy vzdávat. Přesně to platilo při dlouholetých bojích o postup s Ústím nebo Boleslaví. Každý rok jsme věřili, že ten úspěch přijde, až se to nakonec povedlo. Tohle mě naučilo pořád bojovat a věřit, že to dobře dopadne.“

Co na to říká vaše okolí?
„Nedávno mi volala místní malá firma, které působí hlavně v Jirkově, a ptala se, co si o tom myslím a proč jsem vlastně přispěl. Řekl jsem jednoduše, že jsem přispěl, protože mám klub rád a cítím k němu nějakou vazbu. Osobně považuji za důležité, když má člověk k čemukoliv vazbu a má cokoliv rád. Padla otázka, jestli má smysl přispět, když tu případně áčko nebude. Na to jsem odpověděl, že pak ten příspěvek může znamenat třeba hokejku pro juniora, který s ní může dát gól a mít z něj radost. Ten samý junior se pak může díky tomu někam posunout a třeba to dotáhnout tak daleko jako David Kämpf.“

Když se vámi zamýšlené kilčo povedlo před koncem června dvojnásobit, máte před sebou nějaký jiný cíl?
„Já bych byl hrozně rád, kdyby to pokračovalo podobným tempem dál a lidi se pořád nabalovali. Dokonce přemýšlím, že bych zřídil i nějaký instagramový účet, protože si myslím, že může mít ještě větší dosah a je navíc podle mého i rychlejší na komunikaci. Ve finále budu rád za jakoukoliv částku, i kdyby znamenala, že junioři a dorost budou hrát hezký hokej třeba i s hezkým výsledkem. Samozřejmě budu rád, když se povede i áčko. Pevně věřím, že jsme hokejové město a hokej nás spojuje v dobrých i zlých časech, což jsem viděl třeba na mistrovství světa v Praze. Hokej podle mého dokáže spojit nejen národ ale i město.“

Vybavíte si přesněji, kdy jste na hokej začal chodit?
„Nevím úplně přesně věk. Pamatuju si v brance Daniela Polcara s černými betony. (směje se) Pamatuju si, že jsme tehdy s Třebíčí bojovali o postup do první ligy. (pozn. red.: jaro 1997) To jsou moje první zážitky s hokejem, které způsobily, že mě to chytlo. Jakmile si divák zapamatuje černé betony a potom třeba Heidyho poskakujícího v brankovišti, pak dokáže říct, že ho hokeje pohltil, už ho začíná brát jako fanoušek a není ‚párkožrout‘ i v tom mladém věku. Jsem ročník 1987, takže by se dalo spočítat, kolik mi tehdy bylo.“ (usmívá se)

Jak dlouho jste se aktivně podílel na chodu kotle?
„Začal jsem předávat štafetu Honzovi Matějkovi v první sezóně po návratu do extraligy, kdy jsme se střídali. Čtvrtfinále s Libercem už pak vedl Manntus sám. Jsem rád, že tam lidi jako on nebo Martin Kouřimský jsou, protože obdivuju a vážím si každého, kdo dokáže kotel zburcovat. Sám moc dobře vím, že to není jednoduchá úloha. Chce to hodně energie a kuráže, protože jdete s kůží na trh.“

Chodíte na hokej, i když už kotel nevedete?
„Můj zatím poslední zápas byl doma s Plzní někdy kolem Vánoc poté, co jsme o zápas dřív vyhráli 1:0 v Litvínově v podstatě vlastním gólem. Byla to taková haluz. Říkali jsme si s bratrancem z Německa, který pokaždé chce na hokej, protože ho hrál v žácích tady v Chomutově, že vyhraje, kdo dá gól. On ho vlastně nikdo nedal a bratranec tu akci tehdy ani neviděl, protože si šel koupit párek a byla tam velká fronta. (směje se) Já jsem tehdy koukal, že Plzeň hraje na tři lajny a říkal jsem si, že je na čtyři utaháme, protože máme natrénováno, tak jsem si vsadil nemalý peníz na Chomutov, ale prohráli jsme nešťastně gólem v poslední minutě. (pozn. red.: Jde o konce roku 2018) To byl poslední zápas, který jsem viděl přímo na zimáku, ale jinak nevynechám ani jeden zápas na Tipsportu. Z rodinných a pracovních důvodů už bohužel nejsem schopný zvládat hokej fanouškovsky, jak jsem byl zvyklý odmala.“

Nechybí vám to?
(okamžitě) „Strašně. Ukázalo se to v minulé sezóně. Před ní jsem si koupil permici, abych podpořil klub, i když jsem věděl, že nebudu zápasy stíhat. Jednou jsem ale čekal, než půjdeme s partou na led a už se mi nechtělo jet domů, tak jsem si koupil lístek, protože jsem u sebe neměl permici. Sedl jsem si na dlouhou stranu k lidem, které znám ze starého kotle. Cítil jsem, že ve mně mají oporu a chytali se, když viděli, že se snažím dlouhou tribunu roztleskat a fandit. Potěšilo mě, že aspoň lidi kolem mě jsem nakazil a začali fandit i na dlouhé tribuně.“