Máte za sebou poslední mládežnickou sezónu. Jak ji v celku hodnotíte?
„Na začátku jsem se v létě připravoval s áčkem. V juniorce to vypadalo na začátku sezóny fakt dobře. Vypadalo to, že postoupíme do lepší nadstavbový části, ale nakonec se to po pěti prohraných zápasech za sebou nepovedlo. Litvínov postoupil o bod na náš úkor. Každá další prohra a všechno, co nás posouvala dolů, semklo kabinu a hráli jsme více spolu. Nakonec jsme se dostali do části, kde se bojuje o play-off, což jsme brali jako úspěch. Bylo velký překvapení, že jsme vyhráli první tři zápasy a dostali jsme se dál. Pak jsme neuvěřitelným způsobem postoupili přes Slavii, když se dvakrát nebo třikrát hrálo prodloužení. Škoda série se Třincem, protože kdybychom hráli doma v plné sestavě, mohli jsme vyhrát. Když jsme pak jeli tam, nepovedlo se nám to s autobusem a už na nás asi dolehla i únava. Osobně myslím, že to byla povedená sezóna.“

Juniorka měla v průběhu celého ročníku značné výkonností výkyvy. Čím si to vysvětlujete?
„Je to pořád jenom juniorský hokej a není to jako v áčku, kde se všichni kluci nastaví do nějaké výkonnosti a drží si ji. V juniorce je to nahoru dolu. Byli jsme celou dobu v naší skupině na začátku první, takže si kluci asi mysleli, že je hotovo, jenomže nám pět zápasů navíc o čtyři body nevyšlo, a nakonec jsme nepostoupili.“

Zmínil jste čtyři body na duel. Jak jste zápasovou nadstavbu vnímal?
„Před sezónou jsem vůbec nechtěl hrát juniorku, chtěl jsem hrát někde za chlapy. Když jsem potom ale šel do juniorky, po pár zápasech jsem si na to názor udělal, ale na tom nezáleží, protože nám to pomohlo, v nadstavbách jsme totiž získali snad úplně nejvíc bodů. Takže já nadstavbu hodnotím kladně.“

A pocitově…
„Bylo divné, když jeden tým jednoznačně vyhrál zápas a pak prohrál prodloužení nebo nájezdy, nevěděli jsme, kdo se má radovat. Hlavně to mohlo zápas hrozně prodloužit, třeba o půl hodiny. Když jsme pak hráli někde venku pozdě, bylo to nepříjemné.“

V play-off jste skvělým způsobem vyřadili Slavii. Jaká to byla série?
„Říkal jsem už předtím, že si na ni věříme. Šli jsme do toho. Já jsem se, bohužel, hned na začátku zranil a klukům to úplně nevyšlo. Další zápasy, když jsme jeli na Slavii, řekli jsme si, že to prostě musíme otočit. Věřili jsme a chtěli jsme jeden zápas uhrát, abychom si to rozdali u nás.“

Co se vám přihodilo?
„Po zápase s áčkem v Pardubicích jsem přijel na zimák a šli jsme na Slavii. Při druhém střídání mi rozsekli obličej a dvě nebo tři střídání potom jsem dostal tvrdý ale čistý hit. Najel jsem si na to sám. Bohužel, jsem spadl na nechráněné místo a měl jsem problém se zády. Věděl jsem, že i tak ale můžu klukům pomoct na střídačce, protože mě, doufám, brali jako lídra.“

Sérii jste nakonec otočili, a to v porovnání s ostatními utkáními až neuvěřitelným výsledkem. Dokážete rozklíčovat, kde se stav 7:2 urodil?
„Jediný zápas jsme je porazili úplně jednoznačně. Vůbec si to nedokážu vysvětlit, čím to bylo. Vůbec tomu nerozumím. Potom doma už to byl boj.“

Třikrát se došlo až do nájezdů. To hodně vypovídá o vyrovnanosti série. Souhlasíte?
„Vůbec bych se nebál říct, že to bylo předčasné finále. Kdyby přes nás Slavie postoupila, celé by to vyhrála, protože pro mě byla pocitově i herně lepší než Třinec, měla na víc. Měla lepší útok, obranu i taktiku a hráče, jenomže proti Třinci nám chyběly síly, a proto to nevyšlo.“

Kromě sil, našel byste ještě něco, co nakonec v semifinále rozhodlo pro Oceláře?
„Už nás to pak dohnalo. Doma jsme proti nim sehráli ne úplně v plné sestavě vyrovnaný zápas. Potom u nich už to nebylo ono a dostali jsme pěkně na prdel.“

Cestou tam se vám porouchal autobus. Víte, co se přihodilo?
„Už když jsme viděli přijet autobus k zimáku, říkali jsme si, že to není možné a radši pojedeme auty. Pak jsme byli po cestě na obědě, kde už tam vypadal řidič, že má problémy. Nakonec jsme jeli po dálnici asi padesátkou a skončili jsme na pumpě. Nevím, co se stalo. Přijel pro nás třinecký autobus a pak nás odvezl i do Chomutova, za což jim patří smeknout klobouk a poděkovat, bylo to od nich hezké gesto.“

Konečné čtvrté místo berete jako úspěch?
„Kdyby mi někdo před sezónou řekl, že budeme čtvrtý, bral bych to všema deseti. Hráli jsme to v podstatě na jednu nebo dvě lajny. Překvapili mě mladší kluci ze čtvrté lajny, jak se k týmu přidali. Hodnotím to pozitivně.“

Bronz byl vzhledem k vývoji rozhodujícího zápasu druhé semifinálové série hodně blízko, nakonec to nevyšlo. Byl jsem hodně zklamaný?
„Tím, že Plzeň v rozhodujícím zápase vedla, mysleli jsme si, že budeme mít třetí místo. Sledoval jsem to na onlajnech a livesportu. Bylo to zklamání, protože třetí zní určitě lépe než čtvrtí.“

V závěru ročníku jste naskočil i za Slovan. Jaká pro vás byla další zkušenost s dospělým hokejem?
„Hrál jsem první ligu už loni v Kadani, v Ústí mi to ale přišlo úplně jiné přístupem a vším. Byla tam jiná parta kluků, hrálo se mi tam už od začátku opravdu dobře. I když to byly jenom tři zápasy, nebál bych se tam jít, kdyby přišla nabídka.“

Třetí a poslední duel vám se Slovanem opravdu vyšel. Kde se to ve vás vzalo?
„Musím říct, že to byl třetí zápas za tři dny a už jsme nebyli se spoluhráči úplně fresh, ale na konci to prostě nějak vyšlo – góly i asistence. Byl jsem rád, že jsme si pak mohli užít oslavu a rozlučku.“

Pak přišel i skvělý start v dospělé extralize. Jak jste si to užíval?
„Hraju tady už od osmé třídy, takže to byl sen a prvotní cíl dostat se do áčka. Nečekal jsem, že bych mohl ve druhém střídání nějaké druhé minutě dát gól. Bylo to bláznivě šílené. Ten den jsem se dozvěděl, že budu hrát, a ještě jsem dal gól, nevěřil jsem tomu ani týden na to.“

Stihl jste být vůbec nervózní?
„Dozvěděl jsem se to ten den a jel jsem jako třináctý útočník, takže jsem si myslel, že nebudu hrát a spíš budu čekat na šanci. Nervózní jsem nebyl. Překvapili mě hlavně kluci, kteří mi opravdu hodně pomohli. Radek Duda mi hodně pomohl, Bobby Jank mi dával rady celou sezónu, co jsem chodil na tréninky. Byl jsem jak jeho mladší brácha. Pomáhal mi a staral se. Na konci jsem se hodně bavil s Lukášem Kovářem, který mi taky hodně pomáhal.“

Bylo pro vás tedy jednodušší zapadnout do týmu, když vás takhle přijali?
„Na tréninku se kluci moc nebaví, protože ‚jsi mladý, makáš a děláš, co máš‘. Pak přijde ale zápas, před kterým mě hodně kluků povzbudilo a věřili mi, že mám být ten rozjetý vlak, který je má nakopnout. To bylo neskutečné.“

Jak vnímáte nakonec neúspěch A-týmu a pád do Chance ligy?
„Kdyby kádr, který byl na konci, hrál celou sezónu, dopadlo by to trochu jinak. Ať už jde o gólmana nebo další kluky, kteří přišli. Párkrát jim to uteklo o málo bodů. Osobně, kdyby byla lepší finanční situace, řekl bych, že měl tým zůstat v extralize. Teď možná bude první liga vysvobození. Je to škoda, ale zase pro mladé kluky z juniorky bude první ligy lepší.“

S osobními výkony jste byl spokojený?
„I když jsem nechtěl být v juniorce, ale nakonec jsem v ní zůstal, nebyl to vůbec špatný krok. Pan Kočí se mnou výborně pracoval kolem taktiky, za což bych mu chtěl moc poděkovat. Byl jsem nakonec rád, že jsem tam zůstal. Pak přišla šance v první lize i extralize, takže sezóna nebyla vůbec špatná a dala mi hodně věcí dál do hokeje.“

Cítil jste na sobě jakožto lídr juniorky nějaký tlak?
„Chtěl jsem být ten, kdo to bude táhnout. Byl jsem nejstarší, takže jsem na sebe na začátku nějaký tlak vyvíjel. Později, když se dařilo, snažil jsem se podporovat i mladší kluky, aby jim to střílelo a hráli, jak mají. Už jsem nervózní nebyl a ani jsem na sebe nevyvíjel tlak, byl jsem v pohodě.“

Nakonec jste se zastavil až na 75 kanadských bodech. Čekal jste, že jich bude tolik?
„Vždycky to může být lepší a čekám od sebe trochu víc. Nerad jsem s něčím spokojený, ale špatný to určitě není. Týmově jsem se chtěl dostat co nejdál a osobně mít aspoň gól na zápas. Nakonec se mi to nepodařilo, ale hlavní je týmový úspěch, body jsou druhořadé. Když udělá celek úspěch, můžou si všimnout i jednotlivců.“

Jak vám zní (druhý) nejlepší střelec DHL extraligy juniorů?
„Vždycky se dobře poslouchá, když jsi nejlepší střelec ligy, ale já jsem body vůbec nesledoval. Až potom kluci do mě začali rejpat, že jsem první, měl bych si to udržet a že je to skvělý. Já jsem si pořád myslel, že to není ono a měl bych na sobě přidat. Nakonec jsem skončil druhý, je to škoda o těch pár gólů.“ (culí se)

Působí ve vás nespokojenost jako hnací motor?
„Myslím, že ano. Naučil mě to můj táta, za což mu musím poděkovat. Nikdy sám se sebou nebýt spokojený a vždycky to může být lepší. Je možné, že mě tohle právě posouvá pořád dál.“

Našel byste v dlouhé řadě 43 přesných zásahů za juniorku nejhezčí a nejdůležitější gól?
„Nevím, jestli nejhezčí, ale nejzajímavější byl gól z nájezdu, když jsem napodobil Tomáše Hertla nebo Marka Malíka. Nejdůležitější byly tři góly v Budějovicích, které nás posunuly do play-off. Mohl je dát kdokoliv, ale osobně se mi zápas hodně povedl. Bylo to hodně důležité, protože doma jsme s Litvínovem prohráli a nemuselo to úplně dopadnout.“

Napodobil jste Marka Malíka a pak jste hrál proti jeho synovi Nickovi. Napadlo vás to?
„Vůbec jsem si to neuvědomil a nepřemýšlel o tom. Až potom, jak jsme dohráli, mi to kluci říkali.“

Na ledě jste si hodně rozuměli s Kryštofem Ouřadou. Čím to je?
„Známe se od malička, jsme rodina. Je to o tom, že jsme si sedli a Kryštof je šikovný, takže mi umí připravit situace. Mně to tam padalo, ale je to hodně jeho zásluha. Mimo led je to hrozný pohodář, nic ho nerozhodí a pořád se směje. I když byl tichý kapitán, měl autoritu. Nemám nic, co bych mu mohl vytknout.“

Nedávno skončilo i mistrovství světa hráčů do osmnácti let. Co říkáte na český tým?
„Sledoval jsem to. Když kluci prohráli první zápas s Běloruskem, držel jsem se za hlavu a říkal si jenom, co se to stalo. Viděl jsem nominaci, byl to výběr šikovných kluků. Pak se ukázalo, že Bělorusko bylo kvalitní mužstvo. Škoda čtvrtfinále, že kluci chytli Švédy.“

Myslíte, že se i nehokejové země připojí mezi lepší týmy Evropy?
„Hokej se celkově posouvá. Už vědí i v klubech, jak se s hráči má pracovat. Není to už jenom o talentu. Myslím, že za pár let, i týmy ne úplně z hokejových zemí budou vychovávat stejně šikovné kluky, jako jsou jinde. Teď vlastně sestoupili Slováci a postoupili Němci, což je šílený. Do pár let se všechno vyrovná.“

Máte představu, co bude dál?
„Už budu muset hrát za chlapy. Bude záležet, jak se k tomu postaví Chomutov, jestli mě tady budou chtít a jak to bude vypadat. Mám i jiné nabídky, takže se rozmyslím, jak to bude. Není to jenom na mě, proberu to s rodiči a agentem, potom se rozhodnu pro to, co mě bude nejvíce rozvíjet.“

Petr Chlán a jeho čísla v sezóně 2018/2019

ELH o umístění: 2 zápasy – 1 bod (1+0), účast na ledě 0 (+2, -2).
Baráž o extraligu: 3 zápasy – 1 bod (1+0), účast na ledě +3 (+3, -0).
První liga (Ústí n/L): 3 zápasy – 3 body (2+1), účast na ledě +1 (+2, -1), 1 vítězný gól.
Junioři: 47 zápasů – 70 bodů (41+29), účast na ledě +27 (+59, -32), 34 tr. minut, 5 vítězných gólů.
Junioři play-off: 7 zápasů – 5 bodů (2+3), účast na ledě 0 (+6, -6).